MŮJ BREVIÁŘ
Nakladatelství
Vesmír v Praze
1938
[3]
Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze
[4]
NA VZKŘÍŠENÍ.
Před Velkým Vzkříšením
Zelený čtvrtek, Veliký pátek.
V každý ten ponurý svátek,
kdy zvony ve věži zamlkly plačky,
my kluci jsme hrkali na hrkačky.
Teď už těm klukům je osmdesát
a míň už je času družně plesat.
Než nechci, by řekli, že hlavu věším.
Já na nové vzkříšení dále se těším,
svět že se zdvihne ze svého šílení
k možnému přece pravdy vzkříšení.
A zvony že mlčí v zámlku těžším,
já dále hrkám jízdným a pěším.
5
PEVNĚ-LI?
„Cogito, ergo sum.“
Sláva nebesům!
A hned si to zdvojím:
Pevně-li tu stojím?
6
HRANIČNÍ KAMENY.
Kde stanul, dosud stojí Čech.
Dík Bohu, že to není lež!
Než neutop se, brachu, v radostech!
Věz: opak – pravda též.
7
SUUM CUIQUE!
V berlínské zbrojnici jsou děla pěkně ulitá,
a každé dí: „Jsem vítězství.“ – „Jsem země dobytá.“
Tam všude na mřížích
jsem četl lakonický smích:
„Suum cuique!“
„Sousede,“ přeložil jsem si ten výrok skoupý,
„mohu-li já za to, že jsi hloupý?“
8
BRÝLE KUPTE!
Dbáš, bratře Čechu, odkud dují větry?
Kdo z pídí tvých chce skládat kilometry?
Dbáš? Nevidíš-li dobře na ty míle,
kup si brýle!
9
NOVÉ IDEÁLY.
Řekl jeden ze zkušených Britů,
dnes že, v době budovaných krytů,
ve vzduchu kdy tušit nálet bomb,
lid se musí vrátit v lůno katakomb,
města stavět ne už na zemi,
ale pod zemí,
ba co dál,
v obří želvě vidět ideál
nebo vytrenovat aspoň trochu
kůži svou dle krokodilů, hrochů.
Milý hochu,
brus je brus.
Jen to zkus!
Tak chce tomu strýček Prus.
Nová, nová theorie:
Zpět, zpět do prehistorie!
10
STÁTNÍ OSLAVA.
Svědek oslav v sousední říši vykládá:
„Najednou potemnělo. Dech se tajil.
S rachotem v přísném pořádku mrak se valil:
čtyři sta vrhačů bomb se vzduchem neslo.“
– „Co ti říkalo srdce?“
„Málem kleslo
hrůzou, jak s rachotem blíž, blíž mrak se valil,
čtyři sta vrhačů bomb se nad námi neslo.
Cítil jsem blízko,
jak nízko, nízko
vítězství vědy kleslo,
v sutinách leželo Ježíšovo heslo.“
– „Neřeklo ti: ,Chyba, kdybych změklo!
Poletí-li na nás ten Goliášův mrak,
namíříš naň přec, Davide, svůj prak!‘ –?
Neřeklo ti?“
– „Jak by neřeklo? Řeklo.“
11
ZACHYCENÉ HOVORY.
I.
I.
Synu strýček severní
dává pokyn důvěrný.
(U nás všude na vesnici
říkalo se mužům „strýci“.
A tak říkám také já.
Svět přec má být rodina,
i když ani v naší obci
nebývali všichni krotcí.
A tak strýček severní
byl dnes k synu důvěrný.)
„Pamatuj si pár mých slov!
Občan náš, ať muž, ať hoch,
neupadá do mátoh,
ale zkoumá velmi řízně,
kterak zlepšit naše sklizně.
Slyš můj návrh diskretní,
ale zcela konkretní:
Strýc náš Španěl, dvěma slovy,
vážný strýček: má on kovy.
Ne snad chrámům na zvony,
12
toto! Na tanky a kanony.
Těch nám třeba
víc než chleba.
My tu máme písek, písek –
čert vem taký zisk a zísek!
Ze zbrojovek akcie
jinačí jsou premie.
Ze zbrojovek, sakulenda,
nestydatá dividenda!
Vždyť ti – – jinak zvu je v duchu,
hledě na tu velropuchu –
vždyť ti páni dojista
berou procent až i sta.
Mlč však! Kdo chce s vlky žít,
musí s nimi výt.
Kov ten strýčkův ať je náš!
Nemyslím tím konfiskaci,
částečnou jen exhumaci,
přenášenou štědře k nám,
našim totiž zbrojovkám.
Proto snaž se, snaž!
Maž a maž,
světový tisk ať je náš!
Ať však světu nevybreptá,
co se u nás jenom šeptá!
Politik má zásadu:
zapiat se až pod bradu.
13
Píše ,Pravda‘ na svůj štít?
Kdepak! Ta se musí skrýt.
Píše opak, psát dá opak,
ať svět hádá: ,Copak? Copak?‘
Proto měj jak v drobnohledu
politickou abecedu.
Trojku – Malou dohodu
podle mého návodu
vypřáhni nám na dvojku:
Srba vyluď ze spolku!
Pak už snadno, bez napětí
vyletí z ní i ten třetí.
Na obludu SSSR
vezmi per si jako seker;
samý opak o ní piš,
křič jen: ,Komunistská říš!‘
Lži se vždycky věří spíš.
Silným dovoleno hrubství,
nedovoleno jen hlupství.
Obluda ta až nám splaskne,
to si u nás každý mlaskne.
To pak slavně pojedem
novým naším východem,
zaslíbenou zemí naší,
šeptanou jen, nad vše dražší!
Kohosi pak stiskneme,
až si při tom výskneme.
14
O Západ tak nestojíme.
Východ, který ještě dříme,
lepší sousto pro nás má.
Kořist odtud nesmírná,
povídám ti, veliká,
lepší nežli Afrika.
Tam upírej stále oči!
Kolem nás ať svět se točí!“
II.
II.
K synu strýc zas polední
mluví slovo nevšední:
„Zapiš si můj tajný plán;
sudbou je nám namlouván.
Strýc náš Španěl, jedním slovem,
vážný strýček: vládne kovem.
Ne snad míru na zvony,
na tanky však, kanony.
Těch nám třeba do prestyže
víc než rýže.
