I. PŘED PŘEVRATEM.

František Táborský

I.
PŘED PŘEVRATEM.

Dlúhým tahem po Kamenném táhne černý alumnát. Třicet svatých usmívá se na něj: „Zdrávi na stokrát!“ Vítá je též České země patron, Václav, kníže náš: „Snad mě přece pozdravíte, hoši? Vždyť jsem přece váš!“ Ale není svatý jako svatý – takový je řád; před Janem jen z Nepomuku smeká černý alumnát. ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( ( Dí náš světec: „Nelíbím se Vídni, vím to dobře, vím; ba mě v lásce nemá, nemá, nemá ani dnešní Řím. Nic to, nic to. Usmívám se tomu se svou čeledí; 40 slovo Páně stále zní: „Co činí, ani nevědí.“ * (Sine ira, sine ira na to vzpomínám. Zrak se nerad uzavírá, když na cestě trám. Nerad vidím, když kdo padá zrovna na hlavu a když posměchu a hněvu vaří potravu.) 41