VELIKÝ PÁTEK.
Motiv španělský.
„Nemohu se modlit, Bože!“
před dřevěným krucifixem
zaúpěla mladá Iněz,
matka drobných dětí tří.
Její muž prý vrah a na smrt
odsouzen. Tři drobní syni,
nejstarší z nich, Fernandez,
chodí teprv do školy.
„Bože, Bože! Není možná!
Není možná! Znám ho, znám ho.
Prchlivý je, ale dobrý;
vybuchne, a změkne rád.
Ne, ne, Bože! Nikdy! Nikdy!
Snad se bránil, snad byl vyzván,
ale vrahem nemůže být,
nikdy vrahem nestal se.
Nemohu se ani modlit!“
vzdychá Iněz na smrt bledá,
56
a co děti neviděly,
vyšla z jizby jako stín.
Nechápali oba mladší,
co se stalo. Chápal to však
Fernandez. Než i těm mladším
nešla jaksi nijak hra.
Věděl on: dnes v dómě chmurném
rozhodne se otcův osud;
u Dřeva tam kříže v dómě
rozhodne jej královna.
V madridském už dómě chmurném
vrcholí se chmurný obřad:
kardinál už kleká na zem
Lignum crucis zulíbat.
Zpěv zní s kůru nitrorvoucí,
basy, jak by zem se třásla;
chlapecké v to hlásky čisté,
jak by lkala nebesa.
Zní ten zpěv jak z jiných světů,
ba jak by se jím ten náš svět
měnil v lepší, laskavější,
krásnější a čistší svět.
57
Ticho v chrámě burácivé,
ticho duší plápolavé,
zpěv jak vůně stoupá dómem –
kardinál už zlíbal kříž.
Po něm líbat královna se
zvedá s trůnu. Vtom k ní vážně
almužník jde, na talíři
svitky černě svázané.
V nich jsou jména odsouzenců.
„V nich též jméno tvého otce!“
Fernandez mní, chrám že volá.
Třese se jak osika.
Neznám stojí v tlačenici,
vidí, almužník už kleká:
„Kterému z těch nešťastníků
odpouští Váš Majestát?“
Dech se v chrámě všechněm zaťal.
Přestal dýchat celý dóm – ó,
Fernandez chtěl vzkřiknout, cítě,
že má hrdlo sevřeno.
Vzkřiknout chtěl a zaúpět chtěl
před vším lidem ke královně,
58
o milost ji prositi chtěl,
jako Boha prosil už.
„Nezabíjej!“ křičeti chtěl.
„On-li zabil, odpusť jemu!
Byl tak dobrý, měl tak rád mě –
nezabíjej!“ volat chtěl.
Ale nestih’. Zděšen vidí:
královna si tvář zakryla,
na kolena padá k Dřevu,
pláče, pláče hlasitě.
V dómě mrtvě zaněmělém
slyšeti je její vzlykot,
trhající, škubající
srdce její raněné.
Vzlykot, který prorval pouta
přísných starých dvorních mravů
a proniká tichem dómu
jako nocí vodotrysk.
Ozvala se v ní snad matka?
Či snad v duši v úkrytu kdes
procitla v ní stará bolest,
probudila lítost v ní?
59
Ruce tvář jí zakrývají,
ale duše vidí jasně,
jak ten kříž se před ní zvedá,
roste klenbou do nebes.
Na tom kříži prosvítaje
On tam visí, On tam visí.
Krev mu kape z rukou, nohou,
krev mu z boku vytéká.
Ještě duši nevypustil,
ještě oči k nebi zvedl,
„Odpusť jim,“ dí šeptem k Otci,
„neb co činí, nevědí!“
A pak oči snížil k zemi,
utkvěl na ní, na královně –
rozlítla se brána srdce
a královna štká a štká.
Štkajíc líbá Dřevo kříže,
po svitcích pak sáhla chvatně:
„Všem,všem, by i mně, mně hříšné,
Bůh kdys milý odpustil!“
– – –
60
Před dřevěným krucifixem
na zdi němé svojí jizby
leží Iněz jako mrtvá.
Děti už si nehrají.
„Matko! Matko!“ z dveří letí
Fernandez k ní, kolem šíje
uchopí ji křečovitě,
v očích slzy jako hrách.
„Co je? Co je?“ matka sípá.
„Já byl v dómě!“ Fernandez dí,
zrak mu jásá, rty se chvějí,
líbá matce tvář i vlas.
„Já byl v dómě!“ volá nadšen,
líbá matce ústa, oči,
líbá matce čelo, hlavu.
„Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“
Vstává matka vyjevena,
šílenost jí z očí mizí,
sklenné oči oživují,
už v nich kmitla jiskřička.
Jak by mlhy prchaly z nich,
jak by slunce vzcházelo v nich,
61
divá radost v nich se šíří –
chápe slova hochova.
„Děti!“ volá obrozena,
tři hlavičky objímajíc,
„děti, půjdem, půjdem zlíbat,
zlíbat rány Kristovy!“
„Já je zlíbal – “ řekl tiše
Fernandez a dodal, vida
v matčiných zas očích slzy:
„Půjdu však i po druhé.“
62