My tu sice máme hlínu,
pro skulptory mramořinu,
slávu naší otčiny,
magnet pro zrak ciziny.
15
Ale státník radš má kov,
beze slov.
Proto snaž se, snaž,
maž a maž,
ať ten kov je brzo náš!
Nemíním já konfiskaci,
částečnou jen exhumaci.
Ale dříve, to se ví,
získat dbej tisk světový.
Ať však světu nekrákorá,
co šeptáme jenom zpola!
Pochopil to rozum tvůj.
Jen si ještě pamatuj:
Trojku – Malou dohodu
podle mého návodu
neber zatím na ránu,
nepouštěj však z programu.
Ona sice nic nezačne,
žádné dílo dobývačné.
Ona není diktátorská,
ona je víc profesorská;
jen ten Jugosláv mi tam
leží v cestě jako prám.
S ruským obrem ber to chytře,
ať tvá chytrost zrak mu vytře,
ať tvá chytrost pochopí
odšoupnout ho z Evropy,
16
dát mu práci s hafanem,
zaplést ho tam s Japanem.
Pak tě, synku, slavně svezu
Středozemním do Suezu;
druhého pak nezmaru
pošlu do Gibraltaru,
ať ta brána naší sluje,
nechať bez naší tam vůle
ani kachna nepropluje.
Ale chyba, kdybys chtěl
nedbát při tom Dardanel.
Bez našich tam pravidel
ať tam nepropluje husa,
ne tak loďstvo břichatého Rusa.
Tvé buď pium desiderium:
staré slavné Imperium.
Až to všecko uvidíte,
to se, to se podivíte,
Mr. Brite!“
- - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - -
Tyto tajné depeše
dodává k mé potěše
moje tajné spojení
denně, jak se rozední.
17
Informaci beru všecku
s dobrou myslí, po sousedsku.
Všemu sice nevěřím;
zkoumám však, když večeřím,
podle starých: ,V každém šprochu
hledej, je-li pravdy trochu.‘
Směju se i láteřím.
Zkušenost dí také tak:
Zkoušet věc i naopak!
Na vše strany míti zrak!
Nebát se! Stát s důvěrou
nad tou honbou veškerou,
že ta kaše pišišvorka
nejídá se nikdy horká.
Po slově lid rozhodném
prahne, že se dohodnem.
Snad už, ale ne tak zchytra,
mužnější řeč přijde zítra.
18
NA VALAŠSKÝCH HORÁCH.
NA VALAŠSKÝCH HORÁCH.
Na valašských horách, plných lahody,
ale také žaloby,
rozpovídal se mi pasekář,
zdravý ještě muž a otec, hospodář.
Zrovna tehdy zazrávaly jahody.
„Víte, jináč sa to píše, jináč žije.
Dávno už nás učí Bible sama,
že tu rodina sme jedna od Adama;
tvrdí prý i věda, farář ve vsi kázal,
ale dopodrobna to tam nedokázal,
my Evropští s Asijskými před věkem
že prý mluvili jsme stejným jazykem
a že vlastně bratry sme a sestrami
a že Hospodin je jeden nad námi.
Ale je to všecko enem na papíře.
Jináč sa to píše, jináč sa to žije.
V životě sme přeca horší než to zvíře.
Hleďte, zas už sa to všady plaší,
chystá prý sa k vojně, zas už straší.
Proč? Zač? Cožpak ubližujem kemu?
Bereme mu co a přidáváme k svému?
Jak v tým Španihelsku? Tam co slyša vidím,
za to sa já, jak su Valach, stydím.
19
Není možná, každý vám tu řekne z obce,
aby na našem sa pásly cizí ovce
a my spásali zas cizí kopce.
My, co oráme a sejeme a žneme,
my sa se súsedy přeca dohodneme.
Dohodnú sa, víte, i ti fabričtí,
lid, jak my sme, dělný, nikdy nelidští.
Kdo sa nedohodne, snáď až do skonání,
to sú páni.
Páni odjakživa měli rádi honby.
Jenže na zvěř neházali nikdy bomby;
to až teprú dnes jich hážú na lidi,
a ani sa trochu za to nestydí.
Jak to srovnať? Ježíše ctiť v kostele,
a na lidi bomby házať vesele?
A dyž oni hážú, musíme i my
zásobiť sa dobře na ty hostiny.
Na nás bomby, na lid zdravý, dělný!
A co dělať? Rozkaz viditelný:
Vpadne-li k nám s vojskem Herodes,
tož sa přeca musí brániť i ten pes.
Kdy sa z teho bezbožného krúžka
dostaneme? To je těžká zkúška.
Myslím, lepší nastane snáď živobytí,
až víc budú rozhodovať pracovití.
Co říkáte vy?“
I řekl jsem: „To, co vy.“
20
ZKOUŠKA PŘÁTELSTVÍ.
Věrnost srdcí, moudré nápady
i s tou trochou parády,
věřím, dobrý znak.
Podívám se však,
milý druhu náš,
co tam všecko máš
za zády:
jaká jakost je tvé armády,
má-li čilá tykadla,
děla, tanky, letadla.
To přec, brachu, předpoklad je k míru,
to je předpoklad dnes k míru hlavní,
ne co řekli mudrcové slavní.
Jen se jich však drž a dobrou míru
přiber k dílu:
mravní sílu!
21
KDY BUDE V EVROPĚ LÍP?
Až beze všeho ostycha
dle Kollárova disticha
„Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství,
a vždy, voláš-li ,Slovan‘, nechť se ti ozve: ,Člověk!‘ “ –
až podobná ozvěna
zazní též z Říma a Berlína.
22
NEJNOVĚJŠÍ ČASOVÉ.
I.
ZBOŽNÁ.
Bože milý, dáváš dosti
v těžké dny nám veselosti;
dej jí ještě víc!
Neb těch našich přítelíčků,
vždyť to vidíš, samých sýčků,
roste na tisíc.
Nejsme z rodu duelantů,
ale z kraje muzikantů,
zpěv má každý rád.
Velebí jím rád i Tebe.
Trochu blíž by bylo nebe,
chtěl by si jen přát.
Vždyť nám místo na srdečnou
mění notu na válečnou.
Nevítaný host.
Přijde-li ta chvíle tuhá,
půjdeme druh vedle druha
odrazit tu zlost.
