III.
Nevím, co se rozhněvaly
Nevím, co se rozhněvaly
Slunéčko a země, –
Slunéčko své žhoucí paly
Skrylo za hor témě.
Zem pak zahalila v sněhy
Krásy své a vnady,
A v srdéčku místo něhy
Uhostila chlady. –
U mne a mé sladké děvy
Na dni do nejvíce
Čítají se lásky hněvy,
U nich – na měsíce.
192
Od počátku listopadu
Až po jarní dobu,
Živila zem lásky zradu
A slunéčko zlobu.
Posléz, nechtíc toho vření
Déle snášet muku,
Dobré slunko k udobření
Dalo zemi ruku.
Vystrčilo svou hlavičku
Přes lesy a skály:
A ve stuhlém země líčku
Rychle hněvy tály.
A čím plamennější líce
Bralo slunko na se,
V bývalé se víc a více
Zem jevila kráse.
193
Už tu zřel-bys, jak pomněnky
Jejích krásných očí
Láskomluvné dva praménky
Sladkou vláhou mocí.
A jakých jen v nebes ráji
Oko zírat může,
Na sličné jí tváři hrají
Lilije a růže.
Posléz tím je země vítá,
Že jak pro milence
Z ostatních mu kvítků splítá
Milohezké věnce.
A to ve mně budí víru,
Že čím delší hněvy,
Tím se milostnější v smíru
Úkazové jeví. –
194
Milé slunko! přec pak zcela
Vzdej se zemi-krásce,
Aby zima vymízela
V životě i lásce!
195