báseň bez názvu

H. Uden

Jak má ti, dcero moje předrahá, mdlých písmen těsný, necitelný shluk vylíčit boj, jenž duši přemáhá – jak mohou slova, prázdný jejich zvuk být náhradou za tlukot plný muk, jimž rozčilené srdce bije v hrudi, když čisté oko tvé mne nepovzbudí? Ba, z počátku jsem ani nevěděl, kde s těžkým pokusem svým bych se skryl – stín opuštění nade mnou se chvěl, a tak jsem dlouho na rozpacích byl, až v rodné město jsem se uchýlil, kde blahým snem tichého vzpomínání se vlastní šťastné dětství ke mně sklání. Vždyť tolik, tolik vyprávěti mám, že nutně jest mi třeba přispění – [83] já nemohu si dostačiti sám a utíkám se v tichém kvílení k vám, dnové mládí mého milení, a k drahým stopám, které po vás zbyly, by pomocí a posilou mne byly. Když u hrobu svých rodičů jsem stál a vroucně zlíbal ověnčený kříž, tak bylo mi, jakoby náhle sňal se srdce mého kdosi všecku tíž – tu cítil jsem, že jsem své dceři blíž, že láska, která smrti nepoznává, z těch drahých rovů podporou mi vstává. Cit měkký a též zvědavý mne jal, že dlouhý čas jsem na hřbitově dlel – tak mnohý, jejž jsem statným mužem znal, již dávno branou smrti odešel, jmen kdysi milých tolik jsem zde zřel, že zanechal jsem četby kormutlivé a pospíchal raději mezi živé. Den hasl, západ červánkem se rděl, a mimovolně vázl spěšný krok – již zahlaholil zvon a vlídné zněl, mlýn vtěsnaný v kostelní stráně bok 84 mi klapal vstříc, a strouhy prudký tok tak rázně hučel, jak by plna žasu mne vítala trojice známých hlasů. Jdu dále, tu tam chodce potkávám, jenž zvědavě se za mnou ohlédne, a také ledakoho poznávám, jenž cizince si dobře prohlédne a čapku ledabyle pozvedne po dávném zvyku zdvořilosti slepé, jíž plně stačí, že jsem oděn lépe. Tu malé okno světlem zaplálo a rudě kmitlo v šeré ulici, však sotvaže se třpytem zasmálo, by do tmy padlo září budící, jak rybky, jež se hrnou k udici, již celá řada žhavých teček splývá, a okno k oknu vesele se dívá. Stín večera mně sice překáží, bych rozehnal vše, co se změnilo, však malý kámen tolik neváží, vod zrcadlo by jím se zpěnilo, a změn že velkých vůbec nebylo, 85 dům s domem ve starý se obraz skládá, jak upomínka živá si jej spřádá. Vzdych’ trpce jsem a sobě odtušil: Čas dlouhý lidské svazky rozerval a nelítostně navždy rozrušil – co živo bylo, oštěp smrti sklál, však hmota nepodlehne, žije dál a lhostejně a neproměnně stojí jak němá sfinga, jíž se člověk bojí. Skal hrubých nepohnutý, příkrý tes, pod nímž se temná propast rozvírá, dřív slyšel dětský, bezstarostný ples, pak oko muže naň se upírá, až posléz zraku, který umírá, se drsné jeho srázy vysmívají, ač nižšími a menšími se zdají. Vždy stejně plným jezerní jest klín, a hladinou prokmitá klidný lesk, co zatím život, jenž se vtělil v čin, přeletí mžikem jako rychlý blesk a teskně zmlkne jako žalný stesk, že v míře skrovné, málo dostatečné byl krátkým zjevem v proudech síly věčné. 86 I lidské dílo přečká tuhou pěst, jež s námahou je kdysi zrobila – Což pouze hmota nekonečnou jest, by myšlenku, která z ní tvořila, svou neproměnnou spoustou pokryla a tvrdě honosila se: Já žiji – ty žiješ jen, že já tě v sobě kryji? Jaký tu div, že šerým přímrakem stín smutku truchlivý se na mne snes’ a že se vztyčil bledým přízrakem, by na mou duši těžkou mdlobou kles’? Tak za mnou šel jak neodbytný pes, jenž stále do pánových nohou vráží a více překážkou mu je,je než stráží. Čas asi velkou práci sobě dal, by těžkým rádlem svým se v tvář mi vryl, neb z rodáků mne nikdo nepoznal; do dlaní vzepřených jsem hlavu skryl a v domovině cizincem jsem byl – tak plně zachoval jsem inkognito, že důkladnosti té mi bylo líto. Ač starý ráz a dávné ovzduší se dosud nepoddalo novotám, 87 pracizí hovor bil mi do uší, a mezi svými dlel jsem sám