Proč nezpívají v hustém lese ptáci?
Jen tu a tam se hlásek ozve živý,
by hnětl se změnil v tikot úzkostlivý,
jenž umlká a láme se a ztrácí.
Den bílý nad korunami se budí
a jasným okem do větví se dívá –
proč pták začatou píseň nedozpívá,
proč ukrývá ji raděj’ v teskné hrudi?
I slunce vyšlo již, zeleným lesem
zář zlatá lehce chvěje se a kmitá –
proč mlčí pták, jenž mladé slunce vítá,
by celý den je doprovázel plesem?
Ruch neklidný se blíž a blíže nese,
hlas rozpěněných vln, jež v skálu bijí,
břeh rozemletý pod bičem se svíjí,
a zmatený hluk rozléhá se v lese.
Jak bouře zvučí za ranního šera
a se dnem roste, se světlem se vzmáhá,
vždy po nástrojích hlomoznějších sahá,
až běsným řevem duní za večera.
Pták zděšený se v tiché hnízdo vrací,
jež v klínu větví listnatých se krčí,
strom trne hrůzou, hebké listí mlčí,
keř zmámený div že se nepotácí.
I jasný pramen, jenž se travou vine,
dlaň klade si na ústa švitořivá,
v mech pospíchá a v kapradí se skrývá,
jak na zapřenou ubíhá a plyne.
A bez ustání zuří širé moře
jak boj a zápas, který světem zmítá –
stín strašidelný vzchopil se a lítá,
kruh za kruhem svým šerým chvostem tvoře
a dál a dál se v bídu světa noře,
jež vzrůstem věčným dosud nerozvita
a láskou, jež k ní přišla, neobmyta,
jest nekonečnou jako žal a hoře,
a černou vranou nad lesem se vznáší,
jež křídlem chmurným kolem sebe tepe,
a jako faktum nezvratné a slepé
svým pouhým zjevem měkkou píseň plaší...
Již vrána do ptačího hnízda vráží,
na stavbu pečlivou se zlostně vrhá,
tkáň hebkou rve a břitkým drápem trhá –
již prudkým mávnutím ji na zem sráží
a na ptáka, jenž k obraně se vzchopí,
zlá, rozježená zuřivě se řítí
a rozhlížejíc se, kam dříve bíti,
spár zakřivený v peří hrdla stopí,
krk útlý svírá, zobákem veň kluje
a krákoráním ptačí píseň tupí:
„Když vlna roste a když moře úpí,
když bouře vzmáhá se a ryčně duje,
když stará sfynga zase zvedá témě
a vyděšeným zrakem vzhůru vzhlíží,
když zuří boj a chvíle snad se blíží,
jež změniti má rozrytou tvář země,
když nikdo neví, co divoká tíseň
výš povznese a co se v propast shroutí,
jak chceš tu ještě věštcem být a slouti,
když neznáš víc než jedinou svou píseň,
tu známou, opětovanou a starou,
jež proto, že se vezdy v srdcích nítí,
si myslí snad že věčně bude žíti
a věčně pyšniti se krásou jarou?“