báseň bez názvu

Karel Alois Vinařický

Kapitola první.
Kultúronoš.
[1] Osnova.
Úvod. Sněm zvířat pod Atlasem. Debata o vyvržení Osla. Ježkova přímluva. Zatmění slunce. Poslání biblothéky z Evropy. Poselství Havranovo. Atlas papírový. Kultúronoš a Sebevědomec.
[2] Slyšte, lidé, jak v tom věku i nejápná jindy zvířata stopou chodíc’ po člověku divná provozují hýblata. Slyšte, jak v Atlantských lůně hor učený se zjevil zbor, a prvý kultúronoš proslavil se – nuže kdož? – O tom kronika Vám poví; kdo ji přečte, sám se doví. Kdyby byla Musa živa, prosil bych: Buď milostiva; tys Homéra nadechnula slavícího žabomyší boj: i mně struny k písni stroj, aby žádná neprasknula. Není ale mezi námi, zbořeny jsou její chrámy! Nuže tedy sám a sám do té písně já se dám; a kdo chce se pozasmátí, račiž do čtení se dáti. ——— [3] V rajské době, v jarním čase, lhůta se navrátila, zvířata se v Podatlase do sněmu shromáždila. V luhu čtveronožci draví, v háji blízkém ptačí hlavy zasedli na místa svá samolibě zvolená. Slon poslanců přivítá, a dle pravidla se ptá: „Nezchází-li kdo, a který?“ Pořadatel sněmu, Ostrovid dí jemu: „Schází Osel šerý“.šerý.“ Tu hned onde poptáváno: „Není-li snad nemocen?“ „„Nikoliv!““ Rys opáčí; „„trnmilovný myslivec loví v ladě bodláčí.““ Jinde z kouta provoláno: „Beseda Oslu hnusná věc; lenivého baví sen.“ Prohozeno na levici: „„Nechte Osla v trní spátí: nač by byl zde v hromadě? k jaké Osel poradě?““ 4 Prohlášeno na pravici: „Netřeba na Osla ždáti; rokovati počněme!“ V srdci sněmu hněvy hlasité se jeví: „„Poslanec nehodný ten nechť je z rady vyvržen!““ – Živo bylo na sněmě; ten tu reptalšeptal, druh se smál, třetí reptal, čtvrtý lál. Nastal hřmot a svár a hluk, až – pokývnul president, ticho bylo, ani muk – upokojen parlament. „Návrh učiněn, by byl Osel vyvržen: kdo tu radu přijímá, povstáním ať v jevo dá.“ Na to slovo předsedovo jen se v očích mihlo, vše se z brloh zdvihlo; jenom Ježek leže: „Ne to!“ zpurně prohlásil své: „Veto!“ Všecko mrzutě se ptá: „Jaký vrtoch Ježek má? chceli Osla míti po boku?“ 5 Ježek mužně postaví se proti zuřivému útoku: „Co jest Osel, vůbec ví se; co jsme my – to také víme: nevímeli posavad, zajisté to zvíme na konci porad. Hájím volné právo poslů, třeba z pokolení Oslů; volnost hájím osobní; my jsme všickni svobodní, samostatní Atlantidé, sami svoji, jako lidé.“ Ježkův návrh předseda na podporu vzdá. Hle k otázce Slonem dané rovná sněmu půl povstane: druhá nepohnuta sedí. Všecko na předsedu hledí, jejž pravidlo nutí k určitému rozhodnutí. Slon se mnoho nerozpáčí řka hned: „Sněmu-li se ráčí, činím návrh ten: „OdročmeOdročme se na čtvrť hodiny! přijde-li, buď Osel bez viny: nepřijde-li, pak buď vyloučen!“ 6 Po slonově smírném slově vesměs voláno: „„Tak! tak! odročme se na čtvrť hodiny! přijde-li, buď Osel bez viny.““ Tu však mimo nadání slunci něco zaclání; nebe temný zastřel mrak; jakás přepodivná moc udělala ze dne noc. Nastojte, co se to děje? což to ve mrákotě věje? ký podivný šust a šum? – Vše se dívá k oblakům. Vlajíť ve vzduchovém víru řasné kotouče papírů k sobě přilepených, podobných práporům korábů řadových. Deset tisíc vran s podoblohy slétá; každá jednu plachtu smetá u samých sněmovny bran. Obrovské ty archy tištěné k úžasnému vidoku skládají se po boku hlavy Atlasa osněžené. Nevyzděný, papírový Atlas vyvěžil se nový; v povětrném jezeru 7 vrch se tratí v etheru. Strachem mřeli by tu lidé; – tiši byli Atlantidé. Posléz přestalo to vlání, přestalo i fofrování; slunce poznovu zasvitne, an ptačímu hejnu v zápětí Havran s podoblohy slítne, nesa list pod pečetí. Strnulý tím zázrakem vstává kvapným ruchem s volných brloh celý sněm, a naslouchá bystrým uchem všelikému slovu Havranovu: „Spěchám k Vaším Láskám letem, přijměte list ode pána ctného Oraňa-Utana, ředitele putujících světem našinců gymnastiků.“ A v okamžiku, pomyslit jen co se dá, rozpečetiv psaní předseda, čte adressu pana Oraňa-Utana: „Vznešená sněmovno na Atlase! Čeho jsme se nenadáli, našich vidin ideály vtělivše se v tomto čase 8 překonaly naše naděje; vše se hrne v naše koleje. Jak v nás opicích, tak i medvědích velká masa lidí,lidí umělce již vidí. Lidé již se bratří s námi; tělem jim nesmrtný duch, duší těla puch. Každý atom jest jim bůh, a ten má všemocný ruch. Brzo nastanou již dnové, že my budem lidstva fetišové; ne Musám, lidé nám stavět budou slavné chrámy. V rozhodné té chvíli k žádoucímu spějme cíli. Vzmužme se, již blízek čas! uma s vědou vodiž nás! – Skoupil jsem Vám biblothéku filosofů, přírodníků, dramaturgů, romantiků oblíbených ze všech věků. Havran učené to zboží na Atlase Vašem složí; o ně s chutí se rozdělte; času k průzpytu neželte!“ – Takový byl listu závěrek, a že všem byl velmi vděkvděk, 9 osvědčilo provolání: „Sláva nám, i sláva jemu (Oraň-Utanu)! „DíkyDíky poslu, panu Havranu!“ voláno po celém sněmu. A po tomto zaplesání předseda, pan Slon, se ptá: „A kde jsou ty poklady?“ Havran: „Vizte tam!“ odpovídá, „Tam věd strmí výklady! Poďte, o ně se rozdělte, píli k průzpytu neželte.“ – A hned vše se hrne z luhu ven, aby ohlédalo zázrak ten. Tam kde Atlas k nebi pne se, kde svět na svých plecích nese, vedlé nakupena druhá hůra; pyšně strmí k oblakůmoblakům, o dva sáhy hor nestvůra přesahá atlantský chlum. Sněmovníci patří vespolek na ten velikánský, jakoby vulkánský, vypuklý z propasti vrcholek, nevědoucenevědouce, mají-li se bátí, aneb věži duté smátí, jejíž větrolehké cihly na provázcích vrány držely: sotva ty však preč zamihly, 10 strmné papíry zadrnčely; ač pak dutá splaskla sopka, zůstala přec hezká kopka. Náhle diváci však ustrnou, když se vrata v kopci rozevrou, a – jak Pallas někdy z Jova hlavy – šerý Osel na odiv se staví, klidně v podkopečku z potištěných archů vyzděném sedě na bobečku; pod svým lehkým břemenem s chutí něco dožvykuje, listu cíp jen z huby vykukuje, – až posléze dožvýká, jako vítěz zahýká: „Já! i já!“ Slon pak zavolá: „Oslu čest! on opravdu jest kultúry Atlantské nosičem!“ a po Slonu zvolá sněm: „„Oslu čest! Náš kultúronoš on jest!““ – Neví Osel, zdali žert s ním tropí; povyšed ze svého zákampí, uši dlouhé k zemi sklopí a pokorným hlasem dí: „Nejsem hoden, páni, takovéhož holdování. Co jest nosič, ovšem vím: 11 sprosták však nerozumím, cože ze jmena titul ten: „kultúra“ znamená. Nosiče-li sněm náš potřebuje, hřbet můj rád se podvoluje: než důstojenství – kultůronošství na mou čest docela mi cizo jest.“ „„Ó pokory idéale!““ vskočí Ježek v řeč mu dále, „„Vy k vyššímu něčemu určen jste, než na sněmu býti rejster nosičem: Vy jste našich Já-mudrců květ; to ví celý svět. Buďte naším vodičem. My pod Vaším práporem k výši věd se povznesem!“povznesem!““ K sebevědomí ač přiveden v besedu učenců uveden, Osel vážně se pohybuje: než posud pochybuje o svých nových titulích; tona v plachých brikulích sám se ještě ptá: „Jsem-li já to? Osel já?“ 12 Kapitola druhá.
