III.
JAKO DUKÁT.
Jsme prý malí, slyším soudit,
vážně měřit, vzdechy loudit,
ba i fňukat.
A já radš mám než měch niklů,
než těch niklů kolik pytlů
malý dukát.
Je tak malý, přehezký,
do kapsy jde u vesty,
dá se udát;
dobré zlato, smíchem září,
ale také něco váží –
inu, dukát.
Když nás míň, buď každý, bratři,
když ne za pět, aspoň za tři,
náhradu dát.
Sladké sestry, bratři zlatí,
každý z nás ať něco platí,
jak ten dukát.
27
Pak i samozvanců drábi
na dveře nám budou rádi
dvorně ťukat,
budeme-li do kventlíka,
celá naše republika,
jako dukát.
Ba i malá písnička má
všem chce býti radost samá,
řada fugat.
Pár jen řádků, bez námahy,
veselých, však dobré váhy,
jako dukát.
28