(MONTBLANC.)
Kdo vyšel, aby velké věci zřel,
nechť čekání si příliš necení,
však rovnalo se téměř zjevení,
když poprvé jsem tebe uviděl.
Den se tmou vstal a v šero noci šel,
zeď chmur a těžkých mlh se nemění,
déšť padá, neumdlévá, nelení...
již druhý, dlouhý den k večeru spěl.
Tu náhle spadla kapka poslední,
a svitlo jako když se rozední,
druh vzkřikl: „Rychle, jen se ohlédni!“
Jak obr jasný nad mlhou jsi stál,
sníh třpytil se a čistým světlem plál,
pás růžový kol hrdých beder vlál.
85