VITORAZSKO, VITORAZSKO!
Jako matka dítě k srdci vine
ztracené a nalezené,
laskáme tě, věrnější než jiné,
zdeptáno, jež zapomene.
Ty ne! přes vše boje, přes útlaky
na Máť svou jsi vzpomínalo;
v porobě své veždy toužné zraky
přes hranice upíralo.
Tvůj čas přišel, pouta zazvonila
rozlomena u nohou ti;
zakypěla v tobě rodná síla,
k Matce své se přivinouti.
Také obejmutí na věky je,
věčnost je to přivinutí;
ach, jak se to jinak s Matkou žije,
všecko žene do květů ti!
Jak jsi vzrostlo, dřív jen slabé děcko,
zesílilo k nepoznání;
deset let jen a jsi naše všecko,
je to jako zmrtvýchvstání!
A my na tě vzpomínáme dneska,
s láskou vzpomínáme družně...
kéž ta naše drahá odnož česká
všude zápasí tak mužně!
76