báseň bez názvu

H. Uden

Kéž se v hustých mlhách skryly pozdní třpyty jasné záře, jež se ku podivu jaře, chlubně jako úsměv lháře pozdním listopadem lily! Země mrtvá úpí steskem, les je pustý, sad je holý, a to slunce se svým leskem trýzní mne, až srdce bolí – Kéž raději přikvačily bílé sněhy kruté zimy, ostré větry přijdou s nimi, aby mrazy třeskutými do mých tváří drsně bily! A čím prudčej’ budou bíti, do očí se zatínati, rváti vlasy, dráti líce, [169] lépe se a víc a více s žalem, jejž má duše cítí, sourodými budou zdáti! Za tvá přání slušné díky! Nemám, kde bych ukryl hlavy – nová myslivna se staví – ale mezi revírníky mlád a bez zásluh jsem vstoupil. Věděti chceš, co se stalo, kde se tolik štěstí vzalo? Brachu, draho jsem je koupil... Budeš slyšet těžké vzlyky, k nebi volající vzkřiky, jež se lámou, chvějí, třesou a zas rostou’rostou, dál se nesou bez umdlení bez ustání – budeš slyšet kvíl a lkání... Z jakých krás a z jaké vnady vznořila se hrůza bledá, aby zasyčela hady! Zlaté třpyty oblévaly starý dům a nízkou střechu plnou plísně, plnou mechu, již mé oko darmo hledá – 170 řeřabiny rudé plály, hrozny modravého vína plnily se, šmahem zrály, tu a tam se pavučina lesklou nitkou lehce třásla, ve vzduchu se jasném chvěla, na mezích se stáda pásla; jednotvárně, odměřeně, aby v taktu nepoklesly, zvuky písně blíž se nesly, kterou pasačka si pěla. Sladký půvab podjeseně klidný ve světle a jasu snivě rozestřel se kolem, chvěl se nad zoraným polem, klad’ se na strniště pustá, padal v brambořiště hustá – lesy širé jako v žasu tiše nepohnutě, stály, na slunci se vyhřívaly. Ale neklid, jenž mne svíral, jemuž jsem se dlouho vzpíral, až jsem posléz boje nechal, z domu vyšel, k lesu spěchal, 171 abych všemu raděj’ ušel, špatně k libému dni slušel. Nemohl jsem nechápati, že se v myslivně cos dělo – slečny Kláry bledá líce, smutný hlásek, chmurné čelo, tiché vzdechy a co více: všecko neobvyklým bylo. Neosmělil jsem se ptáti, ač mi srdce prudce bilo, ač se slovo na rtu chvělo. A pan lesní vždycky živý zmlklý byl a zádumčivý, nepokojné, zvlhlé oči, jež se chvatně sem tam točí, by se po kratičké chvíli kamsi do podlahy vryly, nesnesitelny mně byly. Šel jsem, pomyslil jsem sobě: Jaká pomoc! V mnohé době zbytečným jest člověk třetí; také slunce zkaboní se, oblohou když mráček letí, také růže nakloní se, divoké když vichry dují. 172 V temném lese, v chmurném boru šero bylo jako v sluji, ticho bylo jako v chrámu; na vysoké staré jedli v oprýskaném vetchém rámu starý obraz svaté Panny od nečasů porouchaný, zavěšený v hrůzách moru planul třpytem drahokamů. Věnec uvadlý jej zdobil, v květy jeho oprchalé paprsky se slunce vpředly, kryly strom a drsnou koru, že se jasnou září stkvěla, jakby zlatou byla celá. Zamyšlen jsem bral se dále, sám jsem na sebe se zlobil, že se mi dnes v tichém lese jako jindy nelíbilo – ba, kdo neklid v sobe nese, marně, marně klidu hledá. Za stromy se slunce krylo, kmitem plála záře bledá, vpřed jsem kráčel vytrvale – 173 náhle stanu – co to bylo? Slyším