Žižka před Rabím.
„Zhůru k Rabí!“ Žižka velí;
A již k vykonání trestu
Pozdvihl se tábor celý
Na osudnou k Rabí cestu.
Po druhé tu Žižka v poli
Leží pevným pode hradem:
Tenkrát jej však vzíti volí
Aneb mocí, aneb hladem.
„Proklaté to hnízdo Rabí
Jako trn mi v oku vězí:
Přisámbůh, že čas je, aby
Vymízelo z Českých mezí!“
270
Takto zvolal Žižka hněvně....hněvně...
Slyš, tu z hradu zafičela
A již v jeho oku pevně
Zabodla se zrádná střela.
„Rány Boží!“ zkřikl vůdce;
A lid zalkal ve bolesti:
„„Kdo má, pane, dále v půtce
Osiřelé stádo vésti?““ –
„Však vy nejste osiřelí,
Ani zrak můj tak je slabý: –
Ještě dnes, tak Žižka velí,
Musí padnout zrádné Rabí.
Prál jsem, a zde důkaz máte,
Rabí že mi trnem v oku;
A však vy je potrestáte; –
Vzhůru, bratři, ku outoku!“
271
A jak rozkáceni lvové
Na kořisť se drahou řítí,
Tak se hnali Husitové
Hradu pevná k vydobytí.
A hrad padnul do jich moci
Dříve, než-li bylo po dni;
Jeho báň pak v tmavé noci
Sloužila jim za pochodni.
Nezřel Žižka plamen rudý:
Ale krovů praskot věstí,
Dobou tou že z České půdy
Rabí vymazáno jesti.
272