Ideál Akademie.
[13] Osnova.
Zřízení atlantské biblothéky. Ideál akademie, umění a pěkných věd. Zvířata praučitelé lidstva v uměních a věštbách, v morálce a filosofii, v básnictví a kritice. Vybídnutí. Oslova samomluva.
[14] Zvědaví jak mladí lidé jsou i jaří Atlantidé dle povahy vrozené; každý s kopky snešené vzal si praporec papíru šesti sáhů s míru: co z poslání ještě zbylo, po roklích se uklidilo ve skalnatých puklinách a v podzemních dutinách. Havran dobrou radu daldal, biblothéku spořádal. S ním důvtipné Horní Myši katalogy spisů píší; kdo z těch předčí větším cvikem, titulován knihovníkem. Atlantidé do čtení se dali z rozkoše a rekrace; ve svou krev proměnovali rouby civilisace. Nejen snář a kalendář znala potom němá tvář: [15] jejího i ducha vzlet stihnul brzy vrchy věd. Slavily se besedy, na nichž věrně sdělováno, co nového vyskoumáno v hlubinách vědy. Podlé dobré methody vše dovedly děti přírody. Na hromadě podvečerní Počalpočal mluvčí, vtipný Rys: „Má-li, přátelé a bratří věrní, nad lidské pokolení zvířecí svět vyniknouti kdys: není dosti, aby jen v kratochvilném umění, v dramatických hrách, a v zpěváckých operách vzdělán byl a vycvičen: ještě dál pokročit musí. Kdo se o krok nepokusí, ani za sto let cesty neujde ni míli. Chceme-li dojíti k cíli, jdouce novým věkem za člověkem, dejme se do studií, a zarazme akademii pěkných umění a věd.“věd. „NemysleteNemyslete, že zde vám marný předkládám 16 větroplaché fantasie sen, jenžby skutku nebyl podoben. Člověk sám svědek nám. On to zvíře haní, které se mu podrobuje; Mezek, Vůl mu hloupým sluje; sprostákům tak přezdívá: lesním, plachým zvířatům, která se ho straní, nepřičítá nerozum. Moudrým Slona nazývá; výtečníci geniální, lidičky originální bývají vždy ctěny zvířecími jmeny. „Liško, Kulíšku a chytrý ptáčku!“ veselému, čipernému říká se panáčku.“panáčku. „V uměníchV uměních jsme od věků místry člověku. Ryba učila ho plavbě, Bobr stavbě; Myš a Sysel dali vzor k prokopání hor. Svého člověk má na mále; příroda ho učí stále. Teplo, jasné povětří, 17 mrazy a podobu k deští rozum lidský nevětří; a to k hanbě kalendářů, učených pronostikářů pavouci a žáby věští. Co lid na nás pozoruje, chlubně sobě osobuje.“osobuje. „ČlověkČlověk sám by nevěděl, co je pravda, lež a lest, ni co zlé, co dobré jest, kdyby mu to nenapověděl prostoduchý našinec – ve přírodě zvěřinec. Z lidí komukolivěk velikému i malému pravda v uši tvrdě znívá, netklivému srdci bývá hořká jako pelyněk. Člověk řeči své lží sladí, tvář svou líčí, cizou hladí, hubené vycpává lýtko, rovná hrb i břicho, botkou zakrývá kopýtko; vše u něho licho; vtělená on lež – bývá, co jen chceš! Vzorů ctnosti a moudrosti 18 neznal by rod dvounohý, kdyby byl jich mezi námi bajkář známý – Aesop ubohý – k hanbě lidem nespatřil a jím k odivu nevystavil.“nevystavil. „NeníNení více harmonie v soustavách filosofie. Mudrc na svůj loket věci měří; každá zdánlivá jen výměra hned jest vědy rozměra. Co chce zapírá, a co chce věří; bílým pak mu černé, sudou licha, až i s nocí den pomíchá. Vše vyvádí z ničeho, a nic dělá ze všeho. I v tom na vidiny úrodní nejsou lidé původní. Vzory ke svým soustavám kradmo vzali nám. Ondy se jim ptactva král světlem slunečním živiti zdál: od té chvíle však, co lidské nosy všebarevná skélka nosí, jejich oko seslabnulo; mdlému jejich zraku světlo denní vyhasnulo. Šero jim jest každé peří, pročež teď jen věří 19 zrakům nočních ptáků. Teď ty, Sovo, slavné slovo mezi lidmi máš. Zemřela Athenská bohyně, ale Sova žije, její stráž. Nechť se mění stále dnové, Sova však moudrosti nové prastará jest věštkyně. Sova mrákotou osvícená dávno dokázala světu, mudrců jarému květu, slunce vidina že ztracena; světlem jejím jest jen noc. Uznána té pravdy moc; i my víme a věříme, že jest nočním zrakům Výrů, Supů, Můr a Netopýrů slunce a sluneční den pouhý sen.“sen. „NášNáš pan Kulich, na mou čest, kníže jest nových básníků. Dříve než fantaz romantiků, Kulich se kochával v pustotách, v zádumčivých mrákotách; dřiv on znal vše noční obludy, kouzla, pověry a nerůdy, 20 a jak onino zoufáním, neřestmi a vzteku běsy: tak on nočním zpíváním lidi ze sna děsí.“děsí. „UměníUmění všech mystryni, pér a brků vládkyni – novokrojné kritice dala původ Krtice. Kritika má české jmeno od Krtice vypůjčeno; a skutečně kritičina dceruška je krtičina. Jak ta, slepá tmu oblibuje, skrytá v zemi drancuje; co popadne, schne a vadne; nůskem kdekoli zarýpne, živný kořínek odštípne. Z pouhé rekrací Krtice vyzývá vosí roj v krutý boj; zem podrývá a se chlubí, že na ruby všecko obrací. Tak se půda kyprou stává, louka překopává. Arci, milý Krtku náš, stihne-li tě zahradník, 21 obyčejně jako mučeník pod motykou umíráš. Ale což? byť bys i po smrti s ostrým svým rypáčkem vyhozen byl na smetí, Moucha bručivá, nelitostivá příletí a svým sesáčkem vyssaje tvou povahu, a ta-li se zahradníku na podbradí posadí, hned po Krtku nebožtíku krtice mu nasadí. Na Vltavě, na Váhu totéž dělá kritika. Zavadí-li o ní sadařova motyka, není po ní; ať se jakkoli po zemi vrtí, ať i do výdechu skonala: její život nezná smrti, leda když se zoufalá pro činěné bezpráví jedem vlastním otráví.