kroky, které spěchem přitlumeny měkkým mechem o překot se dále berou, slyším, že se houštím derou, vidím, jak se větev zvedá, jakás halena se šedá – Aj toť Matěj, starý známý! Myslil jsem si, dobrý brachu, že jsi kdesi za horami, vždyť jsem tobě nahnal strachu víc než dosti před nedávném, když jsi po svém zvyku slavném železa a oka líčil, dříví kradl, mlází ničil! Prcháš? Já se nedám zmásti, nepustím tě z úzké pasti, v které jsi se maní chytil! Pocit přísné povinnosti, jímž se člověk trampot zhostí, neklidu a smutku zprostí, pojednou se ve mně vznítil – oklikou po stráni táhlé pádil jsem jak větrem hnaný, 174 až jsem během udýchaný před Matějem stanul náhle, jakobych byl s nebe spadl. „Co zde robíš? Kde jsi kradl, v kterých místech oka kladl? Pověz, ukaž bez meškání, dnes tě nepropustím z trestu!“ Matěj, jako vždycky činil, když ho někdo z hříchu vinil, prohýbal se, prsty slinil a pak dal se do škemrání: „„Zmatl jsem si v lese cestu, chtěl jsem za denního světla doraziti do Suhrova – tam jsou ještě lidé hodní, nepodobni Vonoklanským, ač jsou bratři jejich rodní, sirotkovi neublíží, bídu, jež mu rozum spletla, drsnou řečí nepřitíží, dobrého mu přejí slova. Nemám otce, ani matky, však to, pane, dobře víte – ““ 175 „Zanech té své řeči hbité, otoč se a hajdy zpátky! Proč se plížíš lesem panským? Oka sebeř, půjdeš se mnou, poneseš je do myslivny, dnes mne nářkem neukojíš! Myslíš, že to rozkaz divný, či se dalších trestů bojíš?“ Matěj pozved’ tvář svou temnou, ah a jaká tvář to byla! Kdysi bývala snad jemnou, ale nyní ztuhlá, hrubá, zkamenělá dechem mrazu maskou byla bez výrazu; nebylo v ní záře ducha, která nikdy neutuchá, aby lidská líce kryla, nebylo v ní také vrásek – ústa velká, kolozubá, nozdry, jakoby je zasek’, prolínalé bílé řasy, uši dlouhé, šedé vlasy. A ty oči jak se točí! Ven když pravé oko hledí, 176 levé téměř v skráni sedí, když se ale pohled skříží, oko k oku prudce vskočí, že se obě rázem sblíží, jakby v jedno splynout měly; mihem rychlým spěšné střely zloba velká, nevýslovná, pohrůžce a kletbě rovná jako blesk z těch očí šlehne, ač se v tváři divně ztmělé, zvětralé a zkamenělé ani vlákno svalu nehne. Staří, mladí bez rozdílu, všichni Matěje se báli, Blikšů jemu převzdívalipřezdívali a že znali tuhou sílu, jež se kryla v těle sporém, krátkém a dle zdání chorém, vyhýbali se mu zdáli – ani psi naň neštěkali. Jak se živil, kdož to věděl? Žebral – tak se lidem zdálo – snad i kradl, kde se dalo, a jak mohl – mnoho, málo, 177 nikdy ale poškozený na Matěje nepověděl, spíše se ho zbýti hleděl, ba co Matěj vzal a zloupil, ledakdos od něho koupil. Vyprávěly staré ženy, že zbyl po kozácích kdesi, kteří od Paříže táhli, nikdo ale neuslyšel, odkud do Vonoklan přišel – kde by lidé mezi lesy zvláštní zvědavostí práhli – a tak žil tu léta dlouhá ubohý a téměř blbý, nebezpečný, popudlivý; bylo vidět, že se hrbí, že se víc a více křiví, že se tíž a tíže plouhá. Mně ho bylo vždycky líto, hadry, které kryly tělo, byly děravy jak síto – a jak truchlivě to znělo, když si počal naříkati, sirotou se nazývati 178 člověk starý, hrobu blízký! Dnes však ve své mrzutosti byl jsem nelítostným dosti, ukázal jsem na keř nízký: „Hle, tu jedno oko čouhá a tu druhé a tu třetí – všecky dráty seber chutě! A teď rychlým krokem zpátky, však je cesta naše dlouhá; nechceš-li, já pobídnu tě!