Soku mému,
po prvním vydání „Sněmů Zvířat“
r. 1841.
Ty mne viníš, že proti snaživým věku bojuji cílům,
zač prý největší muži prolévali krev. –
Křivdu činíš mi, jiný mé bájce přičítaje záměr;
svým šípem kaleným k terči jinému biješ.
Znám věku cíl, tvůj cíl neznám, mým pravda je cílem;
za tu, za víru a vlasť svou třeba krev vycedím.
Ctím svobodu všem stejně drahou; libovůli se příčím.
Zákon je můj velitel; svévole práva je vrah.
Co svobodou Ty zoveš? jsili svůj? a přeješ-li, abych též
já byl svůj? a druzí by svoji rovně byli?
Já válčím proti výstředním mudráctva lichého
nesmyslům; směji se chloubě i pýše duté.
Zlost kárám zarytou; na neřest horším-li se někdy,
hněv můj jest buzené práva citem vědomí.
Temnilcem jsem Tobě, Ty osvěcenec! Ale světlo
Tvé bludné jen nad výpary bahna kmitá.
Noc věčná za hrobem hnije Tvým: mně i za hroby svítí
slunce a bezpečná útěcha víry živé.
Tobě je duch jen snem; Ty nedáš prý másti se bájkou,
ni Lva divým řváním, ni tlukotem slavičím.
Sám ale zjevně pravíš, že nevíš, co pravda, co klam jest;
nutného všude jen návyku jarmo vidíš.
Ach takovýto vrtoch mým vůdcem býti nemůže,
nevěda sám, v pravo-liž, neb v levo kráčeti má.
Víc věru pravdy chová rada zvířat, než mysl vrtká
mudrce, jenžto neví, pravda co jest a co klam.
[V]
Sám sobě rány děláš napořád sebe bodaje dýkou.
Rovně tak Indický marně mučí se Fakír.
Nikde nemáš stání; sám útěše srdce ubíháš;
odpor nejvyšší lidstva idéi kladeš.
Vlasti domov neznáš; Tebe vábí harfa severní;
za zvuk ten jediný vše vnady vlasti by dals’.
Dráhu hledáš ztracenou; ta mizí Ti na západě temném.
Tě klame luna bledá; zoufaje věčně toneš. –
Dej mi ruku, krajane; světýlky svést se nedávej;
tať poutníka vodí do tmy a bezdna bahen.
Zbortěna harfa je Tvá; ztrhaných již netkni se strun těch:
tím, co Lumír, varytem břinkni a vlasť oslavuj!