23
Živ náš zdravý vtip,
aby bylo líp!
Kde je vtip, tam koná divy,
odlétaje od tětivy,
i ten tenký šíp.
Bože milý, dáváš dosti
v těžké dny nám veselosti;
dej jí ještě víc!
Dej, ať hloupá Evropa
tančí radš až do stropa!
Dost těch tahanic!
Nechceme přec jenom boty
šlapat lidstvo do němoty;
máme lepší vkus:
slyšet chcem, co duše snívá,
o čem v srdcích slavně zpívá
devět rajských múz.
24
II.
TROCHU DIPLOMATICKÁ.
Jistá věc je jistá,
že se na nás chystá
kdosi;
chtěl by totiž chystat,
vyvěsit svůj diktát,
ba víc cosi.
Historie čistá:
Tisíc let se chystá
na nás,
nedá lenivěti,
ani pohověti
nám ten zápas.
Víme vše, co kutí,
do čeho se nutí
zhurta,
jako kdysi kutil,
když nás lákal, nutil
do Frankfurta.
25
Toť hra na pardusy?
Ba snad na funusy?
Mamy, klamy!
Nejsme přece husy.
Kdo chce, ať to zkusí!
Nejsme sami.
Však my máme také,
jak on, všelijaké
cosi
na zemi a ve vzduchu
čistit svět od zloduchů,
ne snad papirosy.
Ba my máme navíc,
co nám u Domažlic
kdysi,
co nám u Zborova
pomáhalo znova
velikánským čímsi.
Jsou sic u nás chyby.
V lese najdeš s hřiby
muchomůru.
Les však nejsou houby;
jsou jím jedle - chlouby– chlouby,
hlavy vzhůru!
26
III.
JAKO DUKÁT.
Jsme prý malí, slyším soudit,
vážně měřit, vzdechy loudit,
ba i fňukat.
A já radš mám než měch niklů,
než těch niklů kolik pytlů
malý dukát.
Je tak malý, přehezký,
do kapsy jde u vesty,
dá se udát;
dobré zlato, smíchem září,
ale také něco váží –
inu, dukát.
Když nás míň, buď každý, bratři,
když ne za pět, aspoň za tři,
náhradu dát.
Sladké sestry, bratři zlatí,
každý z nás ať něco platí,
jak ten dukát.
27
Pak i samozvanců drábi
na dveře nám budou rádi
dvorně ťukat,
budeme-li do kventlíka,
celá naše republika,
jako dukát.
Ba i malá písnička má
všem chce býti radost samá,
řada fugat.
Pár jen řádků, bez námahy,
veselých, však dobré váhy,
jako dukát.
28
IV.
POPĚVEK.
Zdar vám, bratři z Blaníka,Blaníka
– sketů se to netýká –
eja, eja, hou!
V hlubokém i zákopě
zazpíváme Evropě
píseň veselou.
Letadla a kanony
s bombovými cyklony –
choutka raraší.
Jejich zbraní cestu hned
ukážem jim nazpátek,
když nás poplaší.
Pozor na ty rarachy!
Jen ne na ně se strachy!
Mají strachu dost.
Počítají, kdo má víc,
v srdci mají – velké nic,
místo vtipu zlost.
29
Jenom pozor! Na konec
vyhraje to naše věc.
Pryč, pryč pochyba!
Ne ty bomby čistí vzduch,
ale zdravý, lidský duch,
dí Ben Akiba.
30
NÁPIS NA PARLAMENT.
Vlast zná své věrné dozajista
a počítá jen srdce bdělá, obětavá, čistá.
31
STARÉ NAŠE HŘBITOVY.
„Radš farářovy krávy
ať nás s chutí škubou,
než aby vložili k nám pokolení
s puklou hubou!“
32
AURIBUS ANIMISQUE ABSURDUM.
Nejhorší, věřte, ze všech psot a slot,
když muži srdce padne do kalhot;
než nejhroznější věc – á, krev se žene k líci! –
když o národě svět by měl to říci.
33
NESHODA V NÁZORECH.
Republikán (opakuje starý dobrý recept):
„Víra v poctivost mi obzor jasní,
v něm se hrdinové skvějí krásní,
jimi září mi svět.“
– „Naivník!“
mách’ rukou příživník.
– „Cápek!“
bursián řek’ Drápek.
– „Zelenáček!“
směje se chytrý ptáček.
„Ten jistě platí daně
nerafinovaně!“
Na mou víru, republiko,
vyber sobě dobré lýko
držet to vše nerozbito!
34
KÉŽ!
„Milejší dobrý mi Němec než špatný Čech,“
řekl Hus.
Velké pravdy kus.
Kéž jen dobrých těch Němců je víc,
špatných pak Čechů míň neb nic!
Pro bližší cestu do Smiřic!
35
ŠVEHLŮV POVZDECH.
(Na křesle ministerském.)
Řeknou: „Švehla!
To je jehla!
Hadr s hadrem sešije,
a již z toho sukně je,
bluza, ba i košile
bez povyku
pro tu nahou republiku.“
Hrom a peklo, radš bych vzal však
brokát zlatý
na ty šaty,
něco z lepších látek,
aby naše republika
byla, no, až do kotníka
i v den všední, čtvrtek, pátek,
aby byla – aby byla –
no, no, jako svátek,
panenka – no, jako svátek.
Přines, čerte, šalmaje
na proklaté partaje!
36
NEMOŽNÝ NÁVRH.
Ke dni 26. května 1935.
Rozčilený volič:
„Čtyřiadvacet listin kandidátních
– kolik bude platných? –
štěstí svoje zkusí –
myslíte, že v Podkarpatské Rusi?
Ne, ne! V Brně, v hlavním městě Brně.
Zaslouží si plně
raděj pětadvacet,
lískovkou těm střečkům pětadvacet.“
Jak však provést fakticky
v náš věk demokratický
návrh tvůj tak staropedagogický,
i když myslíš, že je hygienický?
Upokoj se radou mou:
Hloupí nezmoudří přec lískovkou.
37
ŽÁDNÝ FERBL!
Ze předu i zad
bratránek i brat,
fešný diplomat,
ne z lidových řad,
k Slováku se tlačí.
Každý by ho radši
přitáh’ do ferbla,
sed’ mu do sedla.
