Šli jsme podle hučícího moře,
Šli jsme podle hučícího moře,
řeč jsme vedli planou, povšechnou,
každý v myšlénky se vlastní noře –
dceruška má zmlkla pojednou.
Proč jsi, Bože, mladou lásku tvoře,
dal jí vzdechy, jež se pozvednou,
proč jsi touhy připojil k ní hoře,
před nímž všecky krásy poblednou?
Neklid sladký znám, jenž duši chvátí,
jenž se jako mořské vlnění
všemi vlákny srdce proplítá
a dny odloučení počítá...
Chci se raděj’ nevšímavým zdáti,
abych šetřil svaté mlčení.
24