Boreček.

Boreček.
Borový stromeček v zeleném háji, Měl jehličí šaty Od hlavy do paty V lednu i v máji. Na ně si častěji stěžoval; Ondyno hlasitě žaloval: „Vůkolní sousedé moji Mají listí zelené, Hebounce uhlazené: Já ale mám jen jehly pichlavé A špendlíky žlutavé; Každý se mě bojí. Kýž by zejtra ráno Listí zlaté bylo mi dáno!dáno!“ Na noc usne stromeček, A požívá spáneček; A hle, ráno stal se div; Přebohaté Listí zlaté Staví strůmek na odiv. 41 Vesele výská, vesele jásá, A po háji pyšně hlásá: „Teď se mi, sousedé, nevyrovnáte; Vy jen sprosté listí máte: Já mám přebohaté Šaty zlaté!“ Zapadá slunce za horami, Žid se ubírá houštinami. Na před má fousatou bradu A pytel veliký v zadu. Na stromku zlato se skvěje, Vida to Žid se směje; Nekupuje, Zlato olupuje. Darmo stromek prosí, Žida neuprosí: Fousáč nedbá na to, Do pytle schová zlato, A bohatý nenadále S pytlem béře se dále. Stromeček pak se do pláče dá, Srdce mu hořem usedá: „Ach,“ praví, „teď se stydím, Do cela holým sám se vidím. Kýžby jen zejtra ráno Listí ze skla bylo mi dáno!“ 42 Na noc usne stromeček, A požívá spáneček. A hle ráno stal se div; Stromek staví na odiv Listí skleněné, Krásně barvené, Na sebe se dívá, Jiným stromkům se vysmívá, A po háji pouští hlas: „Aj kdo z vás Šaty má, Jako já, Pěkné skleněné, Krásně barvené?“ Dokud slunéčko jasně svítí, Stromek až mílo se třpytí: Než nastojte, vítr nastane, A les prudce provane, Přiletí jako blesk a hrom Tam, kde pyšný skleněný strom, A – hned listí barvené V trávě leží roztříštěné. Stromek se po druhé do pláče dá, Srdce mu žalostí usedá: 43 „Ach,“ praví, „teď se stydím, Do cela holým sám se vidím. Kýžby jen zejtra ráno Listí hebčejší bylo mi dáno!dáno!“ V noci stromeček vyspává, Ráno časněji povstává, A hned oči smutné čistí; Dostal zelené hebounké listí. Znovu pouští hlas, A se vychloubá zas: „Hleďte, všem se vám Nyní vyrovnám. Jako vy mám listí zelené, Hebounce uhlazené!“ Ledva to dopoví Stromeček borový, Koza přichází bradatá A s ní mlsná kůzlata. Všickni se vůkol umístí, A snědí hebounké listí. Stromek v té nešťastné době Sám domlouvá sobě: 44 „Ach má žádost byla opičí! Nechci víc bohaté Listí zlaté, Ani skleněné ani obarvené, Ani hebounké zelené: Chci jenom svoje jehličí!“ Smutno stromkovo usnutí, Smutno bylo i procítnutí. Když ale ve dne se na sebe dívá, Vesele z novu se pousmívá. V háji slyšeti hlasitý smích, Stromeček ale zůstal tich. Více se nechlubil, A slova nemluvil. Proč ale v háji stromy se smály, Jenž tam na blízku stály? Podivnou mocí Stromeček v noci Od hlavy do paty Dostal zas nové šaty. Jaké pak asi? Listí jehličí. A ty má na věčné časy. 45 Kdo tomu nevěří, Ať si jen cestu naměří Do háječku; Na borečku Najde samé špendličí. 46