a sám – jen začernalý, začazený trám na stropě hospody v mé tváři bádá, snad rozpomíná se a hádá – hádá – Hluk rozmáhal se, kde kdo hovořil, kouř modravý se mračnem k stropu nes’, však duch můj znavený se všeho zbyl a zaletěl v zelený svěží les – Zřím myslivnu a slyším zvučný ples, jak len se vinou dlouhé vlasy plavé, lesk očí září, plane líce smavé – již vyrůstá postava ztepilá a pružným krokem přichází mně vstříc... Zda, dcero má, jsi se mi zjevila, svou lepou hlavu lehce sklánějíc, bys neopustila mne nikdy víc? Hle, srdce mého nepokojné chvění se v pravou bouři sladké touhy mění. Tak provázelas mne krok za krokem; když ráno s prvním úsvitem jsem vstal, bych puzen zvědavosti nárokem, s nímž pocit zbožné vzpomínky se spjal, 88 šel z místa k místu, spěchal dál a dál, až do podrobna prohlédl jsem všecko, co lákalo neklidné, staré děcko. Ba znova jsem byl pouhým dítětem, jež pozvedá svůj udivený zrak a mní, že dokonalým výkvětem lpí na všech věcech velikosti znak, jež cizím očím jsou co prázdný brak – a cítil jsem, že z víry dětské, prosté má láska k tobě bujnou silou roste. Byť pevným duchem hory přenášel, přec mocným dojmům podlehne i muž; když rodné budovy jsem nenašel, ač konec její byl mi známým juž, do srdce mého vnikl břitký nůž – Proč právě ona důkazem má býti, že také hmota v záhubu se řítí! Však co tak hledím kolem nevesel na prázdný prostor, rozházený rum, v němž ostrý stonek suché trávy mřel, již celá budova, můj rodný dům, svým zvláštním rázem pravé unicum 89 vyrůstá z myšlenek, do výše pne se jak zjev, který se z propadliště vznese. Stěn nakloněných černé břevnoví jest rozlišeno řadou hnědých čar, čím slepili je, nikdo nepoví – na sešlém krovu střecha samý cár, a na všem špína mnohých zim a jar – že bývala to kdys obecná škola, za našich dob se nepochopí zhola. Zřím nízký vchod a provaz s petlicí, jež místo kliky zvučně zvonila, a v poschodí velikou světnici, v níž podlaha tolik se klonila, že prkna takořka se honila, a dvéře mezi zpuchřelými trámy bez zavírání zapadaly samy. Tůň vzpomínek se bystře zvlnila, dech obraznosti starou jizbou vál, že ihned nábytkem se plnila kus kusu ochotně se uhýbal, až každý na svém pravém místě stál, též hlahol rozpustilý ozývá se – to žáci dovádějí dole v klase. 90 Zde na té skříni byly jesličky – s hor, z města zástup lidí k chlévu šel, a třpytný anděl chvěl se celičký; když děti klekly, on do nebe spěl a s hrstí mlsek dříve přiletěl, než jasné hlasy píseň dozpívaly – tak rychle sladké zázraky se dály! Noc černá v malá okna pohlíží, tu náhle šlehl zamodralý blesk, hrom dunivým se hlasem poníží a zase vzrůstá. – Zavzněl prudký třesk, vjel do světnice vichru živý stesk, déšť rozzuřený na střechu se lije a drsnou rukou do tabulek bije. Kryt střechy, jež má býti ochranou, zlé dlaně bouře téměř zdvíhají, blesk za bleskem a rána za ranou se tmavou nocí vztekle stíhají a se všech stran se rázem sbíhají jak vojsko pekel, jež se rozezlené o závod strašidelným honem žene. Dům zatřásl se v loktech zádavy a sem tam houpal se jak na vodě – 91 že nesesypal se nám na hlavy, lze přičísti jen pouhé náhodě; vše stenalo, trám s trámem závodě vyrážel zvuky hrůzně úzkostlivé, jež přehlušily povyk bouře divé! Tu slyším otcův polekaný hlas: „Jen dolů, tam snad zdrávi zůstanem!