I.
ZBOŽNÁ.
Bože milý, dáváš dosti
v těžké dny nám veselosti;
dej jí ještě víc!
Neb těch našich přítelíčků,
vždyť to vidíš, samých sýčků,
roste na tisíc.
Nejsme z rodu duelantů,
ale z kraje muzikantů,
zpěv má každý rád.
Velebí jím rád i Tebe.
Trochu blíž by bylo nebe,
chtěl by si jen přát.
Vždyť nám místo na srdečnou
mění notu na válečnou.
Nevítaný host.
Přijde-li ta chvíle tuhá,
půjdeme druh vedle druha
odrazit tu zlost.
23
Živ náš zdravý vtip,
aby bylo líp!
Kde je vtip, tam koná divy,
odlétaje od tětivy,
i ten tenký šíp.
Bože milý, dáváš dosti
v těžké dny nám veselosti;
dej jí ještě víc!
Dej, ať hloupá Evropa
tančí radš až do stropa!
Dost těch tahanic!
Nechceme přec jenom boty
šlapat lidstvo do němoty;
máme lepší vkus:
slyšet chcem, co duše snívá,
o čem v srdcích slavně zpívá
devět rajských múz.
24