Když Pavel k Damašku se hrdě vracel,
Když Pavel k Damašku se hrdě vracel,
klín nebes v propast proměnil se tmavou,
hrom zatřesknul, blesk šlehl výhní žhavou,
a vichřicí hlas pevný zaburácel:
„Chci tebe míti; ač se’s v bludech ztrácel,
má ruka vznášela se nad tvou hlavou
vždy hotova, uvést tě v práci pravou,
bys vstanuv ku svědectví modly kácel.“
Děl Pavel: „Vezmi duši mou i pýchu,
chci ostře zrývat vykázanou líchu,
pro mysl tvrdou nechtěj mne však bíti;
jest příčin třeba velikých, než vznítí
se velké srdce, ochotni a hbiti
jen malí duchem k dobru jsou i k hříchu.“
121