Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,
Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,
zvěř uštvaná, jež v doupěti se stiší
a těsně schoulí se, že sotva slyší,
jak venku zuří vítr, mráz a zima.
Však pevné objetí, jež zemi jímá,
se teplem stává a v prohřáté skrýši
již hroudy jihnou, vlastním ohněm dýší,
a dvojí plamen pouta země snímá.
I srdce mdlé, jež před světem se skrylo
a pláštěm samoty se zahalilo,
svým žárem, jehož nemůže se zbýti,
i tlakem z venku, který stále cítí,
se k nové lásce obětavé vznítí
a soucitnějším stane se, než bylo.
63