“otráví. „HleHle jak pro vševědné zbory zvířata podala vzory! – Nuže, přátelé, čeho se lekáme, ježto v čele máme 22 starých věd i nových, modových i rokokových umění pěstitele? – Nastupme jen šlápějí krtků, kulichů a sov: dříve nebo později uzná člověk, že ho zvíře předčí, našinec že nad něj bude větší básník, kritikus a filosof.“filosof. „A všakA však, milí braši, ať vás naši vůdcové ostrovtipem neodstraší! Ani na lidské kathedry nevstupují samí métři, aneb jak řikáme: samorostlí duchové. Příkladů tisíce máme, že se leckde blýskala dušička zakrsalá myslíc, že jest genius. U nás Muška svatojanská nemnínemni, že je hvězda Sirius. Nás veď smysl mírný, zdravý, ne svévole pusté hlavy. ZárověňZároveň jak rodopýcha panská, z našich besed buď vyloučena hrdost učená. Na sezeních měj podílu bez rozdílu,rozdílu 23 každý z nás, buď si chlupatec, nebo pernatec. Každý bez pedantské zkoušky přistup k nám a dávej volný hlas; každý bez kukle a roušky barvu vlastních lící zachovej; každý píseň svou si zahudej. Co dojemné srdce cítí, co komu do duše svítí, šetře jenom společného práva volně v jevo ať vydává. Každý čiň, co umí a co může. Není luční kvítek růže: však do věnce vtipně zavitý pohled působí rozmanitý. – Každý přístup měj ku besedám samostatných Atlantidů: a vzdor ochablému lidu dříve, nežli pomyslíme, vystavený uvidíme Uměnám i mezi námi chrám. Nuže tedy, ať žije Atlantidů akademie!“ Sotva dokončil Rys-Ostrovid, volá beseda: „„Zdráv řečník náš! buď on vůdce náš! Mladistvá ať žije Atlantidů akademie!““ 24 Všickni pak se brali na poklid. Jenom Osel šerý samoten na místě dlel; nad obyčej rozpak sterý mozkem jeho zavrtěl. Přemítal u sebe sám: „Aj čeho se nedočkám! Já sprostáček, ubožáček, mám též býti učeného spolku oud! Ušatý se rodím: k čemu pak se hodím? či snad pouhé poslouchání jest mé povolání? – Vyhledám si někde kout, a myšlénky tiché budu míti; a snad přijde také čas, že i já pozdvihnu hlas. – Či mám v spolku učeném po věky býti něm? – Slýchám často, k učenému stavu přede vším že hlava potřebna. Medle, kdož má hlavu větší, nežlí je ta má? – A nač hlavy lámání – marné mysli zmítání; uvidím to zítra ráno, místo kdež mi vykázáno. 25 Osel spí – ale vrtí se a cuká. Zdali sní? Jaká trápí jej as muka? Zdá-li se mu něco? Což? – Což jiného – sláva jeho – titul získaný: Kultúronoš! 26 Kapitola třetí.
Osel kandidát.
[27] Osnova.
Rozmluva Ježkova s Oslem. Ježek mu radí, aby byl kritikem anebo básníkem. Obojího se Osel odříká; rozhodnuv se posléz, že bude filosofem, a oči zamhouřiv drží dissertaci filosofickou v sněmovně – prázdné. Na štěstí jeho filosofické zásady zapíše turista.
[28] Osel spal jen málo; mnoho se mu zdálo. Sotva den zasvítal, snídaní si hledat vyšel, a než k tomu přišel, potkal Ježka na rozcestí, a ten hned kořil se mu na pohled a jej dvorně vítal: „Mnoho cti a štěstí, pane z Ušáků: kam tak vážně? – O čem pak tak snažně z rána rozjímáte? neli o besedách písmáků? – čili thema hotové již máte k učené disputaci? Malá věru doba přejde, a zajisté Vámi vzejde umění všech regenerací!“ – „„Vy mé hlavě,““ řekl Ušák upejpavě, „„příliš pochlebujete....pochlebujete... a však““..však...““ později pravil: [29] „„Opravdu-li pozorujete, žeby lze mi bylo, abych se k něčemu připravil? Učená mi málo známa říše; poraďte mi, co by spíše našinci sprostému poněkud se poštěstilo, – poraďte mi, pane, čím světu učenému já se zavděčím?““ – To dí šerý akademikus. „Snadná rada, pane kandidáte“,kandidáte,“ vece Ježek, „snadná práce; řeknu krátce: buďte kritikus; k tomu krutě dosti vtipu máte. Stránky spočítejte, formát se cenou udejte, chyby neberte na vážku, a citujte něco na ukážku; chvalte skladatele bez rozdílu, nevšímejte si omýlů, chválu vzdejte tisku a papíru – a kritika na mou víru dokonale bude hotová, arci nevinná, ta rokoková: ta však vyhovuje všemu, ta se líbí lidu pokojnému; 30 z té se skladeteli vděk doví každý Čecháček, co věděti chce, v knize hledati co lze. – Jinák sobě počíná kritika ta novomodní. Duchové vidinoplodní tu slov sypou květolesky, onde vrhou hromoblesky; vtipem blýskají, vtipem třískají; za přijaté sportule krásné sypou floskule: poraněni ale holí mstí se opepřenou solí. – Arci málo vděčné bývá to řemeslo; jako blesk a posel boží, vtip je zboží nebezpečné. Znáte přísloví a heslo: „Láska za lásku! za ústrček výprasku!“ Ovšem aby pomstě té ušel, obranu vtip vynašel: kuklí jmena líčeného chytře sebe zastírá, a na soka odporného z husté mhy jen dotírá. Někdy Čech přechází do Němec a zakuklenec 31 pašuje přes hranice,hranice samé lži a klevety, stříhaje račímí klepety strojí pranice, a nedbaje svých krajanů přirozených z daleka jim v oči písek hází, a velblouda sází na nos cizincům – jejich známým příznivcům. I Vy, pane kandidáte, tu jakou nejširší máte, kukli na hlavu navlékněte, pod ní uši přimkněte, a pak chvalte nebo haňte, koho koli – slony, voly – hanou nebo chvalou raňte; – od oslíka daná pochvala neb hana – obé jest stejná čest. Ano já se sázím s Vámi, kritiky že osličí budou mezi kritikami ostřejší, než moje jehličí.