“ Matěj opět ke mně vzhlédl, zlostný blesk mu z očí letí, poslušně však dráty zvedl, rozbořil své vlastní dílo, jak mu přikázáno bylo. „„Sirotek jsem, neznám matky – ““ ozvalo se tichým lkaním, a tak šli jsme lesem tmavým, Matěj napřed, a já za ním. Byl jsem nevlídníkem pravým, Matěje, když zůstal státi, nemeškal jsem dále hnáti, ba když přede mnou se krčil, mnohý štulec jsem mu vstrčil. 179 Když jsme z lesa vycházeli, slunce právě zapadalo, za černé se chmury bralo – temných mraků četné pruhy plály jako zlaté stuhy, bledou záplavou se stkvěly, svítily se jako kmeny, jež se na pasece kupí poraženy, povaleny, když z nich ruce, jež je sklály, všecku kůru oloupaly. Dotkla se mne lítost živá, jež se v každém srdci skrývá, jejíž hrot se neotupí, i když bujný ret si zpívá, i když oko roznícené ve všem ráj a nebe vidí: slunce, které dále spěchá, v šeru nás a ve tmách nechá, – život se jak vichr žene, každodenní žeň svou klidí, neváží a nepočítá, kolik kmenů bouře lítá drsným dechem pokácela... 180 Na myslivně do podkroví keř se vzpíná jasmínový, mnohý prut se – ruka smělá – v okno rozevřené vtírá, záhon květin římsu vroubí pestrých barev duhou ladnou, a v tom vzdušném, hustém loubí vidím hlavu krásnou, vnadnou, jež se o dlaň podepírá, vidím vlasy dlouhé, zlaté, bílou stužkou lehce spjaté – Zachvěl jsem se jako proutí, roztoužen jsem vzhůru hleděl, Matěj, kdyby to byl věděl, snadně mohl uprchnouti; ale tak jsme v malé chvíli do myslivny dorazili. Opřen o hůl mezi vrátky stál pan lesní – jak nás zočil, naproti nám povykročil, Matěj pak, jenž zůstal státi, jal se ihned bědovati: „Nemám otce, ani matky, však vy, pane lesní, víte, 181 sirotkovi nezazlíte, cestu v lese jsem si zmýlil, Matěje však každý viní, křivdu na křivdu mu činí, nemá proň než slovo zlobné – “ Ještě naříkal a kvílil, když tu na schodech a v síni ozvaly se krůčky drobné, zlaté vlasy zastkvěly se, modré oči zatměly se, bílé ruce zalomily, slzy po lících se lily, těžké usedavé štkání lkalo steskem žalování. Klára – jak se všecka chvěla – náhle mezi námi stála, Matěje za ruce vzala, do očí mu pohleděla, náhrdlek svůj tyrkysový s bělostného krku sňala, ohyzdovi zmámenému drahý zlatý klénot dala, ano, sklonila se k němu, cosi tlumenými slovy pláčem přervanými řekla, 182 pak se rychle odvrátila, jakoby svých slov se lekla, lesnímu se v náruč vrhla, tvář svou na hrudi mu skryla. Kdyby se snad země pevná pod mou nohou náhle trhla, propastí se rozevřela, nepoděsil bych se více – Lesní hladil hebké líce, stíral slzy, jež se lily – ač ho jala úzkost zjevná, slova jeho měkce zněla, jakby ukojiti měla děcko, které lká a kvílí; ale Matěj – kdo by věřil, že tvář hrubá, zkamenělá, na níž stálý stín se šeřil, tak se může proměniti, září, jež se náhle vznítí, jinou se a živou státi – narovnal se jako vzpruhou, vzkřikl hlasem plesajícím: „Chci ti, sestro, býti sluhou, ne však bratrem čekajícím! 