V kout zatemnělý, plný černých stínů
V kout zatemnělý, plný černých stínů
zář měsíce se ponořila bledá
jak stráže přísná, jež si klidu nedá,
krok za krokem když stíhá skrytou vinu.
Již zevrubně prohlédla všecku špínu
a volným vzestupem se výše zvedá:
teď vpadla v okno – sklo se matně šedá,
a rám se tratí v hustém, vlhkém blínu.
Co namáháš se upřenými zraky,
což myslíš snad, že hledíš na zázraky?
Noc tichá mlčí, snesla se jak ptáče
i k chudině, jež ve dne hořce pláče –
snad spatříš lůžko a na lůžku spáče,
jenž snad i sní, však sen má bůhví jaký.
112