Ale Slovák: „Žádné šplechty,
páni z nové šlechty!“
se smíchem jde na ně.
„Máte karty staré
a jsou znamenané.“
38
CO TO?
Bůh Otec náš všemocný
též je asi nemocný.
Ani farář, ani kaplan náš
nemodlí se krásný Otčenáš,
ale jenom Zdrávasy
po mši odříkává si.
Ptáš se, proč se nemodlí?
Že to dělá z pohodlí?
Zaťukni si honem do čela!
Je to přece jasné docela.
Přímou cestou jde se přetěžce;
líp když zprava, zleva protekce.
39
BĚLOHORSKÉ STÍNY.
I.
PŘED PŘEVRATEM.
Dlúhým tahem po Kamenném táhne
černý alumnát.
Třicet svatých usmívá se na něj:
„Zdrávi na stokrát!“
Vítá je též České země patron,
Václav, kníže náš:
„Snad mě přece pozdravíte, hoši?
Vždyť jsem přece váš!“
Ale není svatý jako svatý –
takový je řád;
před Janem jen z Nepomuku smeká
černý alumnát.
( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( (
( ( ( ( ( ( ( (
Dí náš světec: „Nelíbím se Vídni,
vím to dobře, vím;
ba mě v lásce nemá, nemá, nemá
ani dnešní Řím.
Nic to, nic to. Usmívám se tomu
se svou čeledí;
40
slovo Páně stále zní: „Co činí,
ani nevědí.“
*
(Sine ira, sine ira
na to vzpomínám.
Zrak se nerad uzavírá,
když na cestě trám.
Nerad vidím, když kdo padá
zrovna na hlavu
a když posměchu a hněvu
vaří potravu.)
41
II.
SEDMNÁCT LET PO PŘEVRATĚ.
V pražském dómě v zlatém hrobě leží
Václav, kníže náš.
Tisíc let už k němu lid náš běží:
„Ty jsi naše stráž!“
Jenom na to zapomnělo zcela
slavné komité,
co vítalo pana kardinála,
přeroztržité.
Vedlo vám ho, když se vrátil z Říma
s rudým kloboukem,
ne, jak byste mysleli, že zpříma,
nýbrž obloukem.
Vedli vám ho, když se vrátil z Říma,
podle jiných stop:
uctít nejdřív kolenoma svýma
Nepomukův hrob.
Ale, ale, ale! Jak jen mohlo
se to v Praze stát?
Rádi přec i staré na výměnku
jdeme uvítat,
42
co dům založili, bránívali
až i krví svou.
Ale, ale, kam jen dali hlavu
zapomenutou?
Lid však v chrámě líp to sved’ než
komité bezhlavé;
z tisícerých hrdel zapěl hymnu
„Svatý Václave!“Václave!“,
že se chrám až otřásal tou chválou
světce rytíře.
Zdálo se, že rostly přitom v chrámě
i ty pilíře.
43
SVATÁ LOGIKA.
I.
Pověsil jsem na zeď „Husa na hranici“,
čertili se tím hned naši katolíci;
jiní tleskali mi, vidouce tu zář:
„Sláva! Pokrokář!“
Pověsil jsem kříž a na něm Ježíše,
radost katolíků kdo hned vypíše?
Než ti druzí, ti mi pěkný vzdali dík:
„Hanba! Zpátečník!“
Ale, bratři, vždyť Hus klekal před ním,
před nejčistším duchem, nikdy všedním!
„Konec řeči! Kdo jsi, víme již.“
Div nestrhli se stěny ten kříž.
Inu, chyba v kalendáři.
Nešika
neoznačil, kdy má svátek
svatá Logika.
44
Takhle tomu bylo včera,
ale dnes je líp.
Tempora mutantur. Rostem.
Roste a moudří i vtip.
45
II.
Našim Němcům dáváme,dáváme jak sobě, ba i víc,
protože jsou naši, bez všech pletich:
universitu a techniky a ministry,
tisíc škol a jiné, bez všech pletich;
otřes mozku jejich bankám léčíme
družně, přímě, nejsme filistry.
(O tom, jak dřív oni k nám, my mlčíme.)
Ale říšští, ba i naši křičí, vrčí,
vyhrožují; chtí, ať my jsme jejich.
Hle, a hrdé Times jim do chomoutu jdou?
O nás mluví řečí podivnou,
div nekřičí, že jsme národ vlčí;
ať prý „pěknější“ je naše hra,
et cetera.
Naše hra je poctivá, je fair,
naše heslo není „Ber, jen ber!“,
to říkáme s čistým svědomím
(kéž je na „svědomí“ jinde dobrý rým!)rým!).
V Tyrolích však Ital nedá Němcům nic,
ani otčenáš, ni slabikář, ni učebnic,
ani slůvko na hrob v rodném jazyku.
Hle, a v říši jako kuřátka jsou, mlčí,
jak pod kvočnou kuřátka, tak bez křiku,
jak by nic.
46
Mlčí hrdé Times též, jak by nic.
Žádné, žádné, žádné poplachy,
ani slůvka zlého na Vlachy.
Jak by nic.
Kde tu logika? Kde právní cit? To nevím.
Řekl mi však doktor Funke z Berlína,
oční lékař: „Příčina je jediná:
Berlín jednou vidí lépe levým,
jindy pravým. Teď levé napíná
na horečný východ kolemkol;
proto nedohlídá do Tyrol.“
Inu, chyba v kalendáři.
Nešika
neoznačil, kdy má svátek
svatá Logika.
Takhle bylo předloní a loni,
je i dnes. Jaké zázraky?
Plískanice trvá někdy dlouho.
Obuj juchťáky!
47
KAPSÁŘI.
Mezi slušnými mrav dobrý
už je ve praksi:
nesahat druh druhu drze
do kapsy.
Ale teď se proti tomu
hřeší velice:
násilím jdou tahat druhým
skvosty ze srdce,
lásku k jejich přesvědčení,
k jejich syntaksi.
Zloději jak ten, co druhým
sahá do kapsy.
48
EPIGRAMY RAJSKÉ.
I.
KOPERNÍK A GALILEI.
Kráčí v ráji po aleji
s Koperníkem Galilei.
Řeči vedou líbezné
o pravdě vždy vítězné.