“ Sotva skončil jehlatec, zvolal živě ušatec: „„Chraň mne před kuklí tou nebe! 32 Ej já dobře poznávám, že bych také v kukli sebe v šanc a nebezpečí dal.““ Poznovu mu Ježek předkládal: „Radím tedy Vám: buďte básníkem! choďte pod paždí s rýmovníkem; jako oheň – dým, vidy budí rým. Snadná také věc býti veršovec. K veršům potřebí jen sluch: a hle kromě Vás lepších sluchů – delších uší – nemá jiný čtveronohý duch. Samohláskový Váš hlas tělo proniká i duši; Vašich úst otevření duší hne k vytržení. Vaše mocné plíce totéž činí ne-li více, než co oheň básnícký; neb ten bývá nyní podpal jen mechanický. V to tajemství vniknul jsem skrčen v loni na jabloni, pod nimž brzy živěživě, 33 brzy snivotklivě mluvil básník s veršovcem.“veršovcem. „„Odkud, pane, béřete k vysokému letu svému čarodějné perutě?““ Ptal se veršovec. – Lehká věc!„Lehká věc!“ Zněla odpověd básníkova, upřímně opravdová. Slyšte„Slyšte, a chceteli, použijte zkušenosti mé. „NosímNosím stále, jak vidíte, tato zrnka ve tobolce své. – Cikánka je učila mne znáti. – Kdykoli chci psáti, zrnko na prach roztluku a pak spolknu z něho pilulku: a hned jako míčem hrá fantasie má nebes hvězdami a zas pekla hrůzami; jindy ranou upíra na bol světa stůně, hoře věčné tajíc v lůně pořád živa umírá; jindy divě samolibě křečemi se trhá, 34 a přežíti nechtíc ostudu hrdě klnouc osudu v zoufání se vrhá.“ – „NužeNuže pane kandidáte, krom bodláků ještě znáte jiná polní semena? Slyšte, co Vám radím: s chutí vše semínka okoušejte, básnivé zrnéčko vyhledejte; já se oč Vám libo sadím, že z Vašeho plemena samí tvorčí vyjdou básníci, klasičtí romantici.“ Ušák zas odpověděl: „„Pěkně děkuji za tuto radu; než bych pro básnivé sny a vědy sám na sobě okoušeti měl všecka semínka i tajné jedy, budu jídat za čas hladu trní jen a bodláčí; to mi půjde k duhu líp, smrtí nekoupím si vtip.““ Ježek po tom opáčí: „Neráčí-li opatrný pán hledati ve básnění své zalíbení, mám pro Vašnost jiný plán. Dle příkladu moudrých Sov 35 vystupte co filosof. Jméno to Vám, milý brachu, nenaháněj strachu; K mudrcké pověsti jediná vidina, věta cestu klestí. Pro své průpovědi slavní bývali mudrci starodávní; nyní též ten sluje filosof, který starý rozum slov samolibě převrací a na ruby obrací. Slyš, můj příteli, nějaká snad příčina přec tvým mozkem zavrtí, buď to třeba vidina kým a kdekolivěk ztracená: tebou zas nalezena oslaví tě před smrtí. Mluv jen něco nového, nikdy neslýchaného, třeba slina řeč tvou vedla, brada na rozum si sedla. Co kdo tvrdí, upírej; co popře, za pravdu měj. Uhodí-li kdo tě holí, dokazuj, že to nebolí. Upři starodávné přísloví: „Komu s hůry dáno není, 36 z apatiky nekoupí.“ Upři: „Kde nic v mozku není, rozum snadno prohloupí.“ A já pokud sám netřeštím, slávu mezi mudrci ti věštím.“ „„Již mi něco připadá! dobrá, Ježku, tvá rada!““ Zvolav Osel vyskočí, na nohách se zatočí, obrátí se k luhu, kde bývá spolné sedání, myslemysle, že již volá čas. – Ježek za ním zticha jde. By však slabé paměti strach nezlámal vaz, Osel měl obzvláštní nadání; přimknuv očí do sněmovny vkročí, a počíná hned přednášeti: „Kde nic – není – tam nic – není.“ – Zamlčel se dál nevěda. Když popadla Osla křeč, Ježek, věrný jeho nohsleda, napovídal jemu řeč: „Hlava má – je prázdný strop, břicho moje – smyslů hrob, trochu větru – jest můj duch, mozek pára – srdce puch; 37 ze mne – jako ze všeho – nezbude – nic ničeho; všecko vejde – v zapomenutí; scepeně i já – pominu i já!“ Ježek dále nešeptal, Osel víc nezahýkal; a však v mysli napnutí doufal, že jak přestane, doba slávy jeho nastane. Ve tmě nemoh dále státi, marnost počala s ním hráti, oči, hubu otevřel, ale – náhle sklopil uši; živou duši kolem neuzřel. Darmo vedl řeč, sám nevěda, že je prázdna beseda. Poslouchal jej hluchý háj; minul Osla slávy ráj. Smutně kroky domů naměřil: poodešed ale dále, tvář vyjasnil nenadále, vida – oku sotva uvěřil, za stromem jak někdo skryt, do tobolky něco psal. Osel stanul jako v zemi vryt, v duchu se dotazoval: 38 „Kdož to asyasi? Brada jeho opičí, oči kočičí: ale bledé líce, a co více? pod nosem hle kníry, stříhané dle míry! Ruce dvě a nohy dvě, obuty však oboje! Klobouk slaměný a frak, k boku myslivecký vak! Nepodobno víře! Fračidlo to není zvíře. Člověk tedy! přišel na výzvědy – proč v tu chvíli právě? A hle něco píše – co jiného, než mou průpověď! Jistě poslouchal mne pán! – Hleď, ušáku starý, hleď, k jaké na světě jsi slávě povolán! Mysli o sobě jen výše; promluvils’ jen málo slov a hned po učené říši ohlas jejich lidé píší. Kdož ti upře, že jsi filosof?“ A opravdu Oslovo nebylo daremné tušení; Atlantský turista v nadšení jeho průpověď vzal na slovo. 39 Sám on – veliký básníků lev, vsál ji ve svou vlastní krev. ——— Šťasten a blahoslaven filosof i básník ten, komu přeje miláček salónů; – takový Atlantský turista; byť by nebyl jurista, vydá víc, než trouby famfarónů. 40 Kapitola čtvrtá.
Aréna ptačí.
[41] Osnova.
Aréna ptačí. Osel host. Romance Papouškova. Sokolova báseň hrdinská. Třasořitčina komedie. Supova smutnohra. Krůtina novela. Sedmihlásek satyrik. Husí esthetika. Krkavčí dějepis. Kavčí oprava pravopisu. Pštros filosof. Oslova dissertacedissertace.