“ a pevné ruce chopily se nás a snesly nás pod měkkým županem tmou čirou – světlo shaslo průvanem – po vrzajících rozviklaných schodech, jež třásly se jak v rozbouřených brodech. I spánek nevinný se přeruší, noc mine však, zářivý vstává den, a dětská mysl ani netuší, co způsobilo řadu divných změn – vše zmizelo a zašlo jako sen, jen kalné proudy, jež se řekou lily, po hrozné bouři na památku zbyly. Zas pohlížím ke staré pavlači, jež byla předmětem nejasných snah – Kol rohu do zadu se zatáčí, a na levo se chýlí její svah, 92 ač na pravo je zborcen vstupní práh – čím ze vzpomínek dávných na mne hledí, jest šedá chmura první zápovědi. My, děti, na pavlač jsme nesměly – ač rozkaz určitě a přísně zněl, přec uposlechnouti jsme nechtěly; snad odpor právě proto bujně vřel, však zákaz dobrou příčinu svou měl, neb prkna na pavlači krátká byla a pod nohama lehce povolila. Jen dlouhých cviků bylo důkazem, když po rozeschlé pavlači kdo šel a nesetkal se při tom s úrazem, neb často, sotvaže krok dále spěl, kde dříve stál, již otvor prázdný zel, co prkno vyborcené dolů letí – dost důvodu, že nesměly tam děti. Však zákaz tížil jako břímě pout a v dětskou mysl tak se ostře vryl, že vzdálený a nepřístupný kout stal hádankou se, tajemstvím se kryl a první jiskru touhy roznítil, 93 jež v každém srdci věčným žárem vzplane, by rostla silou, která neustane... Mé slzy kanou, náruč rozpínám, vzdech vroucí letí k matce do nebe, přelaskavého otce vzpomínám a trudím se, má dcero, pro tebe – Zda neodmítneš lásku od sebe, jež po dlouhém a tvrdém zapomnění se domnívá, že dosud pozdě není? Slyš mne však dále, u tebe je soud, snad přinese mi přece klid a mír – již ukáži ti plný, dravý proud, jenž proměnil se v nebezpečný vír a pryč mne odnesl jak lehký pýr, jenž ve vodách a v bouřných vlnách zmizí, by posléz vyvržen byl na břeh cizí. O mladosti, zda ještě pochopí tvůj plný půvab srdce znavené, když v třpytnou záři tvou se potopí, v ruch síly pružné, vezdy nadšené, v lesk víry silné, snadno zmámené, v pych naděje, jež ozývá se plesem a šumí valným, nepřehledným lesem! 94 Jak blízkým nejzazších je světů lem, i nebe dokořán se otvírá! Duch bujný záhadám vzdoruje všem, buď že je lehkou myslí popírá, buď že je zaníceně potírá – jest prudkým jako jarních bouří hřmění, proň překážek a pochybností není. A jest jak noc, jež světlem jasným plá, když blýskotem se rozevírá mrak, že celý rudou výhní být se zdá, když mlčí hrom a nebe září tak, že odvrací se oslnulý zrak – blesk byť i planý svítí ohněm spásy, jenž plaší tmu a připravuje časy. Jen ze snění, jež v mladých srdcích vře, žeň vyrůstá a vzchází plný klas; oč mysl bujná s oblaky se pře, ve skutcích muže ozývá se zas, a z vidin mládí proudí nový jas, jenž rozlévá se silou předurčení – tak lidstvo přetvořuje se a mění. Kdo chtěl by soudcem zasmušilým být a přísnou měrou stíhat jarou krev! 95 Jí stačí plně zdání pouhých kmit, by plápol nadšení a prudký hněv tak vnikl do všech nervů, žil a cév, že čas, nechť jakoukoliv zkázu stropí, přec nevyplení všecky jejich stopy. A láska jako růže na keři, jež lístek za lístkem se rozvíjí, když vlahý podvečer se zašeří, svou těžkou vůni srdce opíjí, že rozpak ostýchavý pomíjí, a sladký cit, jenž pučí z vábných květů, svou vroucí silou čelí všemu světu... Jak mudřec, který přečkal mnoho změn, zří město starobylé v pozdní věk – vzduch teplý jest a jarem prosycen, jež líbezný svůj rozvinulo vděk, ač sotva minul dlouhé zimy vztek; bez rychle puká, na slunci se hřeje a modrým květem vesele se směje. V ten čas šedý se klášter otvírá, a stará brána zeje dokořán – dnes každému se na stůl prostírá, byť nebyl ani na pouť slavnou zván, 96 lid zvědavý se hrne se všech stran, by po dávném a nepamětném zvyku dnes hostem byl v ambitech klášterníků. V dvůr prostorný a v chodby setmělé, kde visí řadou velké obrazy, svit sluneční pohlíží vesele a ozařuje mnichů provazy i hlučný dav, jenž zde se prochází; dnes šerou klenbou zvučí hovor živý, že sochy ve svých výklencích se diví. Chrám peřestou se třpytí nádherou, kdo pobožným je, zde se pomodlí – ač mnozí v růženec se zaberou, přec většina tu dlouho neprodlí a lepšího si hledá pohodlí ve velkém vyzdobeném refektáři, kde