III. JAKO DUKÁT.

František Táborský

III.
JAKO DUKÁT.

Jsme prý malí, slyším soudit, vážně měřit, vzdechy loudit, ba i fňukat. A já radš mám než měch niklů, než těch niklů kolik pytlů malý dukát. Je tak malý, přehezký, do kapsy jde u vesty, dá se udát; dobré zlato, smíchem září, ale také něco váží – inu, dukát. Když nás míň, buď každý, bratři, když ne za pět, aspoň za tři, náhradu dát. Sladké sestry, bratři zlatí, každý z nás ať něco platí, jak ten dukát. 27 Pak i samozvanců drábi na dveře nám budou rádi dvorně ťukat, budeme-li do kventlíka, celá naše republika, jako dukát. Ba i malá písnička má všem chce býti radost samá, řada fugat. Pár jen řádků, bez námahy, veselých, však dobré váhy, jako dukát. 28