„Nikým, ničím nezhroutí se.“
– „Jenom ráda opozdí se.“
Vtom Koperník zastaví se.
„Jaký hluk to na dálku?“
– „To má Berlín kutálku,“kutálku.“
„OvaceOvace, či revoluce?“
– „Slyším jenom prudce:
Hajl! Hajl! Hajl náš vůdce!
Naše slunce!“
49
„Pozor! Megafon!‘‘
– „To již mluví on.“
„Víc než slunce jsem já vám.
Slunci pevný oběh dán,
točí se kol druhého,
a já kolem žádného,
zato všichni kolem mne,
Italie, Anglie –
zkrátka, všichni kolem mne.“
„To zní věru dojemně,“
Koperník dí velebně.
„Řeč ta není nenáročná.“
– „Neroztaje jí však točna.
Mnohem líp to říká kvočna,
když běhavá jako rtuť
vodí drobná puť-puť-puť.“
A dál oba slavněji,
dál jdou nebes alejí.
50
II.
DANTE.
Pod strání – tam ráj rozkládá krásu svou,
kterou zemské oči tušit nemohou
ni snít –
usedl si Dante osamělý,
chmurou schýlený a zesmutnělý,
jakby alpský nachýlil se štít.
Dole pod ním jeho Italie,
dále pod ním sestra Hispanie,
mladší sestra, na niž starší teď,
pýchou ochladlá jak led,
místo aby házela jí květ,
hází bomby na lidi a domy,
mění města v sutiny a lomy,
boří vísky, vraždí, vraždí v nich –
zdola pláč zní, svrchu ďáblí smích.
„,Zde u místa jsme, snad tvá mysl tuší,
zde zatracených uzříš smutné davy,
jimž dobro poznání zmizelo v duši,‘
božský vůdce děl mi, když jsem kles’
od hrůzy, an kolem běs a děs,“
Dante vzpomíná. „A co tu vidím?
Jenom to, jen to, co nenávidím.
51
Kde jsi, mistře? Sestup sem a viz,
je-li nad člověka horší tvor a hmyz!“
Odvrátil se. Nechtě vidět vidí,
ba i slyší zoufalost těch lidí,
nevědoucích, proč tak žít a mřít.
Mrak tak zahaluje alpský štít.
Z háje pinií pruh světla šlehl
najednou a na pěšinu lehl.
Po ní kráčejí tři postavy,
každá jako sloup je blýskavý.
Jejich krok je prudký, prudká gesta,
až té prudkosti je úzká cesta.
Hledí k zemi a zas do nebes.
„Tisícihlavý to Herodes!“ –
„Hřích! Hřích!“ – „Zločin!“ – „Zločin horší pekel!“
„Hanba!“ – „Však je psáno: Mene-tekel!“
rozčilený křižuje se hlas
jako blesky v dálce do těch rajských krás.
Vidí Dante: „To jde Cervantes,
jejich vtipu alfa i oméga,
a s ním Calderon a Lope Vega.
To si postěžujeme tu dnes.
Co je bolí, cítím plnou tíží.“
52
A už ti tři, už se k němu blíží.
Třeba nejsou v srdci smířeni,
jdou i v smutku světlí, zjiskřeni,
před Dantem se sklánějí až k zemi.
Ale všichni nezvykle jsou němi
a jdou dále s němým pohledem,
tlumíce tu bouři v srdci svém.
„Cítím, bratři, cítím vaši bouři,“
šeptá Dante, bolem oči mhouří.
„Oni, i když v srdci zmateni,
jdou i v smutku jasní, vznešení.
Nejdou s přetvářkou a nechtí chytřit,
nechtí, nechtí moji ránu jitřit.
Přede mnou se sklánějí až v zem,
a jdou dále s němým pohledem.
To je výčitka, a já ji cítím,
já tou výčitkou se v propast řítím.
Je tak krutá a tím krutější,
čím je důstojnější, jemnější.
Italie má! Ó, v tmu se řítím!
Já tu hanbu, já tu hanbu cítím!“
Schýlen sedí. Nezří ráj se krásou skvít.
Mrak tak zahaluje alpský štít.
53
V LUŽICI A V SEVERNÍ ITALII.
„Nekřič, já ti neublížím!
Já se, Slávku, zapřisáhnu,
že tě s námi sblížím:
napřed ti jen kůži stáhnu.“
54
VÝMĚNY TŘEBA.
Anglický střih zdobí i hejskahejska,
i jeho pejska;
anglickou myslí se ne každý blýská,
i když si výská.
Angličan ptá se: Kde tvá je hezká
myšlenka česká?
55
JAK PRAVÉ MANŽELSTVÍ.
Krásný je aristokrat,
je-li duchem i srdcem demokrat,
a krásný je demokrat,
je-li duchem i srdcem aristokrat.
Takové spojenství
jak pravé manželství.
56
PAN NEDOŘEKL.
„Rád bych něco řekl,
ba i třeba flekl,
po nose i sekl,
neb už bych se vztekl,
jak nám mozek změkl;
ale kdybych cekl,
šéf as by se lekl:
„Hrome,co jste spekl,
pane Nedořekl?“
57
EPIGRAM.
Epigram – to veselý je šíp,
čím ostřejší, tím líp,
vřed prořízne a bouli chyb;
ne jedem napouštěn, než solí,
již sype tam, kde pálí, bolí.
Chce vtipem odpověď, ne holí.
58
UMĚNÍ.
Umění – to věc je veliká.
Tvůrce zasvětil mu život svůj, ba více,
zasvětil mu duši svou.
Bliž se k němu s pokorou!
Otři bláto nejen se střevíce,
ale také s jazyka!
59
KDYBY!
Vy na knihách se chcete, pěvci, zhřívat?
Ó, pak jste zakleti!
Ej, by tak Slunce, Měsíc mohli zpívat,
to byli by, ach, poeti!
60
ACH, ACH!
Pěkné verše, mají hrany, hroty,
jako krystaly, však z terakoty.
Vidět na nich brus,
pilné práce kus.
Kde však je ten vnitřní, nadpozemský lesk,
který svítí z hran a srší jako blesk?
Ach, ach, brachu, víc než z hladkých řádků
vyčísti chci z jasu meziřádků.
Vzdycháš ty, vzdychám já,
povzdychujem oba dva.