poutníkům se zcela dobře daří. Strop nad nízkými pasy sklenutý o sloupy mohutné se opírá, jak zvědavec se kloní sehnutý a na vlnivý zástup pozírá, jenž síní velikou se prodírá – 97 snad vše, co vidí, se mu neuzdává, den výroční však má svá stará práva. Zněl bujný hovor jako hukot včel, tak mnohý plný pohár koloval, a paprsek, jenž oknem proletěl, svým zlatým třpytem posouval se dál, až na posledním holém sloupu vzplál, že hlavy prosté obrys nezdobený se jasně odrážel od šeré stěny. O hrubý sloup lehounce opřena, zří mladá dívka na veselý kvas – je hebkým šedým šatem oděna, jak len se vine hustý plavý vlas, a v modrém oku plane mírný žas; teď povypjala krásnou svoji hlavu, snad hledá kohos ve zmateném davu. Na špičky prstů hbitě vystoupla jak vlna, jež se náhle zčeřila a nad balvany břehu vyhoupla – tvář půvabná, postava ztepilá se v takých ladných rysech zjevila, že vznášela se jako lepá víla, jež z nenadání na zem sestoupila. 98 Zda hřeší snad, kdo chce jí býti blíž? I záře sluneční se sklonila, po sloupu sunula se níž a níž, až do plavých se vlasů vronila, že třpytivou obrubu tvořila a vznítila se aureolou žhoucí, jak na světicích zří ji víra vroucí. Již nemám síly, bych se odvrátil, cos nevýslovného mne hnalo zpět; tu sličný obličej se obrátil, a pohled udivený ke mně slét’, chvěl úsměvem se kyprý, plný ret, a ruměncem se tvář pokryla bledá – jsem já to snad, jejž modré oko hledá? A byl jsem. Ne, srdce se nemýlí – co vznešeným a v pravdě velkým jest, vždy vzplane zázrakem a ve chvíli; blesk také nehledá si dlouhých cest, hrom zvedne z nenadání drsnou pěst, a náhle bystřina přikvačí dravá – i myšlenka i láska rázem vstává... Chlum nevysoký za městem se pne, cíp nejzazší nízkého pohoří, 99 zrak volný odtud za jasného dne se do roviny žírné ponoří, a když se západ ohněm rozhoří, na konci obzoru jak stuha zlatá se třpytí řeka hustým křovím spjatá. Bor ztemnělý a valně prořídlý po mírném úbočí se rozkládá ku samým prahům lidských obydlí, na kraji lesa strmí ohrada, a za ní dřímá mrtvých osada ve stínu chrámku, jehož nízkou střechu lze sotva rozeznati v šedi mechu. Květ šípku nahé trny zakrývá, a na hřbitově plane rudý mák, strom zasmušilou větví zakývá, když písní jásavou se ozve pták – smrt se životem spojena je tak, že hlahol, kterým radují se živí, zní téměř jako nářek zádumčivý. Již slunce zašlo – zástup veselý, jenž ze zdí městských vyšel sobě dnes, by na pahorku strávil neděli, pospíchá domů; ještě v lese kdes 100 smích ozve se a přitlumený ples, pak zvuků směsice se v dáli ztrácí a plachou ozvěnou se k vrchu vrací. Tma k mroucí záplavě se blížila, has’ bledý večer, vstával šerý stín, a na nebi se luna vznítila, by vysypala třpytných květů klín na hlavu země plnou muk a vin – mdlým svitem stříbrným se louky stkvěly, a větve stromů lehounce se chvěly. Jdu za davem, jenž kráčí pěšinou – má mysl teskná je a váhavá – a ze všech vidím ji, ji jedinou; šat bílý vlaje jako zástava, a s vlasem dlouhým vítr zahrává... Veď dále mne, vždyť oči mé tě znají, vždyť vím, že cesta tvá se končí v ráji! Hle, bílý šat se pozdí zas a zas, a jasné oko nazpět pohlíží, by vypátralo, kam se děli as, kdo následují s takou obtíží, teď jako když se v snění pohříží, 101 zjev štíhlý stanul ve měsíční záři, jež rozlévala se po sličné tváři. Mé srdce divoce se zachvělo, letícím vichrem pospíchal můj krok, a v očích se mi náhle zatmělo – již prudce jako valných proudů tok, jak příval, který smývá vrchů bok jsem uchopil se bílé ruky malé, bych rozpakem ochabl nenadále – V té chvíli sladké slov jsme neměli, jen líce žhoucím ohněm planoucí a pohled roztoužený, nesmělý, jen slza těžká, zvolna kanoucí, vzdech potlačený, na rtech tanoucí a ruka nejistá, jež ruky hledá, zná vyjeviti, co se říci nedá. Za mráček roztřepený po kraji se bledý měsíc čtveračivě skryl, ven z úkrytu pohlíží potají, jak za jedno by s lehkou mlhou byl, jež po lukách se nese křídlem vil a vstoupá do výše, až něžně cloní rty roznícené, jež se k sobě kloní. 