NA PASEKÁCH.

František Táborský

NA PASEKÁCH.
Po kopcích jdeme. Obzor daleký. Polévá slunce paseky. Les odběhlý zvědavě od hory; kus pole se rží, pohankou, brambory; obrostlá obří skaliska, pod nimi tichá pastviska. Tu není módních krámů; jen obloha věčného chrámu se klene nad božskou panorámu. Tam dvě jsme potkali děvčátka, teprve poupátka. Sukénky jak z vlčího máku, očka, co hledí do zázraků, hlásky jak zpěvavých ptáků. A nožky bosé se brouzdaly v ranní ještě rose. To menší hrálo si na maminku. Kus dřívka s hadříčkem – nedotkli byste se ho malíčkem – stačilo na miminko. 88 A chovalo je tak něžně a tisklo je ke košilce režné – kus toho dřívka se vtělilo mu na andílka. Tu není módních krámů; jen obloha věčného chrámu se klene nad božskou panorámu. 89