Puch Krčmy otravný jsem opustil,
v svém štítě erb má Zapomnění;
zde poslední jsem ztratil statek, co mi zbyl,
vím, propadl jsem – kdos řek’ – zatracení.
To síly nedá! hýřit k ránu od noci
a letět s vášněmi tak bez otěží;
být ve všem skeptikem, co může pomoci?
květ trhat, šlapat drsně růže svěží!
Tak číš jsme třískli divě o číši,
náš pohled hořel hříchem sešílelý;
v tom výkřik srdce, kdo ho vyslyší,
a brutální jsme písně družně pěli.
Ach, jak ten paprsk divný přišel mezi nás!
kdos o dětství tu šeptl ideale;
proč stichli jsme? a jako mráz
se složil na rty nám v tom krčmy sále.
Ven táhlo mne to kouzlem, pryč a ven,
já vyšel v ticho noci – k ránu bylo,
a cítil jsem se vlastním jedem otráven;
mé nitro po čem náhle zatesknilo?
Kraj dálný, tichý, jejž jsem v dětství snil,
věk zlatý kde se jako nebe klene,
kde Bůh by jako s dětmi s lidmi žil,
kde blankytem žhne slunce roztavené.
Tam v bílých řízách Svatí v řadách jdou
a hymny sladké s jejich retů plynou;
žhnou zraky pod korunou vítěznou
a palmami v svých rukou sladce kynou –
Jdu břehem pustým svého Vyhnanství,
zář jitřenky se nocí k ránu střela
a do červánku bílým světlem stkví,
až na dně srdce mého zahořela.
A na ospalé plavce vzkřikl jsem:
hoj, větry příznivé nám nyní dují,
ó rychle k veslům, plavci moji, sem,
k té sladké zemi plout vám nařizuji...
Buď požehnáno jitro moje dnes,
již v zemi novou s touhou svojí pluji;
v mém srdci naděje, v mém srdci děs,
k té zemi toužené zda Večer dovesluji...