Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,
Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,
svou těžkou nohou do zahrady vrazíš
a tříští ledu pěšinu mi kazíš,
ač dobře víš, že odkázán jsem na ni.
Před zlostí tvou se člověk neochrání,
za pilnou rukou hned se zase vplazíš
a v sypký písek cestu sobě razíš,
že po schůdnosti není stopy ani.
Jsi neodbytnou jako věci zralé,
když nevděkem se ruce odsloužily,
jež pěstila je, dokud byly malé,
a přece ještě přijdou bez ostychu,
jak nebyly by vědomy si hříchu,
by hlasem ostrým v ticho klidu ryly.
117