Svou drahou jdeme bez vůle a viny,
Svou drahou jdeme bez vůle a viny,
nás nehybná moc stále k předu pudí,
až posléz, jak jsme vyšli, mdlí a chudí
na smrti práh klesneme nehostinný.
Jsme pouhým zjevem my a naše činy
i myšlenka, jíž srdce mé se trudí,
den jeden za druhým se s ránem budí,
by navždy pohrobil se v noční stíny.
Žal paprsku, který se ve tmách ztrácí
a k zdroji světla víc se nenavrací,
stesk lilie, jež do záhuby spěje
již tím, že pučíc v snivé kráse zkvétá,
zní dominantou v dlouhé písni světa
a strunou hlubokou se věčně chvěje.
7