102 Mdlým šeptem ozval vzdálený se les, a zašumělo nízké obilí, dech vonný širou lučinou se nes’ – tu z mráčku vyplul měsíc po chvíli, a jasy jeho tak se rozlily, že mlha se třpytem se těsně spřádá a v chuchvalech a kusech na zem padá. Zas holá skutečnost se zjevila, svit měsíční ozářil chodců dav – byť krev se odhodlaně pěnila, přec nelze porušiti dobrý mrav; nuž srdce bujné, touhu svoji stav, čas ubíhá, jest nutno dále jíti, a přede tváří lidí nesmíš sníti. Vždy děkuji ti, bledý měsíci, když v klidu vzpomínavém pozdních chvil zrak zvednu k desce tvé se měnící, žes v pravé době milosrdným byl a za mráčkem se roztřepeným skryl, by láska, jež se zlatým sluncem vzňala, tvým přispěním rozkvétala a zrála... Když srdce touhou jaré lásky mře, jak rychle za květem vypučí květ – 103 když kouzlo mládí plnou silou vře, jak prudkým smělých myšlenek je let! Proud bouřný pádí v před a nikdy zpět a byť i přenesl se chvatnou vlnou, přec každá vlna aspoň byla plnou. Šly vzkazy o zápasech zoufalých, jež chrabrou Polskou těžce zmítaly, kde kdo mluvil o činech troufalých, a pěsti nadšeně se svíraly; zvěsť dobrou všichni plesně vítali, a zpráva nešťastná tak drsně zněla, že všecka srdce úzkostí se chvěla. Nám zdálo se však: „Jak lze meškat jen a tráviti zde život hluchých plev, když bouře hřmí, když úpí každý den, že marně rozléhá se bojů řev, že marně teče proudem rudá krev – když národ povalený ruce zvedá a zrakem tázavým pomoci hledá!“ My děli jsme: „Kdo přispěti tu má, když prázdným slovem spokojí se brat, když plně dostatečným se mu zdá, že soustrastí a soucitem jest jat 104 a při tom klidně jí a chodí spat? Kam obětavé vznícení se dělo – což ze všech lidských srdcí vymizelo?“ A tak jsme šli a všeho nechali, co mocnými nás pouty vázalo, a bez rozmýšlení jsme spěchali, kam srdce spěchati nám kázalo, ač samo nejistě se tázalo, zda pomoc ruky nedospělé, chudé as vydatnou a něco platnou bude. Jak útěk dál se, nikdo nevěděl a po útěku nepochopil zas, též ze smluvených nikdo nezvěděl, kdy dojde na něho, až v pravý čas; moc jakás tuhá chopila se nás, a cítili jsme, že nás mlhou šedou neviditelné ruce pevně vedou. Druh za druhem se ztrácel tajemně – strh’ poplach se a všecko přestalo, však sotva pokřik ztichl vzájemně, a nikomu se ani nezdálo, zas o nových se zbězích šeptalo; 105 my všickni čekali jsme roztržití, kdy zavzní hlas a kdy nám bude jíti. Byl čas to půvabný a plný krás, den míjel za dnem jako plachý sen – zas na nebi se luny vznítil jas, a zlatem zářil vlasů plavý len, rty přetékaly proudem sladkých jmen, mdlým svitem stříbrným se louky stkvěly, a větve stromů lehounce se chvěly. Však do lásky a luzných, světlých snů stín těžký rukou hrozivou se dral, jak vynořil se z lůna vážných dnů a z klínu roznícené doby vstal: „Jen líbejte se!“ vlahý větřík vál, a zarmoucen se sklonil měsíc bledý, by doložil: „Snad je to naposledy!“ Do větví stromů padal třpytný kmit a leskem vroubil jehličí a list; jak možno bezstarostně šťastným být, když příští okamžik již není jist, když větru van se může změnit v svist, jenž ostře zní a v lásky sladké snění jak ocel vjede hrotem rozloučení! 106 Byl vábný večer, slavík v houští pěl: tak těžce sevřelo mne tušení, že odhodlaný duch se mdlobou chvěl, tu zavanulo vichrů šumění, a slyšel jsem vod bouřných hučení – to pevná, nerozborná vůle byla, jež nad kvílícím srdcem vítězila. Šli zvolna jsme a sami – chodců dav před námi rychle ubíral se v před, les ještě dotýkal se našich hlav – tu s meze na pokraji muž se zved’, mých prsou prstem dotekl se hned a pravil, ohlédnuv se na vše strany: „Dnes o půlnoci u východní brány!