Vítejte!
Přes dálky oceánu, přes hřebeny vln
jak za betlemskou hvězdou spějem v touze;
hlas domoviny volá dnes tak kouzla pln,
oživla láska, dřímající pouze,
rozpjala křídla, čarovná a milá,
neb stará Vlast nám srdce roztesknila. –
Vítejte!
Vybledlé obrazy zas v paměti nám vyvstaly,
hrob otevřel se, minulost je živa;
ohnivě oči zaplály a ruce do dáli
se vzpjaly vášnivě, zkad Ona kývá,
kde srdce půl jsme nechali, jež prahne
a přes oceánu dál teď nás táhne. –
Vítejte!
Blíž k tobě, k tobě blíž ať letí naše loď,
nad námi betlemská ta hvězda svítí;
tam v dálce vábí fata morgana: ó pojď!
dál! přes vír peřejí a vlnobití
ať loď se kymácí, řve kolem bouře,
jen z Ithaky své dým co shlédnem kouře! –
Vítejte!
Za námi moře! mosaikou krajů vpřed
vlak supí, nedočkavá touha před ním;
ej, před námi už věnec Českých hor se zved’,
zrak chtěl by pohledem jej objat jedním;
toť Ona! Nerudou jak v snění zřena,
zem růžemi ta kolem ověnčená! –
Vítejte!
Vesnice, města, na skalinách bory, kleč,
potoky, řeky, stříbro roztavené,
však nade všecko. Bože, domoviny řeč
skutečnost celou do pohádky klene;
hlas, zadrhnutý v hrdle dojmu křečí,
očima mluví, slz svou sladkou řečí. –
Vítejte!
Ach, Wilsonovo! Div! to Praha, srdce Čech!
Rodička země! Ztrnul krok, ret němý!
Zástupem tisíchlavým jeden dlouhý vzdech!
„V prach, děti, s námi, objat Otců zemi!
v shledání touženého okamžení
polibek vtisknout svého zasvěcení!“ –
Vítejte!
Dav proti davu stojíme, my v ústret vám!
to dávno je, nám co jste s Bohem dali!
ty drahé obličeje, mnohý ještě znám,
jsme srdce půl, jež jste tu zanechali!
Sem, srdce na srdce, jež láska mučí,
ó bratři, padejme si do náručí:
Vítejte nám!!