183 Dél se nesmíš obmeškati, se mnou pryč se musíš bráti, pro sirotky dost je místa v širém světě, v hustém lese, láska oddaná a čistá čeho žádáš, tobě snese – pojď již, pojď!“ Své ruce vztáhl, snad by na dívku byl sáhl, kdybych mu byl nezabránil; ta však jata hrůzou pravou mávla rukou odmítavou: „Ne – jsi strašným!“ prudce děla a pak rychle jako střela do myslivny utekla se. Jakoby ho na smrt ranil, Matěj sklesl téměř na zem, jasná tvář se opět stměla, kamennou se stala zase, pak se zvedl náhlým rázem, odvrh’ oka i šperk zlatý, bral se k vratům spěšným krokem. Ještě jednou zlostným okem ohlédl se k domu zpátky, 184 blesk jsem viděl jedovatý, který ze skřížených zraků šlehl jako z temných mraků – a pak zmizel v bledém šeru. Jako hrozbou znělo zdáli: „Nemám otce, ani matky, nemám sestry – třeba věru, byste se mne všichni báli!“ Děl pan lesní tichým hlasem: „Jaká věc to nepříjemná, štěstí, že je hrozba temná prázdným jen a hluchým klasem!“ Na to klénot zlatý zvedl a pak rychle vyšel vrátky, by se ohléd’ po Matěji, já však do domu jsem vkročil. Večer víc a více šedl, již se dlouhé stíny tměly, ale v síni zákmit krátký, dne a světla zbytek bdělý, který ještě září planul, na černém se stropě třásl, na dřevěné schody skočil, 185 od okna i od veřejí na podlahu bílou skanul, aby v šerých koutech hasl. Udiven jsem v síni stanul – Klára u zábradlí stála, o schody se opírala, pláčem trpkým, křečovitým hlasitě se zajíkala. „Co se stalo?“ tiše pravím – „„Ah, kdybyste všecko věděl!““ „Kéž jsem zvěděl! Vlasům plavým, sličným lícím slzou zmytým jistě pomoci bych hleděl!“ Sklonila svou hlavu níže, vábným tělem lehce hnula, tak se ke mně přivinula těsně, pevně, blíž a blíže. Pohladil jsem vlasy zlaté, hebké líce, bílé čelo, cítil jsem v té chvíli svaté, jak se vnadné ňádro chvělo steskem nevýslovné bědy – tu jsem zlíbal v lásce vroucí vzlykající rtíky žhoucí poprvé a – naposledy – 186 Budiž Bohu bědováno, slza se mi v oko vtírá, stesk a žal se na mne řítí – ne tak – ne – chci klidným býti. Když se lesní posléz vrátil, tma již byla čiročirá: „Matěje jsem stíhal plano – řekl zvučně, jak by zvonil – u schodů se náhle ztratil, zdá se, že se pustil k vodě –“ potom ke Kláře se sklonil a děl jemně: „Noc je tmavá, černě po jasném dni vstává, jak již v podjeseni bývá. Utiš se, však zítra ráno nechať je vše dokonáno; hlavu vzhůru, jako sluší na mé dobré, statné děcko, Bůh, jenž vidí na dno duší, sám se na tvůj zápas dívá. Nezapomeň, že z tvé ruky milými jsou slast i muky, tak či tak – rád přijmu všecko!