“ Vyřk’ slova ta a zmizel jako stín – mně rozčílením zúžila se hruď, a oči zvlhly, v třásních pavučin třpyt měsíce se ztrácel. „S Bohem buď – jsem tiše děl – a v lásce o všem suď, hlas veliký mne volá, musím jíti, ač srdce nevýslovnou bolest cítí!“ Dvě ruce vášnivě se sepjaly, a bledá tvář se ke mně sklonila, 107 rty vzlykající teskně šeptaly: „Ty nevrátíš se, tma se rozlila a blaho moje šeří pokryla; já vím, kam jdeš, ta síla, jež tě jala, svých vyvolených nikdy nevydala. –“ Rty zlíbal jsem a pravil: „Musím jít, však půjde se mnou líbezný tvůj hlas, mně bude hvězdou modrých očí třpyt, a zářiti mi bude zlatý vlas, by v náruč sladkou uvedl mne zas; v kraj vzdálený a do těžkého boje mne bude provázeti láska tvoje.“ A lkaly rty: „Ne, ty se nevrátíš a nenalezneš více cesty zpět; jsi ptákem, jenž se vznáší výš a výš, by k oblakům a mrakům dálným vzlét’ – zda nezmizí ti ve tmách sirý květ, jenž opuštěn v osamělosti chladné mdle kloní se a opadá a vadne?“ Tu skryl se měsíc, aby neslyšel, jak vzdechy tesklivé se linuly – vplul za mráček a více nevyšel, by neviděl, jak slzy plynuly, 108 jak žhoucí rty se k sobě vinuly, by neviděl, jak na pokraji lesa žal zoufalý do vonné trávy klesá... Jak v noci prchal jsem, již nevím sám. mně bylo všecko jako mámení – proud kalný vidím jen a dlouhý prám, jenž odrazil na dané znamení, břeh písčitý, neznámá stavení a polní cestu neschůdnou a špatnou, jež vinula se k lesu stuhou matnou. Dál jak nás vedli, určitěji vím – směs divnou borů, skalisk, pustých cest a pohostinných samot jasně zřím, vím, že jsme stranili se vsí a měst a že jsme o všem měli správnou zvěst, až obtížně, takořka za štvanice jsme posléz dostali se za hranice. Pak pečlivě jsme dbali různých stop, a dobře jsme jim rozuměli všem, tu znamením byl prohořelý strop, tu mělký příkop, jehož zvláštní lem nám zprávu dával o dobrém či zlém – 109 kus pohozených cárů menší, větší, vše mluvilo pochopitelnou řečí. Čím dál, tím stopy množily se víc a vedly naše kroky sem a tam, až rudý oheň zaplanul nám vstříc; hlas volající doletěl tu k nám a ještě jednou – ne, to není klam, hned odpověděli jsme heslem druhů a stanuli jsme v bratří valném kruhu. Jak rovný sloup do výše vstoupal dým, a jiskry zalétaly v hustou chvoj, kde kdo nás vítal slovem jásavým; les hučel temně, blyštěla se zbroj, na tvářích všech se zračil nepokoj, a všude rozléhal se hlahol ruchu, jenž kypěl nadšením bojovných duchů. Kol rozhlížel se udivený zrak, tu náhle srdce se mi zachvělo, jak v bouřných proudech zachvívá se vrak, a modré oko se mi zastkvělo – pak odvrátilo se a zatmělo, a vysoko se vzpjala vlna dravá, jak hora strmá, silná, obětavá. 110 V té chvíli jsem se zápasníkem stal, jenž rodným bratrům sloužil ze všech sil, když příval vzpomínek se na mne dral, stisk’ zuby jsem a tvář jsem v dlaních skryl, však šel jsem drahou, již jsem vyvolil, až za nedlouho v odvážlivém boji jsem také práv si dobyl krví svojí. Druh upřímný se ke mně přiklonil a věrnou láskou oplácel mi krev, již pro vlast nešťastnou jsem vyronil – slul Zbislav, odvážlivý byl jak lev a pravý rek pro bohatýrský zpěv, na jedné otepi jsme spolu spali a v šarvátkách jsme vedle sebe stáli. Za četných bitek léto minulo, a v pozdní jsme již byli jeseni, tu kdysi k večeru cos kynulo jak bílá vížka z tmavé zeleni. Děl Zbislav: „Dnes nechť srdce nelení, by radost vroucí projevilo rtoma, viz otce mého střechu, zde jsem doma! Až noc a klid zavládnou v táboru, snad vůdce nutné povolení dá, 111 by na chvíli jsme šli tam nahoru – Jak těším se! Půjdeme obadva, mně téměř pochybným se býti zdá, že otec pozná rysy dobře známé, my dva když sobě tak se podobáme.