BUĎME TVRDÍ!
Rostli jsme jak doubky na skal srázech,
třásl námi po věk vichřic děs;
stáli na své půdě v bouřích, mrazech,
stojíme tam pevně ještě dnes.
Bývali jsme doubky, teď jsme duby,
mráz a bouře ať si přijdou zas,
to je údělem již naší sudby,
stojíme však, neohnete nás!
Naše půda jako ocel ta je,
v ní tkví pevně naše kořeny;
krví našich Otců prolnuta je
a z ní ženou do nás plameny.
Vzali jste nám všechna lidská práva,
rab jsme byli všecko, co je Čech;
už jste zapomněli? tak se stává,
však to žije v našich pamětech.
A žít bude do všech pokolení,
s matky mlékem pít se nenávist,
která Svobodu svou nad vše cení,
a kde pánem, neustoupí z míst.
Neuhasitelná vaše žízeň
po bývalé kdysi nadmoci,
vetřít v prodajných se duší přízeň,
před národem ta je bez moci.
10
Na půl cesty už vám vyšli lstiví
zaprodanci; málo? chcete víc?
dusné ticho zasmušile civí
z národa vám svobodného vstříc!
Bdí! a na své k smrti žárlivý je,
ztratit právo je mu ztratit čest,
sláva mlatů českých mrtva, žije
mlatu tvrdší dosud česká pěst!
11