Tak utěšeně jasné slunce hřálo,
Tak utěšeně jasné slunce hřálo,
tak čistou modří obloha se stkvěla,
že ze všech úst hlasitá chvála zněla:
Toť den, že krásnějších je věru málo!
Však náhle – kde se vzalovzalo, tu se vzalo
zlé křídlo vichru přilétlo co střela,
že celá silnice se prachem stměla,
a smetí dravě do očí se hnalo.
Oj hory, hory – těsně jste se spjaly
a přec jste kdesi otvor zanechaly,
vchod vítaný pro druha zbytečného!
A hory děly: „Ptej se srdce svého,
zda nemá dveří, do nichž vášeň vrazí,
jež slunný mír a poklid jeho zkazí.“
106