V sluj hlubokou se slunce uchýlilo
V sluj hlubokou se slunce uchýlilo
a stanulo na prahu šeré chýše,
na malé okno zaklepalo tiše;
již vstala Tma, a slunce v klín jí skrylo
svou jasnou tvář. Jak unaveno bylo,
jak hlavu kloní! Tma ji zvedá výše
a líbá ji: „Proč nepřišlo jsi spíše,
mé zlaté dítě, kdes tak dlouho zbylo?
Ty stále spěcháš, sloužíš všemu lidu,
když klesneš jedněm, ihned druhým svítáš
a k odpočinku neuložíš hlavy.
Svou trýzeň samo z lásky své si splítáš,
spi chvíli aspoň – dýše zdáním klidu
důl zapomenutí jak vrchol slávy.“
125