KRČMA.

Xaver Dvořák

KRČMA.
Puch Krčmy otravný jsem opustil, v svém štítě erb má Zapomnění; zde poslední jsem ztratil statek, co mi zbyl, vím, propadl jsem – kdos řek’ – zatracení. To síly nedá! hýřit k ránu od noci a letět s vášněmi tak bez otěží; být ve všem skeptikem, co může pomoci? květ trhat, šlapat drsně růže svěží! Tak číš jsme třískli divě o číši, náš pohled hořel hříchem sešílelý; v tom výkřik srdce, kdo ho vyslyší, a brutální jsme písně družně pěli. Ach, jak ten paprsk divný přišel mezi nás! kdos o dětství tu šeptl ideale; proč stichli jsme? a jako mráz se složil na rty nám v tom krčmy sále. 15 Ven táhlo mne to kouzlem, pryč a ven, já vyšel v ticho noci – k ránu bylo, a cítil jsem se vlastním jedem otráven; mé nitro po čem náhle zatesknilo? Kraj dálný, tichý, jejž jsem v dětství snil, věk zlatý kde se jako nebe klene, kde Bůh by jako s dětmi s lidmi žil, kde blankytem žhne slunce roztavené. Tam v bílých řízách Svatí v řadách jdou a hymny sladké s jejich retů plynou; žhnou zraky pod korunou vítěznou a palmami v svých rukou sladce kynou – Jdu břehem pustým svého Vyhnanství, zář jitřenky se nocí k ránu střela a do červánku bílým světlem stkví, až na dně srdce mého zahořela. A na ospalé plavce vzkřikl jsem: hoj, větry příznivé nám nyní dují, ó rychle k veslům, plavci moji, sem, k té sladké zemi plout vám nařizuji... Buď požehnáno jitro moje dnes, již v zemi novou s touhou svojí pluji; v mém srdci naděje, v mém srdci děs, k té zemi toužené zda Večer dovesluji... 16

Kniha Nový život (1903)
Autor Xaver Dvořák