Jako drahý kámen vzácné ceny
stkví se příkrý sráz Kamenné Stěny,
půvabně se noří z jasných lesů
vnadným rysem třpytících se tesů:
Bílá skála padá vlnou splavu,
záhybem panovnického hávu,
stromy seskupené na temeni
v čelenku a v korunu se mění.
Jako stuhy splývající dolů
pěšiny se vinou od vrcholu
k neobsáhlému, věčnému moři.
v něž se pata strmé skály noří.
Vlna šplouná, širé moře hučí,
hlasem velikým, velebným zvučí –
slova lidská před ním umlkají,
směšně malichernými se zdají.
Bledá hladina si odpočívá,
línou rukou písek břehu zrývá,
v dáli řadou nepohnutou, trojí
vedle člunu člun rybářský stojí.
Plachta za plachtou se lehce zdvíhá,
vidět jest, jak režná síť se míhá,
a když z vody s kořistí se vznoří.
v každé síti dlouhý vak se tvoří.
Lidé vzeprou se a zas se nahnou,
těžké břímě pracně v loďku táhnou –
klesá-li snad ruka rybákova,
tvrdá nezbytnost ji vzpruží znova.
Málo honů od Kamenné Stěny
kolébá se parník zakotvený,
vesele a přece vážně zpola
píšťala se ozývá a volá.
Poslední lodičky odrazily,
aby na palubu dopravily
zbytek opožděných výletníků –
daleko se nese hlomoz křiku,
na palubě i na stupních schodu
proplátá se chumáč drobných bodů –
parník zvedá kotvu, již se točí,
za nedlouho ztratí se mi z očí.
Ozev smíchu víc a víc se krátí,
již jej nelze ani rozeznati –
plachá radost, jež se k lidem schýlí,
prchá v první nestřežené chvíli.
Bučina si zpívá tiché dumy,
vzdychne sobě a zas lehce šumí,
list se k listu přiklání a shýbá,
záře sluneční je všecky líbá.
Zlatý třpyt se v jasnou zeleň noří,
jasná zeleň zlatým třpytem hoří –
tucha nebes věčná, nehynoucí
lidská srdce touhou plní vroucí.
Slunce odchází a jasem kývá,
již se do vln mořských neukrývá,
k pevnině se blíží, do skal chodí –
ze začátku vždy se konec rodí.
A jak posledním paprskem zmírá,
o předhoří mdle se podepírá,
matné světlo chvěje se a těká –
únava se dotkne také reka.
Z mořské vlny vstává mlha bledá
a již lehkým závojem se zvedá –
srdcí našich vidění a snění
v nezřetelné nejasno se mění.
Přitemnělým lesem rychle kráčím,
šeř jde se mnou, již jí sotva stačím,
s korun stromů vysokých se níží,
ze všech keřů při cestě se plíží.
Peruť noci tiše na zem klesá,
úpěnlivý stesk se ozval z lesa:
„Žel, že nelze na vždycky se skrýti,
s lesem, s mořem o samotě býti!“