“ 187 Klára vzdychla: „„Půjdu spáti, vždyť se v tmách rozední zase, klid a mír se opět vrátí, dozraje i zrno v klase –““ Vidím ještě, jak tu stála a pak dlouhou, dlouhou chvíli v loktech věrných spočívala, potom k odchodu se zvedla, do své jizby na podkroví po schodech se vzhůru brala hvězda jasná, jež se ztrácí, drahou svojí dále pílí – Ještě na posledním schodě Ryka vlídně pohladila, láskyplně na mne shlédla a pak zašla – krásná, milá jako květy, jako ptáci. Když jsme s lesním zbyli sami, jemně šetrnými slovy osmělil jsem se ho ptáti; lesní dlouho na mne hleděl a pak pravil: „Živ jste s námi, pro tu velkou lásku svoji, 188 jež vás pevně s Klárou pojí, naši strast musíte znáti.“ A tak jsem i všecko zvěděl – vichr, jenž se venku zvedl, ostře si a prudce vedl, do oken a dveří vrážel, kouř a dým do jizby srážel, jako hudba rozbouřená doprovázel slova tichá, a jak stenal, dál se žena, zdálo se, že lká a vzdychá. V noci pusté, v pozdní chvíli teprv jsme se rozloučili, já však nemohl jsem spáti – Ano, vím již, vlasy plavé, modré oči, rtíky smavé, jakou pomoc mohu dáti! Děcko bídné, povržené, k němuž v pozdním litování matka se i otec hlásí, aby mysl útlou, vděčnou, již i zdání křivdy raní, strhli v bouři nebezpečnou, vydali ji na pospasy 189 nejistotě rozezlené, u mne bude pevně státi, na mých prsou spočívati! Z bludiště a z mátoh strastí vyvedu je rukou jistou a pak nikomu je nedám – Srdce zachvělo se slastí, plnilo se věrou čistou, že se se svým blahem shledám, a tak pevným odhodláním, s nímž se pocit síly pojil, posléz jsem se upokojil. Netruď se již, sličné dítě, spása přijde na úsvitě – oči modré, vlasy plavé já svou láskou mocně chráním! Ke svým houslím utekl se lesní ještě v noci tmavé, tklivé zvuky konejšivé zavznívaly tiše, táhle, ztrácely se v bouři divé, až pak zmlkly. Zmlkly náhle, snad pan lesní ulekl se, že by spánek v domě rušil – 190 kdyby věděl, kdyby tušil, jak ty housle jeho zněly a jak dobře rozuměly strasti, která hořce lkala, naději, jež spásou vstala, jistě nepřestal by hráti! Ale venku vichr dravý zpíval nápěv kolébavý, jenž se dlouží a zas krátí, mohutní a opět zmírá, aby srdce nepokojné, jež se mdlému tělu vzpírá, ztichlo a se ukojilo. Usnul jsem, však snění hojné proudem zmateným se lilo, šeré stíny honily se, nejasné, podivné zjevy blíže ke mně klonily se, až posléze záře vzplála, jež se všecka zlatou zdála: plaché zjevy, charé stíny rozlétly se jako plévy, shroutily se jako třtiny, známá síně vznořila se, 191 a ta záře vstoupající, která síní rozlila se, vycházela z plavých vlasů, jež se kolem sličných lící vlnily a lehce vlály jako záhon zralých klasů. Zas jsem objal vnadné tělo, jež se v náruči mé chvělo, zas jsem líbal sladké rtíky; ale rtíky teskně lkaly, propouštěly žalné vzlyky, spínaly se bílé ruce, v modrých očích slzy stály. Ve svém blahu, ve své muce chtěl jsem říci: „miluji tě, mou jsi, nikomu tě nedám –“ nemohu však pronést slova, nemohu jazykem hnouti. Opět, opět, zas a znova těžkou ruku marně zvedám, výkřik na rtech se mi hroutí, trnu hrůzou, trnu žasem – aj, tu cosi blíž a blíže, brzy zvolna, brzy hbitě prodírá se zlatým jasem, 192 maska děsná, zkamenělá nahýbá se níž a níže, ani sval se v líci nehne, pravé oko stranou hledí, levé téměř v spáncích sedí – Náhle oči skřížily se, prudce obě sblížily se, a jak blesk, jenž z mraků šlehne, břitká jedovatá střela, zloba velká, nevýslovná pohrůžce a kletbě rovná z temných oči vyletěla, šípem ostrým srdce protkla – Jak by se mne ruka chladná mrazem pronikavým dotkla, ze sna jsem se náhle vzbudil; oddych’ jsem si, drsný kámen s hrudi svalil se a s ramen – proč bych planým snem se trudil! Naslouchal jsem – venku dula bouře vichru těžkopádná, chvílemi se zarazila, jakby unavenou byla, a pak znova dál se hnula. 