61
„LÍTO MI ZÁSTUPŮ.“
Mat. 15, 32.
„Ó tupý dave!“
– ,Ký„Ký dráb to chce tu láteřit?‘láteřit?“
– „To, prosím, básník nadšen
povznáší svůj lid.“
62
L’ART POUR L’ART.
Šlechtický to erb a pravé heslo,
jde-li o řemeslo.
Umění však hned by vadla,
kdyby na to jen se váha kladla.
To jen předpoklad vždy býval.
Hlavní věc jsou zřídla,
z kterých sílu pije,
a andělská křídla
do niv poesie.
Člověk není zrozen, by se díval
na sebe jen věčně do zrcadla.
63
MYŠLENKA – CAESAR.
Být Caesarem – tak pěkné bylo přec.
Než také přestárlá to trochu věc.
Oč krásnější sám se zástupem jít
a nevidomě žár mu v prsa lít
a nevidomě do jeho bít strun
a lidskosti mu stavět v srdci trůn;
s ním bastily, již vystavěla lež,
jít dobývat a předsudků jak věž,
až z prsou všech zní píseň bujará,
lid s pěvcem sžije se, jde do jara,
zří v Myšlence, ne v pěvci, Caesara.
64
KAZATELŮM, KARATELŮM, VYCHOVATELŮM A POD.
I z nečisté roury
nám voda zachutná,
když o tom nevíme
a žízníme;
jak jen se dovíme,
hned vzbudí vzpoury
a již nám nechutná.
65
VÝBOJNÍK FILOSOFUJE.
„Společnost národů?
O míru melodie?
K smíchu! Utopie!
Koncert slavíků, kosů,
básnících utřinosů!
Můj ideál je dravec,
ssavec i poletavec,
ale dravec,
třeba by to byl
nilský krokodil.“
66
„LÍTO MI ZÁSTUPŮ...KOLIK MÁTE CHLEBŮ?’,CHLEBŮ?“
Mat. 15, 32-34.
Nuzní:
Taková úroda kávy?
Zázrak pravý.
Sláva Tobě, Bože, sláva!
Polaciní nám aspoň káva.
Keťasové:
Hrůza! Taková úroda kávy!
To budou poplašné bursovní zprávy.
Ceny vzhůru nohama.
Nová Panama.
Pro Krista Ježíše,
ať se o tom v novinách nepíše!
V lokálkách ni nahoře.
A s hrozným přebytkem honem do moře!
Soudobý žalmista:
I byl vysypán přebytek hojný ne nuzným,
co se naň těšili snem luzným,
ale do moře.
67
BEN AKIBA NAŠEMU VĚKU.
I.
Rozum tvůj mě neudiví;
znám já zašlých věků divy;
ale toužím, čekám prudce
na zázraky tvého srdce.
II.
Nerozumím tvojí řeči.
Mluvíš, píšeš jako v křeči.
Čekám, co ti v duši roste,
na to zrno, slovo prosté.
III.
Vesel jsi a přezábavný,
ba již v letu hodně slavný.
Chvat tvůj roste den co den;
míň však, míň jsi spokojen.
68
IV.
Přeju, přeju ti ne málo,
aby se ti srdce smálo
mladým smíchem odvahy
s trochou moudré úvahy.
V.
Obroda je věčně nutná.
V nechuti své z absolutna
zpohodlněls v nitru svém.
Zrelativěls kalupem.
VI.
Snad ti letci přesmělí,
na točně již usedlí,
budou nová vzpruha tvá.
Podivíš se, jako já.
69
K SOUSEDŮM.
Na řeč různou nehledě,
věřím, vážní sousedé,
Němci, Poláci, Maďaři,
že se nám to podaří:
svobodní pospolu
zasednem ke stolu.
Cíl to, vím, ne snadný.
Ani za den, dva dny
slovo napsané
tělem se nestane.
Hloupost nevykoupí
nikdo za den skoupý.
To však přec je jisté:
kalné vody v čisté
že se uladí,
až se kal v nich usadí.
Až víc bude klidu,
bude vláda lidu
osvícených vidů,
zasednem pospolu
svobodní ke stolu.
70
NAŠE DĚJINY.
Jak to svírá a zas hřeje,
pročítám-li naše děje!
Od Cyrila, Metoděje
bez krve a mučení
jde to sladké učení,
jde ta vůně lip
přes bouře a vzteky chyb,
přes chytrácký vtip;
jde to vyšší snažení,
by ten květ všech učení
nejčistším vždy zůstával,
med léčivý vydával.
Z lip těch drobné zlaté včely
ssály, ssály, roznášely
po sta dlouhých let
až do samot med,
a když slepá lidská zloba
kácí lípy ze surova,
chtěla všechny vykácet,
nedaly se, rostly znova,
rostly, kvetly na med znova,
rostou, kvetou teď,
nikdy naposled –
požehnaný svět.
71
ODKAZ.
Za dálných rachotů bomb mi znívá
píseň povznášivá.
Z našich to dějin odkaz mi zní,
hlasově nezištní:
„Kdo jste boží bojovníci“.bojovníci.“
Píseň vítězící.
Kde je dnes, kde je dnes bojovník boží?
Ne za světské zboži,
za pravdu čistou kdo dnes hlavu složí?
Kdo dnes, kdo dnes tak zpívá?
Kdo tak, kdo tak dnes snívá?
Vašim heslům ranním,
otcové naši, vašim nutným zbraním
já se dnes jen klaním.
72
NECHTE MLUVIT VĚDCE!
K vydání „Nejstarší slovanské legendy o svatém Václavu“
z polovice X. století, českého původu, a k novým dokladům
cyrilometodějské tradice.
Co to bojů bylo o Rukopisy!
Míti tehdy bomby v komisi,
jistě by je s pokřiky
vrhli na ty skeptiky.
Zatím našich dějin práh
skvěl se v ranní záři, čistý nach.
Neviděl však rozvášněný lid
na něm jasné postavy se skvít;
nezaslechl zvučně hlaholit
vroucné legendy a kroniky,
poklad drahocenný, veliký.
A teď radostí se samou chvějem
před vznešeným Cyrilem a Metodějem,
Václavem a Prokopem. Jak skví se práh
slavně, svatě v našich dějinách!
Jako ranní červánkové na horách.
