BEN AKIBA NAŠEMU VĚKU.

František Táborský

BEN AKIBA NAŠEMU VĚKU.
I.
Rozum tvůj mě neudiví; znám já zašlých věků divy; ale toužím, čekám prudce na zázraky tvého srdce.
II.
Nerozumím tvojí řeči. Mluvíš, píšeš jako v křeči. Čekám, co ti v duši roste, na to zrno, slovo prosté.
III.
Vesel jsi a přezábavný, ba již v letu hodně slavný. Chvat tvůj roste den co den; míň však, míň jsi spokojen. 68
IV.
Přeju, přeju ti ne málo, aby se ti srdce smálo mladým smíchem odvahy s trochou moudré úvahy.
V.
Obroda je věčně nutná. V nechuti své z absolutna zpohodlněls v nitru svém. Zrelativěls kalupem.
VI.
Snad ti letci přesmělí, na točně již usedlí, budou nová vzpruha tvá. Podivíš se, jako já. 69