193 Však co to? Puch jakýs čpavý ložnicí se vlní ztmělou, vzduch je horký, téměř žhavý, zdá se mi, že těžce dýchám, hlava závratí se točí, cosi ostře štípe v oči – vzkřik’ jsem prudce ze vší síly, zdá se mi, že nedoslýchám – Vstal jsem rychle – mžitky rudé pomíchané s šeří tmavou, kmitaly se jizbou celou, honily se prškou pravou, rejem hbitým míhaly se, rozbíhaly, sbíhaly se, až se posléz všecky všude v záplavu a v záři slily. Oblék’ jsem se všecek zmámen, zřetelně jsem ještě slyšel, že se nesl nočním tichem jakýs praskot neurčitý, a že dvéře zaskřípaly. Rychle do síně jsem vyšel – celá síň – jediný plamen šlehající, lačný, lítý; 194 těžký dým se vzhůru valil, kde co bylo, kde co stálo, hořelo a plápolalo suchou slamou, lehkým víchem; schody celými se zdály, hustý žlutý kouř je halil, ale množství bodů žhavých svítilo na stupních tmavých, na zábradlí, na břevnoví, na stropu a na podkroví; oheň sálal, praskal, planul, ostrý vítr síní vanul, okno bylo vylomeno – jaká hrůza strašná, divá! Když jsem v mračna dýmu vrazil, s panem lesním jsem se srazil, který mocným hlasem vzkřikl: „Rychle, málo času zbývá, zdá se, že je založeno; štěstí ještě, Bože milý, že jsme my se probudili, dříve než k nám oheň vnikl! Vzbuďte lidi, spěšte hbitě, já zachráním svoje dítě –“ 195 Po schodech, na kterých plameny hrály, pospíchal vzhůru a v kouři se ztratil, v dýmu, jenž těžce se zvedal a hradil – já pak jsem dvéře, jež v cestě mi stály, vytrhl z veřejí, násilím zvrátil, z domu jsem vyrazil, dále jsem pádil. Vichřice zuřivá dula a vála, průvanem, který se proháněl síní, oheň se rozlítil, sytil se hody – viděl jsem, náhle že střecha se vzňala, spatřil jsem v děsu, jenž mdlými nás činí, plápolem rudým že chytají schody. Lidi jsem probudil v hájovně, v stáji, vzbouřil jsem všecko, a v kratičké chvíli stáli jsme před domem v nečetném davu – jazyky ohnivé rostou a plají, trámoví střechy se láme a chýlí, smutně se rozléhá volání bravu. Před živlem lítým, jenž vichrem se nítí, bleskem se šíří a vzmáhá se mžikem, nezbývá lidem než skloniti šíje – Na štěstí nemůže pochybným býti – 196 já však je nevidím – co je to s Rykem? Doráží na dům a zuřivě vyje – Pochodní velikou myslivna plála, do noci svítila obrovskou září, jiskry se řítily přívalem deště; křičím a hledám – již hrůza mne jala – muže zřím zděšené ubledlých tváří, před deštěm jisker jak couvají ještě. Okno, jež z podkroví k lesu se dívá, v jasmínu, v květinách jindy se ztrácí, plamenem hoří – Tam rukama lomě, s dýmem a s kouřem stín nejasný splývá, k oknu se blíží a nazpět se kácí – Pro Boha – lesní a Klára jsou v domě! Z praskotu vzteklého žáru hlas tu volal zoufanlivý: „Nedejte nám zahynouti, alespoň zachraňte Kláru!