[42] Na popatí Atlasa jest háj stínem vábný, věčný ráj, a v něm aréna přirozená skalinami roubena. Prudké slunce zde nepálí; hedvábný mech kryje skály; křišťálové prameny vlaží palm a oliv kořeny; básnická družina snivá z ptactva stále tamto mívá literární sedání. Sotva dní se, slétají a scházejí se nejen křídlatí, ale i nohatí hosté pozvaní; mezi nimi přišel dneškem také Osel s Ježkem. Jako všem jiným podobně i jim – tak to chtěly obřady – s kruchty hudebníci, trubači a bubeníci, udělali intrády. [43] (Jak to v Karolíně bývá, když se hostům váženým, a zvlášť pánům učeným bubnuje a zatroubívá).zatroubívá.) Z literátů ptačích Papoušek, jenž prý z Prahy byl utek’ – první stoupil na tribunu, počal romanci na lunu: „Proniká mhou měsíček staroměstskou nad věží, jako nad stojatým i malý puntíček!“ Vzdychal, toužil po Praze a nyl, že z těch slzí byl by Nil. Vše se citem rozplývalo, pochvalu básníku dalo. – Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Viděti Sokola, sletěl do kola. On čte svou báseň hrdinskou: „Slyšte, jak se jednou vrabci o vrabčici krásnou prali, a jak udatní ti chlapci všickni za své vzali.“ To byl začátek, po konci básně Sokol chválen jednohlasně. Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. 44 Hle, jaká-to paní stranám všem se klaní? Znáte-li tuto militku – paní Třasořitku? Dvorně se točí; všech na ni očí. Čte v Paříži korunovanou komedii módovou. Na odiv dává, jak panička manžela šidí, a jak dceruška dělává, co jen na mamince vidí. Líčí oheň milovníků, šalby služek a lsti komorníků; učí ku vzdělání mládeže, jak se otcům smáti lze, až pak v šťastnou chvíli po křivolaké cestě vše dochází k cíli – k bohaté nevěstě. Hlučná odevšad pochvala Třasořítce se dostala. Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Přiletí Sup černoper; skladatel on smutnoher. Mluví: „Nástin své tragedie ze hruba vypravím. V prvním výstupu hned zuří hněv, 45 v druhém všecko se bije, řinčí ostruhy, břinčí kordy, dva v ni souboje a čtyry mordymordy, do partérů stříká krev. Šest milenců otrávím; synek otce uškrtí věštby dle cíkánčiny; matku hoře usmrtí; za zločince trpí nevinný; zlosyn za moře uhání; poslední pak jednání nápovědu poděsí, že se v boudě oběsí.“ „„Brávo; totě neslýcháno!““ v háji Pod-Atlantském zaplesáno. Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Krůta novelu složilasložila, stručně děj rozložila. Líčila ctnosti domácí paničkám co neduhy; hlásíc jejích emancipaci – rozdala cigara jim a ostruhy. Ptačí dámy plesají, unešeny volají: „Zdráva naše nová paní Sandová!“ Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. 46 Nasledoval Sedmihlásek; brzy mluvil, brzy zpíval jako Spaček, Papuch, Konopásek, a když po Slavíku, po Čermáčku, po Cacorce a Řeháčku dosti se byl naposmíval, beseda jemu slávu vzdává, Volajícvolajíc: „Satyrikovi sláva!“ Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Husa, známá řečnice, mluví o esthetice; vyvádí, navádí, jak směle, snadně, vtípně a ladně, zvýšeně, nadšeně o sedmikráse mluviti se dá. DostěbetáDoštěbetá. Kolem plesáno, kolem voláno: „Výmluvná toť panička, naše husička!“ Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Zakrákorá KrkavecKrkavec, ptactva on dějepisec: 47 „Ze všech na světě národů nejšetrněji Turci ctějí ptactva svobodu. Milosrdenství jejich je zjevné; svato jim je ptactvo zpěvné; zlatem ptáky vykupují, draze jich osvobozují. Nám masojedům k tučným obědům přejí smrtí uvadlé životy padlé. Nejen u šípků a jam, po polích a cestách, po ulicích v městách,městách tabule strojí nám. Nechať na vzdor hathumáju trýzní křesťany, a drou ráju: Turky slavme, lidem je stavme za vlídnosti ideály! Oni jsou věrní našinci, buďme jejích spojenci!“ – A po Krkavci dí masožravci: „Turci hodní naší chvály; vlídnosti jsou ideály!“ Hromada jásá, hromada hlásá: „Turci hodni krkavčí chvály!“ 48 Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Scena nová nastala; písmenoslavka paní Kavka orthografisty a gramatisty mistrně nabírala: „Prohlídla jsem všecky spísy v naší knihovně, i rukopisy. Posud píší hloupí lidé marně nad j puntíček: a však od všech písmenek jod se líší dosti podstatnou čárkou ocáskovitou. Nač ten bodec? písařům maří čas, a tiskařům černidla ubírá, a nadarmo přece losu svému neuteče; válec u presu jej stírá. Nezávislí Atlantidé, odhoďme ten marný výrůstek! Komu vděk? Činím tedy návrh ten: navzdor lidským kritikům, nejápným gramatikům, s písmeny jod zbytečný bod na věky buď odražen!“ – 49 Bez dálšího odporu v ptačím odboru písmenoslavky paní Kavky reforma byla přijata. – Ač se o puntíček nad i bál, ani Papuch neprotestoval proti spořivé té novotě; srdečně se radoval, že ten písmen měsíček na vzdor oloupené jotě zářiti bude nad i dál. Nad tím šťastným nálezem splésal plný ptačí sněm, a přál štěstí paní Kavce písmenoslavce. Hle jak zvířata svorně, vzorně, čacky si počínají! od puntíku maličkosti k nadějné dozrávají velikosti. Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. Na skálu vystoupí Pstros, pyšně pozdvihuje nos; 50 vyučenec nočních sov, mladý on jest filosof. Nehledě v pravo ni v levo vidiny dává v jevo: „Co nemyslím, pro mne není. Co si myslím, na mou víru, skutek jest; na mou čest, důkaz vedu z papíru, jejž před sebou mám, z něhozněhož předčítám. Oči-li svoje zamhouřím, ani ten papír neuzřím; to jest mimo pochybení. Vy-li oči zamhouříte, již ani mne neuvidíte. Nuže tedy“tedy,“ dopoví – „syllogismus hotový: – co by bylo, aby bylo, jestli chcete, pomyslete, stvoří vám to pomyšlení; mimo pomysl ničeho není. Ničehož Vám netaje řku: to je jádro mé filosofie, to se v kořenívkoření, v květ rozvije a v ovoce uzraje. Zde Vám skládám foliant, zaň by nestyděl se Kant, 51 ani Fichte, ani Hegel, ani Salát, ani Schlegel. – Co myslíte, pane hoste? není-li to nemýlný to výrok pravdy prosté?“ ptal se nyní Osla Pstros. Osel blabolaje ledacos, omlouval se, „že mu málo vidět folianty se událo; on že zná jen trn a mech, listí, jež narostlo na stromech, spadlo-li mu v podzimku na zem k požitku, jinák že jen málo ví“; až konečně propoví na Ježkovo pobádání dle tajného našeptání: „Myslím si i já: co rozumno, skutek to; co skutečno, rozumno; myslící, tvořící rozum jsem i já!“ – A sněm celý nadšený přisvědčí mu s jásáním všeobecným plésáním: „„Osel jestiť rozum vtělený!““ Zazněly bukoty bukačů; zazněly fukoty trubačů. 52 Kapitola pátá.
Akademikové čtvernozí.
[53] Osnova.
Ježek, druh Oslův, líčí povahy čtvernohých akademikův. Mladý Slon, doktor všeho-všudy-umění. Op, technik a kosmopolíta. Rys, mistr v silozkumu. Tigr, taktikus. Pížmák, idylista. Hyéna, politická průmyslnice. Krokodýl, žalozpěvec. Línochod, astronom. Medvěd, právník. Nosoroh, anatom. Prakrt Hrozitán, předpotopní zeměznalec. Osel osobiv si jeho zásady vyhlášen za doktora filosofie.
