II. SEDMNÁCT LET PO PŘEVRATĚ.

František Táborský

II.
SEDMNÁCT LET PO PŘEVRATĚ.

V pražském dómě v zlatém hrobě leží Václav, kníže náš. Tisíc let už k němu lid náš běží: „Ty jsi naše stráž!“ Jenom na to zapomnělo zcela slavné komité, co vítalo pana kardinála, přeroztržité. Vedlo vám ho, když se vrátil z Říma s rudým kloboukem, ne, jak byste mysleli, že zpříma, nýbrž obloukem. Vedli vám ho, když se vrátil z Říma, podle jiných stop: uctít nejdřív kolenoma svýma Nepomukův hrob. Ale, ale, ale! Jak jen mohlo se to v Praze stát? Rádi přec i staré na výměnku jdeme uvítat, 42 co dům založili, bránívali až i krví svou. Ale, ale, kam jen dali hlavu zapomenutou? Lid však v chrámě líp to sved’ než komité bezhlavé; z tisícerých hrdel zapěl hymnu „Svatý Václave!“Václave!“, že se chrám až otřásal tou chválou světce rytíře. Zdálo se, že rostly přitom v chrámě i ty pilíře.