73
A my hádali se na ulici,
špinili se jako uličníci,
div že do vlasů jsme nevjeli si
pro ty pia fraude Rukopisy,
co práh našich dějin zkrášlit chtěly kdysi.
Pro ulici lekce:
Nechte mluvit vědce!
74
FRANCII.
Ty, země vtipem jiskřivá,
již slunce smíchem zalívá
a moře slavně omývá
a krásy, zlata přilívá;
ty, země svobody a práva,
jež vládě Lidskosti trůn přichystává,
ty, jejich ohnisko, buď zdráva!
My, proti tobě malí,
snad nijak zaostalí,
práv, povinností dbalí;
my, ctitelé už od věků
člověka v člověku,
tisknem ti podanou nám ruku
v nerozluku.
Ty, země svobody a práva,
jež vládě Lidskosti trůn přichystává,
ty, jejich ohnisko, buď zdráva!
75
SSSR.
Upřen pohlížím k ranní zoři.
Nový tam svět se tvoří.
S omládlou silou, s obří vzpruhou,
s odvahou troufalou, tětivou tuhou.
Bratře obrozený, dobytých lidských práv,
buď zdráv!
Smělost vám vdechli vaši geniové,
odkryli propasti, vytkli výše nové.
Nedbáte překážek na prostoře,
nedbáte překážek ve svém letu
na cestě k novému světu.
Sdružujete řeky a moře,
sdružujete národy – jinde chtí je vraždit –
nechcete krví cesty své dláždit,
leda by vetřelec zpupně k vám vtáhl,
aby vám na mladou svobodu sáhl.
Zmenšíte, věřím, lidské hoře,
váš svět že bude lepší,lepší než ten starý dosud,
že bude spravedlivější ten váš,
mužnější v pravdě, než je ten náš.
V rukou, hlavách a srdcích je váš osud.
76
Vlast naše proti vám jenom je drobet,
přece však zapálila obět
celému lidstvu vděčnou
za pravdu věčnou.
Zapalujete vy též obět, větší a větší –
nechať těch předešlých čistotu předčí!
Bratře obrozený, dobytých lidských práv,
buď zdráv!
77
MALÉ DOHODĚ.
Na křtu ti dali „Malou dohodu“,
do vínku přidali velkou svobodu,
aby jen rostla a kvetla ta trojčata,
aby se smála na ně všecka děvčata.
Sudičky přišly ke kolébce v noci,
každá se svíčkou, bílá, ku pomoci.
První dí k trojčatům: „Jen se držte!“
Druhá dí k trojčatům: „Jen se tužte!“
Třetí dí k trojčatům: „Nedejte se!“
A chlapci rostou jak jedle v lese,
a my jim voláme: „Nedejte se!
Beze všech zákeřných nemocí
staňte se zdravou velmocí!“
78
PRÝ.
Říká prý už, říká
bodrá Amerika,
že se prý už vzchopí
na let do Evropy
prohlédnout si diktátorské boty.
Říká prý už, říká
bodrá Amerika:
„S ustrnutím ptám se, co to za lidi.
Oni se už dělat nestydí,
co se nehodí ni na děti:
dané slovo házet do smetí,
ze smluv dělat si jen kašpary
a ještě si dávat troubit fanfáry!“
Říká prý už, říká
bodrá Amerika:
„U nás leda kluci lezou pospěšně
do zahrady cizí na třešně,
a tam do cizího státu jdou
nehlášeni, s ostrou armádou,
bomby rozhazují jakby nic
do měst nevinných a do vesnic.“
79
Říká prý už, říká
bodrá Amerika:
„Tahle neřest zavání ne trochu.
Copak máme newyorskou jen sochu?
Máme u nás Svobodu přec živou.
Ta přec pozná mužnou řeč a lživou,
odstraní nám nelidské ty noty.
Copak mají vládnout jenom boty?“
Ať to, jak chce, kdo chce, měřím,
já té Americe věřím.
80
TĚŽKÉ DNI.
I.
2. ZÁŘÍ 1937.
Kdekdo, s kým se pozdravím:
„Víte už?“
– „Vím.“
„Slyšel jste ráno?“
– „Ano.
Ale raděj nemluvit.
Velikému – veliký klid!
Ni krok, ni slovo zmatečné –
Neměl rád řeči zbytečné,
nehrál si nikdy na trpitele,
lež však a křivdu potíral směle,
pravdu chtěl v plnosti celé,
vítězil, zvítězil
na Osvoboditele.
Proto jen stisk ruky na potkání
k zašeptání:
Dej mu Pán Bůh zdraví!
Vše ostatní se spraví.“
( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( (
( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( (
Nebeská světla, braňte tmám
jemu i nám!
81
II.
14. ZÁŘÍ 1937.
Výjimky není dáno.
Dokonáno.
Veliký život, veliké dílo
u brány věčnosti se zastavilo.
Dokonáno?
Ne, ne. To bylo jen veliké Ráno.
Všude rosa osvěžení,
všude ruch osvobození,
všude radost ze vzkříšení.
Práce velikého Rána
dokonána.
Otevřela se věčnosti brána –
On jí vchází – –
Den dlouhý nám všem
zanechává se svým odkazem,
aby námi byl vyplněn,
ne jako luzný, prchavý sen,
ale jak poctivého díla Den,
nikým a ničím nemarněn;
ať v něm práce bude vykonána
jako prodloužení velikého Rána,
bychom, i když se zatmí na zemi,
82
byli, jak On byl nad všemi,
sobě i druhým svícemi.
Věčnosti brána se otevřela –
On jí vchází – –
K zemi skláníme čela
vděčně, vděčně, k paměti věčné.
83
STARÝ CHRONOS PŘESÝPÁ:
„Točím já svou řičicí,
věčná zábava.
Propadají všelicí,
i domnělí velicí
zleva, ze prava.
Až mi smíchy vyhrkly,
jak se pyšní zescvrkli,
domýšlivci směšliví,
lakotníci chamtiví.
Scvrkli se až na divy.
Propadají slavení,
znovu, znovu zlacení,
pestře znovu natření
jako sochy na mostě,
kde jim kvítí neroste.
Zato padnou do očí
všichni ti, co otročí,
pro jiné se plahočí,
do bojů jdou za obět,
všichni ti, co nesou svět.
84
A co když se zaleskne
zlaté srdce pozemské,
přemohší vše bolestné!
