KŘIŽÁK.
(P. SIG. BOUŠKOVI.)
Tak vyjel jsem v svět neznámý,
v svém nitru touhu dobývání;
na prsou kříž jsem rudý připevnil,
zem svatou vyprostit chci v mužném klání.
Můj pancíř rytířský je pevný dost,
zkad krzno sněhobílé pyšně vlaje;
v dál mhavou radostně já řítím se,
vnitř čistým ohněm plápolaje...
Už dlouho bloudím kříže bojovník,
na zemi svatou srdce zapomíná;
s cest sjel jsem okouzlený do bludišť,
žár touhy zbytečná jak lampa uhasíná.
20
Můj pancíř spadl kdesi uvolněn,
mé krzno prachem temně sesivělo;
jen časem vzpomínka mi zašlehne
a v studu skláním zahanbené čelo.
Bez lauru vítězství se navrátit
v hrad nesmím Otce svého převznešený,
jen v čistém krznu k němu přístup je,
v němž vyjel jsem kdys obrozený.
V boj divoký chci neunavný hřmít,
své zbraně skřížit s všemi nepřáteli,
své tělo střelám terčem vystavit,
by rány v tisících se otevřely.
V tom ran svých krve zdroji bolestném
své krzno zbarvím v nach a do purpuru,
bych vrátit směl se, rytíř počestný,
a odměnu vzít prostřed tvojich kůrů.
21