“ Však nesměli jsme odejíti – žel, neb sotvaže jsme stany rozbili, přiblížil na dostřel se nepřítel; noc tmavou probděli jsme, prosnili a s časným jitrem jsme se vzchopili, když slunce vyšlo, první třpyty raní se leskly na hrotech krvavých zbraní. Věž bílá dívala se zděšeně, tu Zbislav raněn po mém boku pad’, a sotvaže jsem vzdychl sevřeně, meč do očí mi blýskl jako had, jak ostrý mráz se na mne snesl chlad, a cítil jsem, že na druha se kácím, že v mdlobách se a v bezvědomí ztrácím... Když sláb a zmořen procitl jsem zas, ve velké jakés komnatě jsem byl a zaslechl jsem šeptající hlas – 112 mé tělo hebký, hustý kožich kryl, svit lampy drsně v oči se mi ryl, a z mrákot nejasného polobdění zas upadl jsem ve hluboké snění. Již vidím otce, hladkou jeho tvář, jež vyčítavě přiklání se níž – pak zaleskla se mírná, bledá zář, to matka ke mně přistupuje blíž. Dím: „Jak jsi bledá! Proč máš v rukou kříž? Kam kráčíš? Počkej, dál půjdeme spolu –“ a padám do propasti dolů – dolů – Tma hlubin houstne, ale po chvíli mdlé světlo míhavé se vznítí zas – plá měsíc, šumí nízké obilí, a jemně stkví se modrých očí jas, jak závoj vlaje dlouhý, zlatý vlas, a na lukách se choulí mlha bledá, jež pomalu se ku měsíci zvedá. Pak útěk – Zbislav – poslední můj boj, hrot meče, jenž mne poranil a sklál – vše hrnulo se jako plachý roj; sen úmorný mne soužil dál a dál, zjev za zjevem ze stínů povstával, 113 a když se přelud potácel a kácel, zas vztyčil se a nazpátek se vracel. Však mladé tělo smrti odolá, a posléz dosnil jsem svůj dlouhý sen – na loži rozhlížím se dokola, bych vpravil se do četných, divných změn, ven vyhledl jsem oknem, jasný den se útrpnými zraky na mne dívá, pod bílým sněhem celý kraj se skrývá. Krok tichý ozval se, statečný kmet, jenž lehce jenom v šíji skloněn byl a pružně nesl těžké břímě let. se přiblížil a děl: „Svých šetři sil a klidným buď, já přeji si, bys žil – ne, neptej se, hleď, jak se znavíš slovem jsi u přátel, jsi pod bezpečným krovem.“ A později, když silnějším jsem byl, děl ke mně, slzy s očí stíraje: „Můj Zbislav zhynul, sám jsem tady zbyl, – a ruku moji pevně svíraje, dál šeptal tiše – syn můj zmíraje své strhané na tebe upřel zraky a zvolal: Pečuj, by nezemřel taky!“ 114 Když první jarní větry vanuly, a teplým sluncem hynul sníh a led, tu zvěděl jsem, že marně vzplanuly, že potopily se do spousty běd ty boje těžké, jež duch čistý ved’, že proudy krve nadarmo se lily, že marně jsme se smrti zasvětili. Kmet lkal: „O matko milosrdenství, rok stý a osmdesátý to byl od chvíle slavné, kdy jsi k vítězství svůj vedla lid, jenž za Krista se bil a Turky od bran Vídně odrazil – čím zhřešili jsme, královno a Paní, že nepožehnala jsi naší zbrani? Mně pravil však: „Za krátko budeš zdráv, již silným jsi, že všecko pochopíš – mým synem buď a dalších hrůz mne zbav, víc podobáš se Zbislavu, než mníš, a polsky mluvíš – rozuměj a slyš: té lži a jiných jsme se před slídily pro spásu tvou a svoji dopustili. Věz, rod můj že se bouří rozvrátil, co nepadlo, zahubil zkoušky žár, 115 já v žalu srdce od svých odvrátil a nechci, by má půda, vlasti dar, své vlastní matce snad strojila zmar – tys vykoupil ji vroucí krví svojí, s mou láskou ona na věky buď tvojí!