GOTIKA VĚČNÁ.

František Táborský

GOTIKA VĚČNÁ.
Mě v chrámě jak v jedlové hoře ovívá teskné hoře ne sobeckou strázní, ne mřivou bázní, a čímsi vyšším, co přál bych si bližším, a čímsi věčným, velikým, vděčným. Cítím se čímsi chorý, chtěl růst bych jak ty hory, jak gotický ten chrám, když sám je v tichu svém, tak svatě velebném. Klid slavný proniká duší, a nic jej neporuší. Než zachvívá též mnou, když slyším, jda dědinou, jak z kostelíka tklivá mi stará píseň znívá a vznáší se k výším a touží po nejvyšším a „Svatý, svatý!“ zpívá. 86 Radš, radš mám, kdo do výše touží, než se svou když skepsí se plouží; když v srdci s nebeskou jde hudbou tou tvrdou pozemskou sudbou. 87