Na severu.
1.
Na severu o samotě
strůmek stojí v cizím světu,
bez ovoce, bez rosičky,
bez listů a beze květu.
Mrtvé rámě, v těle zima,
v hlavě smutné zamyšlení,
jak by sobě rozzpomínal,
že v té vlasti doma není.
Jak by ptal se, proč tam dole
bratry jeho květem šatí
totéž slunce, v jehož lesku
jemu život ledovatí!?! –
108
2.
Zhyne kvítko, zhyne bídně
bez deště a bez slunéčka, –
bez radosti a slz lásky,
což je potom do srdéčka!
Nemůžeť se vždycky smáti,
stálé slunce květy pálí,
a kdy láska zaplakala,
kvítky rosou pookřály.
Smích a pláč je život lásky,
a ta láska srdce živí,
bez ní srdce mráz popálí,
jako sever záhubivý.
109