(IL SEPOLCRO DI GIULIETTA.)
V kout polospustlý, v zelinářský lán
se klášterní změnila zahrada,
kus chodby, který zkázou zapadá
a sotva troskou může býti zván,
se v keřích skrývá; břečtan touhou hnán
do sloupků okenních se zapřádá
a bujný svlačec k spěchu nabádá,
jenž k hrobu přiklání se se všech stran.
Vzdech cypřiší jak dávných zvěstí hlas
do kobky vniká, lká a zmlká zas,
zář sluneční se vlní po stěnách
a kreslí stíny v tichých proměnách,
o lásce velké, jež i zemřít zná,
kvil ptáka zní a píseň žalostná.
55