Nedbalo, že zítra, dnes
pulvis, pulvis, pulvis es.
Sloužilo i bořilo,
nový život tvořilo,
smrti pro ně nebylo.
Tito jsou mi na radost.
Vybírám je, drahý skvost.
Říkají mé šediny,
skvost že v světě jediný:
svobodný duch, hrdinný.
A že za to stojí žít,
a že za to stojí mřít.“
85
GOTIKA VĚČNÁ.
Mě v chrámě jak v jedlové hoře
ovívá teskné hoře
ne sobeckou strázní,
ne mřivou bázní,
a čímsi vyšším,
co přál bych si bližším,
a čímsi věčným,
velikým, vděčným.
Cítím se čímsi chorý,
chtěl růst bych jak ty hory,
jak gotický ten chrám,
když sám
je v tichu svém,
tak svatě velebném.
Klid slavný proniká duší,
a nic jej neporuší.
Než zachvívá též mnou,
když slyším, jda dědinou,
jak z kostelíka tklivá
mi stará píseň znívá
a vznáší se k výším
a touží po nejvyšším
a „Svatý, svatý!“ zpívá.
86
Radš, radš mám, kdo do výše touží,
než se svou když skepsí se plouží;
když v srdci s nebeskou jde hudbou
tou tvrdou pozemskou sudbou.
87
NA PASEKÁCH.
Po kopcích jdeme. Obzor daleký.
Polévá slunce paseky.
Les odběhlý zvědavě od hory;
kus pole se rží, pohankou, brambory;
obrostlá obří skaliska,
pod nimi tichá pastviska.
Tu není módních krámů;
jen obloha věčného chrámu
se klene nad božskou panorámu.
Tam dvě jsme potkali děvčátka,
teprve poupátka.
Sukénky jak z vlčího máku,
očka, co hledí do zázraků,
hlásky jak zpěvavých ptáků.
A nožky bosé
se brouzdaly v ranní ještě rose.
To menší hrálo si na maminku.
Kus dřívka s hadříčkem
– nedotkli byste se ho malíčkem –
stačilo na miminko.
88
A chovalo je tak něžně
a tisklo je ke košilce režné –
kus toho dřívka
se vtělilo mu na andílka.
Tu není módních krámů;
jen obloha věčného chrámu
se klene nad božskou panorámu.
89
POKLAD.
Jednou jen poklad jsem ukládal,
o němž svět slůvka nevěděl.
Kdyby to bohatství uhádal,
byl by mi záviděl.
To jsem já do rakve zoufalý
přenášel s lože na rukou
matičku svou.
Tenkráte, v den ten nekalý,
i ty mé ruce plakaly.
90
VZPOMÍNKA DO BUDOUCNA.
Vzpomínka velká letí mi do budoucna,
máloslovná, ne však méněvroucná.
Ne letadel mrak, ne s bombami mrak
z Nového světa k Starému letěl,
hrůzou by svíral srdce i zrak,
ne, ne; to nebylo prznění vědy,
to její vítězství, vítěz dalekohledý,
vítěz: to jiskry tichých světel
chvátaly z Nového k Starému světu,
nesouce vůni nejčistších květů;
nesly ji pod obřím oceánem,
Starému světu by byla ránem.
To první z Nového světa kabelogram
poselství nesl, kůr andělský pěl je sám:
„Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“
Duše se chvěje tou krásou,
srdce a zrak hoří tou slibnou spásou.
Nový světe, pošli ji znovu,
tomu Starému na obnovu!
91
POZNÁMKY.
Strana 6. Cogito, ergo sumsum. = Myslím, tedy jsem. (Descartes).(Descartes)
8. Suum cuiquecuique. = Každému, co mu patří (podle zásluhy).
28. Fugatofugato = po způsobu fugy zpracovaná hudební věta.věta
33. Auribus animisque absurdumaburdum. = Uším i duším ohavnost.
45. Tempora mutanturmutantur. = Časy se mění.
91. V andělském poselství držím se krásného a hluboce výstižného překladu bible Kralické (Lukáš II, 14), krásného už svým výrazem veliké a velebné úsečnosti: „...a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“, t. j. aby ve všech lidech, dobrých i zlých, byla dobrá vůle, ba hlavně aby ve zlých nastala lidech a proměnila je na lidi dobré vůle. To je přeloženo v duchu Nového zákona, kdežto překlad Vulgaty „a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ zúžuje povážlivě význam poselství, a podobně i náš překlad Nového zákona od F.Žilky z r. 1933 „a na zemi pokoj mezi lidmi, jež si oblibuje“ (Bůh).
92
OBSAH:
Na vzkříšení5
Pevně-li?6
Hraniční kameny7
Suum cuique!8
Brýle kupte!9
Nové ideály10
Státní oslava11
Zachycené hovory12
Na valašských horách19
Zkouška přátelství21
Kdy bude v Evropě líp?22
Nejnovější časové:
I. Zbožná23
II. Trochu diplomatická25
III. Jako dukát27
IV. Popěvek29
Nápis na parlament31
Staré naše hřbitovy32
Auribus animisque absurdum33
Neshoda v názorech34
Kéž!35
Švehlův povzdech36
Nemožný návrh37
Žádný ferbl!38
93
Co to?39
Bělohorské stíny:
I. Před převratem40
II. 17 let po převratu42
Svatá Logika. I. – II.44
Kapsáři48
Epigramy rajské:
I. Koperník a Galilei49
II. Dante51
V Lužici a v severní Italii54
Výměny třeba55
Jak pravé manželství56
Pan Nedořekl57
Epigram58
Umění59
Kdyby!60
Ach, ach!61
Líto mi zástupů62
L’art pour l’art63
Myšlenka – Caesar64
Kazatelům, karatelům, vychovatelům a pod.apod.65
Výbojník filosofuje66
Kolik máte chlebů?67
Ben Akiba našemu věku68
K sousedům70
Naše dějiny71
Odkaz72
94
Nechte mluvit vědce!73
Francii75
SSSR76
Malé dohodě78
Prý79
Těžké dni:
I. 2. září 193781
II. 14. září 193782
Starý Chronos přesýpá84
Gotika věčná86
Na pasekách88
Poklad90
Vzpomínka do budoucna91
Poznámky92
E: js; 2002
[95]