U brány.
Ó smrt! – ó hrob – a co je za hrobem?
Zda tam, kde prázdná věčnost začíná,
ten život v nekonečnu shasíná?
zda v hloubce mrtvé na vždy utichne
i pláč, i smích, i duše, srdce hlas,
a sám bez konce, skončí všecko čas,
zda vše tam věčně – věčně zanikne?
Ó – smrt! ó hrob! – a co je za hrobem?
Či po čem toužil duch tu stísněný,
mu tam přinese život změněný,
a ráje ty a touhy – zde bez konce žal –
jímž smělý duch byl tady unešen,
mu tam otvírá vyplněný sen,
zda žije tam – jak zde si toho přál?
218
Ó smrt! ó hrob! zda nic? zda naděje?
Tu nad hádankou věčnou rozum stojí,
nic nevidí – a vyznat se to bojí: –
o nic – a prázdné! – strašná myšlénka,
až v základech se duše zachvěje,
a přec – ó sladká ve tmě naděje! –
si v ničem něco tvoří domněnka! –
219