Borový stromeček v zeleném háji,
Měl jehličí šaty
Od hlavy do paty
V lednu i v máji.
Na ně si častěji stěžoval;
Ondyno hlasitě žaloval:
„Vůkolní sousedé moji
Mají listí zelené,
Hebounce uhlazené:
Já ale mám jen jehly pichlavé
A špendlíky žlutavé;
Každý se mě bojí.
Kýž by zejtra ráno
Listí zlaté bylo mi dáno!“
Na noc usne stromeček,
A požívá spáneček;
A hle, ráno stal se div;
Přebohaté
Listí zlaté
Staví strůmek na odiv.
Vesele výská, vesele jásá,
A po háji pyšně hlásá:
„Teď se mi, sousedé, nevyrovnáte;
Vy jen sprosté listí máte:
Já mám přebohaté
Šaty zlaté!“
Zapadá slunce za horami,
Žid se ubírá houštinami.
Na před má fousatou bradu
A pytel veliký v zadu.
Na stromku zlato se skvěje,
Vida to Žid se směje;
Nekupuje,
Zlato olupuje.
Darmo stromek prosí,
Žida neuprosí:
Fousáč nedbá na to,
Do pytle schová zlato,
A bohatý nenadále
S pytlem béře se dále.
Stromeček pak se do pláče dá,
Srdce mu hořem usedá:
„Ach,“ praví, „teď se stydím,
Do cela holým sám se vidím.
Kýžby jen zejtra ráno
Listí ze skla bylo mi dáno!“
Na noc usne stromeček,
A požívá spáneček.
A hle ráno stal se div;
Stromek staví na odiv
Listí skleněné,
Krásně barvené,
Na sebe se dívá,
Jiným stromkům se vysmívá,
A po háji pouští hlas:
„Aj kdo z vás
Šaty má,
Jako já,
Pěkné skleněné,
Krásně barvené?“
Dokud slunéčko jasně svítí,
Stromek až mílo se třpytí:
Než nastojte, vítr nastane,
A les prudce provane,
Přiletí jako blesk a hrom
Tam, kde pyšný skleněný strom,
A – hned listí barvené
V trávě leží roztříštěné.
Stromek se po druhé do pláče dá,
Srdce mu žalostí usedá:
„Ach,“ praví, „teď se stydím,
Do cela holým sám se vidím.
Kýžby jen zejtra ráno
Listí hebčejší bylo mi dáno!“
V noci stromeček vyspává,
Ráno časněji povstává,
A hned oči smutné čistí;
Dostal zelené hebounké listí.
Znovu pouští hlas,
A se vychloubá zas:
„Hleďte, všem se vám
Nyní vyrovnám.
Jako vy mám listí zelené,
Hebounce uhlazené!“
Ledva to dopoví
Stromeček borový,
Koza přichází bradatá
A s ní mlsná kůzlata.
Všickni se vůkol umístí,
A snědí hebounké listí.
Stromek v té nešťastné době
Sám domlouvá sobě:
„Ach má žádost byla opičí!
Nechci víc bohaté
Listí zlaté,
Ani skleněné ani obarvené,
Ani hebounké zelené:
Chci jenom svoje jehličí!“
Smutno stromkovo usnutí,
Smutno bylo i procítnutí.
Když ale ve dne se na sebe dívá,
Vesele z novu se pousmívá.
V háji slyšeti hlasitý smích,
Stromeček ale zůstal tich.
Více se nechlubil,
A slova nemluvil.
Proč ale v háji stromy se smály,
Jenž tam na blízku stály?
Podivnou mocí
Stromeček v noci
Od hlavy do paty
Dostal zas nové šaty.
Jaké pak asi?
Listí jehličí.
A ty má na věčné časy.
Kdo tomu nevěří,
Ať si jen cestu naměří
Do háječku;
Na borečku
Najde samé špendličí.