Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,
Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,
zná každý lístek trávy sotva znalé,
zná každý klas, jímž pole šumí zralé,
a každou růži, jež na keři voní.
V houšť lesů šerých třpytem svým se vroní,
po listí jahodovém spěchá dále,
až odpočine na zamšené skále,
a není pouště, by nevešlo do ní.
Jen v lůno země slunce nezasvítí,
ač jasu jeho tak by bylo třeba –
tam, kde se člověk moří pro kus chleba,
kde balvan trestem na krtka se řítí,
jenž opovážlivě jal veň se rýti,
Tvá láska místo slunce musí vjíti.
95