19.
Ač se na Tvé čelo klade
Ač se na Tvé čelo klade
nejedna již vráska,
zůstalo Tvé srdce mladé
a nás stejně láská.
142
Proto my Tě též kocháme
jako matku vlastní,
a jsme, že Tě zdrávu máme,
neskonale šťastni.
Když Tvá hlava stříbroleská
nad námi se kloní,
je jak jabloň květem hezká,
a my – pod jabloní.
A ty zvuky miloznámé
z Tvých kdy vanou rtíčků,
zdá se nám, že posloucháme
tklivou modlitbičku.
A Tvé ruce – ty buď pnou se
k dárkův rozdávání,
aneb usmívavě strou se
vnoučat ku žehnání. –
143
Dejž, ó Pane na nebesku,
by ta drahá hlava
dlouho v onom stříbra lesku
zůstala nám zdráva.
A ty rety, plné lásky,
jak nám posud zněly,
dej, by nám své milé zkázky
dlouho vyprávěly.
A ty ruce bez únavy,
třeba by už vadly,
dej, by na naše se hlavy
ještě dlouho kladly!
144