I. ZBOŽNÁ.

František Táborský

I.
ZBOŽNÁ.

Bože milý, dáváš dosti v těžké dny nám veselosti; dej jí ještě víc! Neb těch našich přítelíčků, vždyť to vidíš, samých sýčků, roste na tisíc. Nejsme z rodu duelantů, ale z kraje muzikantů, zpěv má každý rád. Velebí jím rád i Tebe. Trochu blíž by bylo nebe, chtěl by si jen přát. Vždyť nám místo na srdečnou mění notu na válečnou. Nevítaný host. Přijde-li ta chvíle tuhá, půjdeme druh vedle druha odrazit tu zlost. 23 Živ náš zdravý vtip, aby bylo líp! Kde je vtip, tam koná divy, odlétaje od tětivy, i ten tenký šíp. Bože milý, dáváš dosti v těžké dny nám veselosti; dej jí ještě víc! Dej, ať hloupá Evropa tančí radš až do stropa! Dost těch tahanic! Nechceme přec jenom boty šlapat lidstvo do němoty; máme lepší vkus: slyšet chcem, co duše snívá, o čem v srdcích slavně zpívá devět rajských múz. 24