[54] „Vítejte mi, pane Ušatý, do sboru našinců učených!“ vece na besedě šilhavě na Osla hledě Ježek ježatý. „O čem pozdvihnete hlas? Ze všech mudrců oslavených toužím slyšet Vás.“ – „„Znáte mne, můj pane Ježku, nebýval jsem nikdy smělý, nejsem připraven ku dnešku; nechci úst svých otevříti, dokudž jiní nezkoušeli myšlének svých poklad odekrýtí. Já, jak mi to sluší, k poslouchání ostřím uši.““ „Dobře, dobře máte, s rozvahou jednáte!“ odvece pan Jehlatec; „zdrženlivost pěkná věc. Slovo kdo si uspoří poslední, více ví, než mluvčí přední.“přední. [55] Ale vizte pak, jaký mrak učených se na nás valí! Ach já trpaslíček malý! skoro již se bojím, že mne naši páni, hrubí velikáni, pyšnou tlapou rozešlapou.“ Na Ježkovo hladké slovo Osel samolibě dí: „„Já zde pevně stojím.““ „Ovšem, pane“,pane,“ Ježek prohodí, „s vysoka Vy se díváte; máte pevné, povyšené nohy; a co Vám se mezi ně vplete, kopytama pokopáte. Máte – jako volské rohy – dlouhé, ostré uši; těmitěmi, na mou kuši, všecko snadno potrkáte. Ba kdyby jste mne v tom davu pod svá křídla vzal, ještě by jste o celou hlavu mne převyšoval.“ Ježkovou polehtán lichotou, s nenadálou ochotou Osel usmívavě vece: 56 „„Myslíte, že jsem tak – veliký? Sedněte si tedy na mé plece: ale – zastrčte – své špendlíky!““ „O nejlaskavější Vy můj Mecenáši; koruna Vy jste besedy zdejší!“ Ježek ohnivě pronáší, a než Osla osedlá, získati přízeň jeho si hledí, k pochvale jeho to přidá: „Měkké věru srdce máte, jehly moje na své kůži Vy ani nepoznáte; jak trn nebode růži, na které sám sedí, sám ale statně ji brání, když by se někdo sápal na ni: tak já každého chci bůsti, kdožby Vám snad utrhal, neb hanu na Vás kokrhal. Vaše sláva musí růsti.“ To řka na Osla se vyšine, a jen chvílka pomíne, sedě, jako v sedle na oři k Ušákovi hovoří: „Znáte-li naše mistry zpanilých děl původce? znáte-li krásné ovoce 57 našich literatorů, mladých matadorů?matadorů?“ Pokorný Ušáček dí: „„Vtip můj málobistrý k posudkům se nehodí; málo čemu rozumím; sotva číst umím.““ Ježek na to vece: „Smělejší jen buďte přece! posavád se přetváříte; však Vy vyjevíte ideály všeliké, které hrají, které zrají v hlavě Vaší veliké. Zatím já Vám, milý brátku, dávám půjčku na oplátku; kopu učenců já znám; libo-li, o nich zprávu dám.“ „„Povídejte jen, budu pozoren,““ rozveselen Osel praví, a hned uši na zad staví, co mu Ježek pošeptá, a ten počne kleveta: „Tamto, vizte, mladý Slon si kráčí, troubu vzhůru pne a dolů stáčí; 58 tou on fackuje, a šlehá, cokoli, třeba na oko, pokorně mu nepodléhá. Vše jemu cop a rokoko; co a jak svým očkem vidí, tak to buď a nejinák; každého však nenávidí, kdo neříká po něm: Tak! Mnoho ví a mnoho umí; duchem objímá vše světa říše: než co mluví a co píše, nikdo nerozumí. V prvním našim sezení vševědný trup ten všeho všudy umění doktorem byl prohlášen. Nedaleko Op se kmytá, technik a kosmopolíta. Ondy ponavrhoval, aby mlatcům cep se vzal, a stroj konal jejich práci; to prý udělá žádoucí láci. Staré mlatce bez mašiny posýlá do skály, by ruce holé chudobiny vytesaly jeho ideály. Laciný týž našel prostředek k zahlazení housenek. Radí: postav ku každému stromu 59 z mědi sloup a z cinku. Ledva naň housenka sedne, nenadále zbledne; v nešťastnou hodinku jiskra bleskem hromu vletěvši do huby vyrazí housence zuby.“zuby. „OnohoOnoho Tigra taktikem praví býti pochlebenství; vydal spis o udatenství; ukazuje v něm, jak sám ukryt v záloze, v houští nebo úvoze, na bezbranné laně číhá, kde která se mu zamíhá.“zamíhá. „TamtoTamto, krásný jak Apollo, Pížmák vůkol sebe panské shromážďuje kolo; Idyla jest jeho nebe. Citoněžným jeho výtvorám všecky rajské květy, i záhvězdné světy poskytují ozdoby. On jest miláček všech dám; lká a nyje lásky strastí, kouzlí srdcím bolné slasti a slaďounké muky. Lyry jeho zvuky na čivy tak působí, 60 jako na čich pížma vůně, div že se po nich nerozstůně.“nerozstůně. „V koutěV koutě trhá sebou Hyéna; romantikou, politikou rozervaná, rozkyselená, kypí pomstou proti lidu; ani v noci nemá klidu; mrtvých z hrobu vyhrabává: ale hle její průmyslný cvik! – lidské kostlivce prodává na cididlo do fabrik.“fabrik. „OnenOnen starý Krokodýl píše samé elegie, skuhrá, pláče, vyje nade zkázou dobrých mravů; chválí věk, když mladý byl: posavád však blíže bažiny zalézává v husté sýtí, skrývá znalé šupiny, ploskou vystrkuje hlavu, a v tom pelechu, jako mrtvý bez dechu umí tak dlouho prodlíti, až mu jakýkoliv lup připadne na zub. Co uchvátí, měhoděk, s chutí to zadáví; 61 jeho zdravý žaludek kořist se svědomím stráví.“stráví. „V zaduV zadu Línochod se vleče, jakoby měl křeče; Ideálů říše leží v jeho břiše. On jest dobrý gastronom, i slovutný astronom; dokázal, že světa prostředek jehotě žaludek. Na výstrahu svému rodu píše proti párochodu. Dobře má, ať každý šetří páru pudivou pro kuchyni svou; na silnici škoda jí. Komu z lidí v mozku větří, tomu ať pro jeho zdraví mozkovici srovnají, a ten vítr z pusté hlavy, a tu páru vytáhnou, a do vozu zapřáhnou.“zapřáhnou. „VizteVizte pak tam ritíře kostnatého Nosoroha; znáte ho dle pancíře; kost je nos, kost jeho noha. On je dobrý anatom; složil spis, a v tom hrdopyšná kostra ta 62 rozděluje zvířata – i též celé národy podlé přírody – na pány a na chlapy; oněm bič, těmto rýč dává do tlapy.“tlapy. „MedvědMedvěd náš jest právník; kam si lehne, tam schne trávník. Obmyslně vyvozuje a ve praxi dokazuje z práva moc, a právo z moci. Mnozí myslí, že jest monarchista: mně se zdá však, že je kommunista; včelám med vyloupal v noci, dokázav, že včelní dům patří medvědům.“ –medvědům. – „NežNež kdo medle tam na lešení stoupá? země se pod ním houpá; obra toho neznám sám, na hoře stojí, k řeči se strojí.“ Ježek klevety dokonal, akademický obr započal – předpotopní velikán, Krtek – Hrozitán; jak nejhlubší bas 63 rozléhal se hlas: „Co se před Adamem stalo, vědí lidé málo: o tom, co vím, Vám já povím. Potomek jsem Prakrtův, tvořitele vrcholův; děd můj nazván Hrozitán v podzemí měl věčný stan; navěžil sám Pirenéy, Tatry, Alpy, Krkonoše, Matry.“ Po takém ohlášení vhloubil se v přednášení. Líčil bohatou Rájdělohu, vyměřoval Silosilnice a moc Nerostěno-Nerostěn, maloval Květeno-Květnice, živil životy Živočišen. Mluvil po modě jen o Matce Přírodě – nic o Otci – o Bohu; to by Krtkům znělo hloupě. „S celkovůlí jednotlivin mezi čeleděmi čeledin zrodila Příroda lidopoupě, a na protivu mužovoženinu rozprotivila lidočivoninu. Dřímal ještě lidstva zárodek, až ó šťastný výsledek! – 64 v něm se probudilo a z něho vyskočilo prvotné lidu dvé.“ Hrozitán vyprávěl dále něco o Kašmíru, o rájostrovu a přimíchal z čista jasna, by byla báje krásna, známou bájku o Jovu; shodil s nebe vodnokrále, a honosiv se prorokoval: „Prakrt někdy na zádech odnese Země-Máti, sedna na mluno a hrom po duhách bude tancovati.“ (To vše stane se jístě, až bydlíce na malém listě jednodenní mšice na zádech odnesou strom).strom.) Posléz panu Hrozitánu nestačil již dech, skončil dlouhou řeč. A hle, co se událo? V besedě všecko spalo. Rozmrzelý pán Prakrt Hrozitán odvalil se préč. 65 S Ježkem jenom Osel bděl, uši, hubu otevřené měl. A když Ježek se ho tázal: „Jestli čemu rozuměl?“ Usta teprvé rozvázal: „„Pane, to byla učenost! Já jsem nad ní zkameněl!““ „Mlč brachu!“ dí na hřbetě host, „Moudrýmoudrý nediví se ničemu, sám se přičiň k něčemu!“ Osel pak se do hýkání dal, že se všecko probudilo, nad Ušákem podivilo; a slyšíc jej nenadále mluviti učeně, nadšeně o Živočišeno-Živočišeně, lidočivonině – a tak dále, v onu ještě hodinu za tu novou vidinu Atlantidů akademie slavně prohlásila, slavně povýšila Osla za doktora filosofie. Konec nové kroniky psané podle kritiky kníhovníka Havrana, posla Uraň – Utana. 66 Kapitola šestá.
