Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,
Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,
hrst hlíny, ze které jsme kdysi vstali,
byť mocné páky od země ji rvaly,
k ní padá zpět, s ní za jedno se cítí.
V kruh jasných hvězd, jenž na obloze svítí
a zaslíbením září v pyšné dáli,
duch sám, když ruce milosrdné sňaly
mu okovy a pouta, může jíti.
Žal odvěký a lidská bída celá
a všecka bolest kotví v klamu lichém
o síle ducha, který věčně doufá
i v nemožné nanebevzetí těla,
ač omyl hrdý, jenž si příliš troufá,
a nedocenění se stává hříchem.
131