Tak byla krásna ona noc,
Když myslí dumnou přemítaje
Zhynulých věků v divné báje
A zlých i dobrých duchů moc,
Jsem pozdě bloudil tminou háje.
A kde praménka skrze mech
Se hnaly vlnky stříbropěnné,
Tam mne starožitného kmene
Povábně zvaly na nocleh
U klenbu větve rozložené.
Ku slaďounkému zasnutí
Nemohl vzývat milší stánek:
Semť vonný zápach nesl vánek,
A s lehkošumných perutí
Na moje víčka kropil spánek.
A usnuv měl jsem divný sen:
I slyším hudby jemné hrání,
Já k zvonků z dáli zní klekání,
Když vstává či zachází den –
Půl život v tom, půl umírání.
A spolu patřím stromy brát
Na sebe lidský tvar a zření:
Peň v trup se, větve v údy mění,
A roucho sobě každý v chvat
Utkává listův ze zelení.
Čekám, co dál se bude dít –
Tu počne vůkol šepotání,
I vzplane zář, a v jejím plání
Jevisko divné bylo zřít:
A v onu stranu vše se klání.
I poznám, že to lesní duch,
Jenž tady o půlnočním tíše
Prochází půdu vlastní říše,
By každého tu vážil dluh,
A přísně trestal, co je v hříše.
Velebný, předůstojný kmet:
Postava cele nadčlověka –
Vlající vlasy bělší mléka,
A vous, jenž stíní jeho ret,
Pohádka zdá se mnohověká. –
Všude se na mžik zastaví,
A jeho tváře mírné zjevy
Tu jasní slast, tam mračí hněvy,
Jak toho obsah rozpravy
S jednotlivými háje dřevy.
A první strom se mluvit jal:
Zde byla z rána chudá žena
Porodem dítka postížena;
A já jsem nemluvňátku dal
Drv na kolébku z mého kmena.
A já, až půjde v šírý svět,
– Rostoucí vedlé mluví křoví –
Zde vyhnalo jsem pupen nový,
Z něhož by vzrostla v proudu let
Podporná berla poutníkovi.
A já, vynáší sosna jev,
Až dojde cíle zdejší pouti,
By mohl sladce spočinouti,
Stařečku prkna na rakev
Přislíbila jsem poskytnouti.
A břízky stojí podle ní,
– Nejmladší dcerky v celém háji –
A z jejich úst ty šepty vlají:
My pro dům Páně v slavné dni
Daříme zdobu svěžích májí.
Též jarý dub v té řadě stál
A myslí mužnou takto řečí:
Já na oštěpy k burné seči
Tuhé toporce přichystal,
A drva k jilcům ostrých mečí.
Jen osyku pojímá strach,
I počíná se celá chvěti:
Já v tvář ti nesmím pohleděti;
Neb tudy bloudil samovrah,
A život skončil na mé sněti...
A blíž a blíže duch ten šel;
Teď u praménku staví kroků;
l zavzní crkot šumných toků:
Jda tudy poutník žízeň měl,
A já mu dopřál čerstvých moků.
A nade mnou hlas hovoří:
Zde chovám pěvce pohostinnu;
A za dne do chladného stínu,
Jejž vedro slunce umoří
Pozývám chodce k odpočinu.
A ke mně duch: Kdo za noci
Prostranstvím lesní říše bloudí,
Jej rovně moje právo soudí;
Rci, jakých pramen ovocí
Z tvých činů člověčenstvu proudí? –
Ta vážná slova pověděv,
Na mne pohlíží jemnopřísně.
Já na to mužně: Zvukem písně,
Jíž hájů tvých mě učí zpěv,
Nešťastných skájím trud a tísně.
I nevím, co jsem ještě prál;
Duch ale, když jsem dopověděl,
Za chvíli dlouhou na mne hleděl;
Blahý mu úsměch v oku plál,
A na rtu dík – leč slova neděl.
A nežli končí noční pouť,
Nad hájem ruce vážně sklání –
Zda ku zmaru či k požehnání,
Kdo můž v té chvíli uhodnout?...
A všecko kleká ku pokání.
Pak vane lesem divný ruch:
Tu jako plesný hlahol stromů,
Tam bolů ryk a praskot lomu,
Konečně pádný, temný buch,
Jak rána třeskutého hromu.
A v buchu tom se probudím...
Vše ticho, jenom větřík duje;
Nade mnou bledá luna pluje,
A v dáli půlnoc hukem svým
Klášterní zvon mi oznamuje.
I vzchopím se, a samoten
Pospíchám domů tíší lesní,
An ještě obrazové děsní,
Jež byl vykouzlil noci sen,
Rozháralá mi ňádra těsní.
A cestou cit mě divný jal:
An stromy vůkol v síle svěží
Jak dřív své k nebi týmě věží,
Na nížto vrah byl dokonal
Osyka zvrácena tu leží...
A darmo hledám jistoty,
Či s námi jen tak snové hrají,
Či v nich se moci vyšší tají?
A bloudě v tichu samoty
Zpomínám často na noc v háji.