Naděje.

Hanuš Věnceslav Tůma

Naděje.
„Ó slunko zlaté, neodcházej!“ však marný vzdech, – ono jde dál, a poslední paprslek jeho už hory tam poceloval. Však za horami s touhou čeká tam světa půl na spasný den, toť spravedlivě rozděleno, a ty buď, synu, spokojen! A jako slunce jedněm shaslé zas na druhé se zasměje, tak také v světě rozdělena jest mezi lidi naděje. 213 Ne všecky dech naděje spasné najednou v světě ovanul, než jedněm lákavá-li shasla, pak zase doufá druhá půl. A tak se v světě všecko střídá, tu hřeje, hasne – a jde dál, a každý z nás vyprávět umí, jak naději svou pochoval. 214

Kniha Básně (1872)
Autor Hanuš Věnceslav Tůma