“ Když pominulo první zděšení, klid trpné lhostejnosti na mne pad’ – zas léto klonilo se k jeseni, lid klamu nepoznal a měl mne rád, však byť i zrada nehrozila snad, přec bylo nutno jistých mezí dbáti a zvláště nebezpečným bylo psáti. Tak časy míjely, a bez zprávy jsem v dálných krajích zůstal jako kůl; rád byl bych zvolal: „já jsem nepravý, mým dědictvím jest poutnická jen hůl a vzpomínek a touhy plný důl –“ však zdržel jsem se vždycky, bouři dravou bych nerozpoutal nad kmetovou hlavou. Ne zadarmo lze lásku sklízeti – po vůli dobré přišel častý styk, kmet ke mně choval se jak k dítěti, já byl mu vděčným, zvyk a věrný dík 116 tak mírnil stesk a žalné touhy vzlyk, že ze srdce upřímně oddaného jsem posléz přivinul se v náruč jeho. Když konečně se dostalo mi zpráv, jak strašně zněly, jak mne ranily! Již více nebylo těch drahých hlav – o smrti otcově mi pravily, a matku mou prý zvěsti zabily, jež o nešťastném povstání se nesly a těžkou skalou na srdce jí klesly. Probůh, proč neodolal bouři zlé můj útlý kvítek plný sladkých krás? Jak zachvělo se hrůzou srdce mé, by doufalo a zoufalo si zas! Co stalo se, kam poděla se as? Že zmizela – tak první zprávy zněly, a listy další více nevěděly. Ba smetly všecku skrovnou naději – kéž smutné hrany těžkých drsných slov bych nebyl ani slyšel raději! Což ukrývá ji také chladný rov, když marně hledám jiných bytů krov, 117 když stopa ve tmách ztratila se zcela – či možným jest, že na mne zapomněla? Smrt rodičů mne žalem zdrtila, mé oči zvlhly – jaký já jsem syn! – a dravá lítost hrdlo škrtila; jas modrých očí kyne z mlhovin, na zlaté vlasy pokládá se stín – o běda mně, již k večeru se stmívá, jen cizí země, cizí láska zbývá! A časy dále šly rok za rokem, po boji zlém jsem vžil se ve svůj svět a rozžehnal se s každým nárokem; když ke smrti se strojil drahý kmet, zašeptal ještě zvadlý jeho ret: „Mé jméno a tu hroudu, z níž jsem vyšel, vždy podržíš – Bůh přísahu tvou slyšel...“ Tu po letech – byl krásný, svěží máj, květ hlohu voněl, chvěl se drobný list, a ptačí písní ozýval se háj – mne dopis došel, jal jsem se v něm číst a vzkřikl jsem – jak divé bouře svist se z řádek těsně psaných zvuky draly a volaly a trpce žalovaly – 118 O hrozných bídách, hanbě veliké a těžkých útrapách mi pravily, jež v podobě se shlukly všeliké, by modré oči pláčem znavily a něžné srdce klidu zbavily – sen dávno zašlý z paměti se noří, žal nevýslovný duši rve a moří. Zas ukrývá se měsíc za mrakem, a známý obraz z víru teskných muk vyvstává zřetelně jak zázrakem, zas lehce vstoupá bledá mlha luk, keř zachvívá se, snivě šumí buk, a zřím, jak na kraji hustého lesa žal zoufalý do měkké trávy klesá... Tu stará síla vstala z propasti a bez oddechu hnala bludný krok po dlouhé době nazpět do vlasti, však běda – nezdar za mnou šel jak sok, had výčitek mi sevřel hruď i bok, a seznal jsem, že pozdní lítost šedá se s plným smírem viny sotva shledá. Co hořkosti mi schystal rodný kraj! Byl ve vlasti jsem pouhým cizincem 119 a zvěděl jsem, že zapadl můj ráj – vzlyk trpký křečovitý škubl rtem: „Proč ještě meškat – chmurně pravil jsem – již zavřely se brány nebe mého, a zřel jsem stroskotání blaha svého!“ Tu na obloze hvězda zaplála – snad viděla můj nevýslovný žal, tak smutně se a snivě usmála – kmit její bledý zářivě se vzňal, šel přede mnou, a já se za ním bral, a světlo, které slétlo s mého nebe, dál vedlo mne, až nalezl jsem tebe. Zda chápeš, dcero moje předrahá, proč všecka vlákna srdce k tobě lnou? Jsi milostí, jež ortel přemáhá, jsi lékem pro mou duši znavenou a náhradou za lásku zmařenou – jsi děckem ubohým, na němž jsem hřešil; chceš snad, bych nikdy víc se nepotěšil? Hle, do okna zapadá luny svit a stříbrem pokládá popsaný list – má dcero spanilá, chci tebe mít. jsem vinen, vím, a přece tak jsem čist, 120 že důvěřivě, pokojně a jist rty roznícené k bílé bláně shýbám a slova, která čísti budeš, líbám. Své oči těžkou dlaní zastírám a pěstí sevřenou se biji v hruď – Již dopsal jsem, list dlouhý zavírám, víš nyní všecko, milosrdnou buď, o sběhu věcí divném v lásce suď a nezapomeň, zarmoucen že čekám, že těším se a zároveň se lekám – 121
Básně v knize Klára:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. báseň bez názvu
  4. báseň bez názvu