Vše přešlo! šílené záchvaty lásky
odkvetly jako jabloně v zahradách,
přešly jak paprsky po vlnách řeky,
padly kams ke dnu, kam život nedosáh’.
Radost i bolest, vše jednou šlo řadou,
vyschly mé slzy, vybledl šťastny smích;
bílý jsem praporec vyvěsil na štít,
prázdno se všude prostřelo po síních.
Vadnou mé květiny bez vláhy v oknech,
nikdo sem nejde, kdo by je zalíval;
tak na mě ulehla melancholie;
vzpurné kdos písně v neznámé dálce hrál.
Já vztyčil pochodeň, zapálit všecko,
udupat líchu v zahradách po líše:
vyrovnat všecko jen v jedinou cestu,
kudy by tupý přišel klid nejspíše.
Toho jsem čekal: má poslední naděj,
myslil jsem, všecko že už jsem vyrval ven:
v hlubinách tys mi však zaplála leskem,
jak starý poklad na slunce vyvrácen.
Tys tedy zůstala! jediná z všeho
vkotvena pevně mystickým kořenem,
šlapána, snížena, zapomenuta,
vrstvami trosek problesklas plamenem.
Chceš sepnout ruce mé třesavé, Víro,
zapadlé oči obracet k nebesům?
Pozdě snad! zbouzíš přec obrazy dávné,
vedeš mě zpátky v dětství mé k zašlým snům.
Tichounké cesty, zas patřím je čisté,
kolem kvést sladce růže a lilie;
bělounké zjevy tu kráčejí po nich,
jako když věnce do dálky provije.
Celá má bytost teď vzhořela žárem
po štěstí dávném: vrátit se zpět, ach, zpět;
těmi se cestami procházet zase,
všeho, co bylo na vždycky zapomnět.
Počkám pokorně u těchto stezek,
najdu snad slovo magické proměny,
zázračné slovo a ohrožující:
být jim tak náhle na vždycky vrácený!