LXVI. Když někdy toužím osamělý

Josef Uhlíř

LXVI.
Když někdy toužím osamělý Když někdy toužím osamělý
V pošmourných zdech své tiché cely, Tu k smutné chvíle potěšení Hledávám lék ve básní čtení. I nejraději k našim chodím, Ač německými nepohodím; Leč pobyv s nimi na čas krátký, Je nazpět kladu do příhrádky. Pak vyndám ze psacího stolku Ten pošlý z našich srdcí spolku Milostný list tvých, dívko, tahů, A zcela vzdám se svému blahu. 166 A jaké z obojího čtení Nabývám denně přesvědčení, To, původe těch sladkých chvílí, Mé péro tobě sdělit pílí: „Že v básních časem chvíle dlouhá, Života smeť a prosa pouhá; A naopak že v prose žije Panenská často poesie.“ 167

Kniha Básně (1858)
Autor Josef Uhlíř