Volba.
[67] Osnova
Ospravedlnění kronikářovo, že začíná v půli. Pozvání krále Orla ku králi Lvovi na valný sněm. Orel svolá ptačí sněm. Volba náměstka. Napomenutí Orlovo. Úvodní řeč Sedmihláskova. Radost Střízlíčkova. Radovánky v rodině Sedmihlásků.
[68] Vy„Vy jste pěkný kroníkář, horší, než byl Hájek lhář, a ta vaše kronika zázračná jest motyka, ze které se dříve střílí, než nabíjí! Nezačal jste dle pořádku od počátku! Kdo jest onen pán, jenž těch deset tisíc vran poslal v onen čas na Atlas, a dal první příčinu k podivnému vývinu Atlantidů?“ – „Aj to jest básnický kus; také pan Virgilius začal z konce Aeneidu. Toť byl jeho vtip! Neviňte mne z chyb: já Vám k vůli počátek uvedu v půli. Malé ztrpení! vybleskne vysvětlení.“ [69] Na Adule, kde se prýští Rýn, Orel, ptactva král, má skalný týn. Ondy přišli posli k němu, žádajíce s uctivostí Jeho ptačí vznešenosti; „by přišel k valnému sněmu co nejspíše do stanu čtvernožců krále Lva, tam že o blaho své říše pojednají oba dva.“ Na pozvání krátce pravil ptáků samovládce: „Vyřiďte mé služby králi svému; přijdu k němu.“ Sotva posli poodjeli, Orel ptactvu sejíti se velí. Lesem, polem ohlášeno, po obloze rozkřičeno: by„by starosty ptáků všeho druhu třetí den se vynajíti dali na zeleném luhu, a tam krále Orla dočekali“.dočekali.“ Z polí, z lesů šíré země slétá se a vítá ptačí plémě, a se hostí v kruhu na zeleném luhu. Kde kdo může, muž dle muže 70 stánek sobě hledá, a nalezna sedá na větev, na suk, na pahejl, neb do křoví, neb na pařez dubový. V dole křik a hluk; každý pták svou hude píseň, roste hluk a roste tíseň. A již byly v dlouhé řadě hlavy ptactva pohromadě: ticho! – Aj což ústa náhle váže? Na obloze Orel se ukáže, s povolna se dolů spouští, a na vrchol duhu zasedá; z dola, z křoví, z houští sněm se do jásání dá: „Živ buď, zdráv buď králi náš!“ Orel na to praví: „I vy buďte zdrávi! Dobrý jsem pán Váš. Vězte, věrní moji, jak mé říše věci stojí. Pozván ode krále Lva mám přijíti co nejspíše do Afriky k němu; tam na valném sněmu o blaho své říše pojednáme oba dva. By však na ten čas, než se vrátím zaszas, 71 v míru zůstal ptačí stát a v něm zachoval se řád, listinu tu já vám odevzdávám, zákon napsaný pro vše občany; ručí vám za jistotu jmění, cti a životů. V tuto dobu sněm z pokolení svého ptačího, přirozeného zvolí sobě vládce, jenž na místě mém spravovati bude vás. Volte! svědomí buď jen váš rádce. Dávajíce hlas k moudrosti a ctnosti prohlídejte, k obecnímu blahu zřetel mějte.“ Skončil. Všecko trnulo; synové nevolné přírody náhle došli svobody. Každý plesá; z dola, od luhu a lesa k Orlovu staništi vzhůru v jednohlasném kůru jásání se hrnulo: „Živ buď, králi, hoden slávy!“ Odjinud se volalo: 72 „„Vítej šťastná příhodo, vítej svobodo!““ Všecko plesalo. K volbě tedteď se chystá sněm, a co se děje v něm? Na bílo a licho náhle bylo všecko ticho; srdce všech se rozbouřilo. Z plápolavých tváří nepokoj se září; veliké i malé hlavě, Vejru i Pěnkavě, Sokolu i Vráně snilo se o slávy bráně. Jako rozpuštěným vřelým voskem, po cti touha vrtěla všech mozkem. Stejné v tom okamžení hlav proniklo myšlení: „Což kdyby mně štěstí přálo, a se náhodou událo, že mne vyvolí za náměstníka? Čas i místo vhod – oslaven by byl můj rod. Naděje v mé duši vzniká! – Žel že nejsem samoten; – tam můj sok, tam ten. Než ni ten, ni onen toho času nedostane mého hlasu; 73 hřích by byl tu zmařit chvíli, když bych sám postoupil k cíli.“ Od prvního až do posledního každý pták tak rokuje, štěstí sobě slibuje; ve všech srdcích se to: já! mocně ozývá. Nicméně jsou volenci všickni vlastenci; blaho vlasti všechněm na rtech zní: co však srdce žádá, nepoví. Přelaskavě, usmívavě jeden na druha se dívá, div že láskou nerozplývá. Sladká slova „Přítelinku, strýče, sousede, kmotřínku!“ – ode všad si šeptají, líbají se, zobají, pazourky podávají: svůj však záměr drží podtají. V sněmu byl též chytrý ptáček, Sedmihlásek – posměváček; – on všech ptáků napodoboval: začež ale pověst jistí, že byl u všech v nenávisti; opovržen všemi opovrhoval, zvolit jej nikomu nenapadlo: závist ale, cti lakota, pýcha 74 na konci vždy bývá licha. Tak to v sněmu také padlo. Aby hlasem svým druha neobohatil, a vladařství sám se doplíchtil, přepodivným vnuknutím každý v ten osudný čas přemítá na mysli, by dal tomu hlas, koho zvolit druzí nepomyslí. Posměváček volil – Střízlíčka, ze všech nejmenšího ptáčíčka; druzi nechtěli sice toho ptáčka, zvolili však – Posměváčka. Když to zlopověstné jmeno z urny bylo vytaženo, a souhlasný nález prohlášen, jako bleskem omráčen nad svým nálezem trnul celý sněm. Z mrtva ticha Orel pak počal tak: „Koho žádáte si, mějte za vladaře svého, a jej poslouchejte, jako mne samého. – Sedmihlásku, bdi nad příkazy mými, abych nad neposlušnými 75 navrátiv se, nemusel pronést spravedlivý trest. Zvláště bdi nad mládeží, ať je slušně veselá; a však výtržnost ať nedělá. Nikoho nepotlačuj, nikoho nezarmucuj. Na zlou neužívej moci sobě svěřené; souditi pře neprodlívej, všecko dobře měj opatřené. Zákon, který všem jest dán, stejný všech i tvůj jest pán. Odpovědné jsou tvé činy; chraň se bezpráví a viny; domů až se navrátím, zásluhy tvé oplatím.