“ Vzkřik’ jsem: „„Nyní o vás víme, řebřík k oknu přistavíme – rychle, rychle, více vody!““ „Snad jsou ještě možny divy, snad vyváznou beze škody, 197 dříve než se krovy shroutí –“ pravil kdosi hlasem teskným. Omámený žárem bleskným již jsem těžký řebřík vlekl, když tu vítr zadul rázem, plameny na krátkou chvíli před oknem se rozdělily – vzhléd’ jsem vzhůru a pak na zem téměř bez vlády jsem klekl, v úzkostech a v žalné muce mimoděk jsem sepalsepjal ruce. Potřísněný, černý v tváři stál pan lesní v rudé záři jako socha na oltáři, Kláru pevně k sobe vinul, a to její bílé tělo v záplavě se žáru rdělo, hlava těžce podepřená vlády neměla a síly, ústa byla rozevřena, plavý vlas se zlatem třpytil – co jsem v této hrozné chvíli bolu zoufalého cítil! Lesní ještě rukou kynul, 198 ukazoval směrem k lesu, „hle, tam!“ vzkřikl v plachém děsu. a zas plameny se slily, rázem oba zahalily. Spěšně pohlédl jsem k boru, jenž se v pronikavé záři sytě černal na obzoru. Matěj stál tam jako vrytý, zřel jsem obrys hrubé tváři, masku děsnou, zkamenělou, zasmušilou, stínem ztmělou; z očí, které skřížily se, těsně k sobě blížily se, sršel zlobou nevýslovnou, pohrůžce a kletbě rovnou jedovatý pohled lítý – Hořel oheň praskající, šlehal požár sálající, z plamenů a z mračen kouře v noční tmy a v hrůzy bouře nesl se hlas volající: Hřích všechen celkem jest, a celek ten je sítí, jež v chvíli odplaty se na vinníka vrhne; 199 jak z těsných kliček mohl by se vyprostiti, kdo vlastní rukou jediné jen oko zdrhne! Zda může pomoci kdy pozdní litování a touha po nápravě zoufalá a lkavá? Hřích cizí povstane, on nezná smilování a zhoubu neodčinitelnou dokonává – Hrůzou jsem a děsem trnul – Jak se k ohni přiblížiti, když se příval jisker hrnul? V dešti ohnivém jsme stáli, všecky ruce pomáhaly, až se přece podařilo, že jsme řebřík přistavili. Běda, co to platno bylo! Žhavé oharky se řítí, řebřík do předu se chýlí, v střechu planoucí se boří a v té chvíli sám již hoří. Vstoupám vzhůru v dýmu v kouři, v nočních stínech, v hrůzné bouři slyším slova zmírající: Skloň hlavu, blíž se přitul, drahé moje děcko, jsme oba obětí, již nic nás nerozdvojí – 200 i v záhubě a v smrti láska zmůže všecko, kdys vyrval jsem tě vodám, teď nás oheň pojí – Zavzněl náhle výkřik pustý, duši, srdce svírající, vyražený všemi ústy – s rachotem a s děsným třeskem krovy zřítily se bleskem, vybouleny, propáleny hroutily se žhavé stěny, strop se rozdrtil a rozbil, trámoví se rozbořilo, v spáleništi pohrobilo všecko, co mi drahým bylo. Pevnou oporu jsem ztratil, byl bych v plameny se zvrhl, tu mne kdosi nazpět strhl, že jsem s řebříku se zvrátil; bolest do srdce mi sáhla, těžkým vzlykem hrdlo stáhla, a tak vědomí jsem pozbyl – 201 TISKEM JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
E: sf; 2004 [202]
Básně v knize Klára:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. báseň bez názvu
  4. báseň bez názvu