(PROMETHEUS.)
Vstal Hefaistos bohů panství háje
a přikoval tě k pusté, drsné skále,
kde pníš až dosud. Věčně, neustále
vlas rozervaný bouří větrů vlaje,
hlas bolesti zní temnou nocí v kraje,
sup pochybností kluje v hrudi dále,
a s výtkou zírá k nebi čelo vzplálé,
když myšlenka v něm rodí se a zraje...
Buď rád, že pníš, a važ si té své skály,
věř, nejsou vždycky štěstím volné ruce,
a kouzlo slávy dřímá v každé muce;
co Sisyfus svůj balvan marně válí,
ty můžeš věřit, že bys všecko zmohl,
jen kdybys okovů se sprostit mohl.
130