“ – Ledva to dopověděl, z luhu Orel odletěl. Bělmo s očí ptákům spadlo, mrtvé ticho vůkol vládlo; posléz vyvolený vládce k dubu Orlovu se přibočí, na větvičku vyskočí, a dí pochlebně a sladce: „Moudří, počestní, slavně pověstní, vtipní, umělí a učení, ctnostní, mocní a urození 76 zemané a měšťané, rolníci a lešané! Díky skládám Láskám Vašim za důvěru na mne složenou: než já lekám se a straším, pomním-li na péči zmoženou – na břemeno vlády. Jediná mi květe naděje, že mi Moudrost Vaše přispěje, podajíc mi v pochybnosti rady. O lásku a přízeň Vaši prosím, sluhou Vaším býti se honosím. Zatím však se dobře mějte, zdraví svého požívejte! Po neděli se zas uvidíme a co potřebí zde vyřídíme.“ – Mluvil Sedmihlásek, mluvil vážně; pokoru na tváři líčil snažně: v srdci ale všem se smál. Nečekaje, co sněm odpoví, z luhu za les dubový zdvih se domů pospíchal. Sněmovníci užasnutí jako ze sna se probírají, divně na sebe se dívají; každý rád se přelhat nutí, že to byl jen pouhý sen – ovšem snili v bilý den, – posléz ku svému zármutku 77 věří hotovému skutku, učiněn že náhodou Sedmihlásek vévodou. Všem se zardívaly studem líce; v svědomí se zpět ohlížejíce bolně nesli své ponížení. Jediný jen Střízlíček sem a tam poskakoval; dětinsky se radovalradoval, že ho Sedmihlásek-Posměváček za zprávce chtěl míti, i nepřestal z toho vesel býti; proto nejmenší ten ptáčíček slove do dnes Králíček. Nový vládař zatím domů spěchá; ledva přijala ho vlastní střecha, svolá četnou rodinu, a o svém povyšení vypravuje novinu. Od všech končin země obešle své plémě. Poslušni poručení sletěvše se dalecí i blízcí, s podívením slyší, jaké hlava jejich došla slávy, posléze jim vládař praví: „Příhodní nám zavítali dnové; vidím cíle, směry, snahy nové. Dokavád mi přeje štěstí, 78 chci vás také k sobě vznésti. Neboť ve svobodné říši dlouho netrvá ministrů sláva; jednou král jim pas, podruhé jim zas odpor sněmu kvinde dává. Na dni čitají se státní služby, krátké hody mnoholeté tužby. Protož věhlasný politikus Sebe a své opatřit pospíší, než obrátí domů vůz. Známť já lidské spády, jak se chopit vlády. Slyšte, jakou Vám instrukci vydám. Všude rozstavujte stráže, na líc jako slepi, hluši, nastavujte oči, uši, kdykoliv se příčina ukáže, ku sousedům na besedy choďte, dle potřeby měňte hlasy, hovte choutkám každé strany, s Vránami kvákejte, jako Vrány, Čápy k dobrým lovům voďte, a Krkavců zvete na pospasy. Kde co vázne, kdo mne haní, kdo se besed vašich straní, vysliďte a vypátrejte, mně pak o všem zprávu dejte. Takovou politikou 79 každý svého bude štěstí tvůrce; pod záminkou všelikou pokoříme své odpůrce. Ohledejte slabiny ptačích mérů, županů, prefektů i alkaldů, proti ním získejte příčiny. Snadno kyj najíti, chceli psa kdo bíti; svržených pak důstojenství, důchody a příslušenství vám se dostanou. Ba dni nastanou, že co budem chtítichtíti, pokaždé se musí díti. Pánem v říši ptačí jediná musí býti Sedmihláština. S chutí ku práci! chvíle zmařená se nevrací. Totě tajná politika naše: vyvést ji buď snaha vaše!“ Po tom prohlášení rodina celá Sedmihlásková plným hrdlem zaplesá: „„Zdráva budiž naše hlavo, naše pýcho, čest a slávo!““ – Sedmihlásci rozjaření v pole odletí i do lesa. 80 Všady rozstavují stráže; na líc jako slepi, hluši, nastavují oči, uši. Kdykoliv se příčina ukáže, ku sousedům na besedy chodí; dle potřeby mění hlasy; hoví choutkám každé strany, kvákají s Vranami jako Vrány, Čápy k dobrým lovům vodí a krkavců zovou na pospasy. Kdo však Sedmihlásky haní, kdo se besed jejich straní: slídí, pátrají a přeslýchají; živým, mrtvým mozky prohlédají. Kde vad není, něco vymyslíce, přilhávají honci v politice, a nesmírnou klevet hromadu nosí k náměstníku Sedmihlásku; a ten osočených sází s ouřadů, a pro svého rodu lásku jejich místa osazuje svými miláčky a příbuznými. A to čině omlouvá se krátce: „Odpovědný já jsem vládce pod přísahy vazbou velikou; o jednotu přisluší mi dbáti: Jedna mysl, jeden stát! jedna řeč a jeden řád! jedna vůle, samý svor! 81 žádná půle, žádný spor! Kdo s tou nestojí politikou, nemohu za něho státi.státi.“ Zponenáhla jenom jeho stvůry uvedou se v prefektury. Ve sněmovny lůně i též na tribuně sedí uplacení jednotíci, a ti pískají, smějí se a vřískají, mluví-li jich odporníci. Sněm se na své právo, na listinu marně odvolává; vládař Sedmihlásek všecku vinu na Nesedmihláscích pohledává. Posléz neozve se opponent; „tak! tak“ říká parlament. Mocné ptactvo nedá viděti se na sněmu; vládaře nenáviděcí hledá, jakby pomstilo se mu, a toužebně čeká času, až se král sám navrátí, vladařův pych ukrátí a pokoří bujnou chasu. 82 Kapitola sedmá.
Návrh.
[83] Osnova.
Pouť Orlova na Atlas. Přivítání. Lev otevře sněm. Oraň-Utan vypravuje své příběhy, líčí umění zvířat na divadlech a navrhuje, aby zvířata sama zarazila spolek divadelní. Výpověd Lvova. Odročení sněmu.
[84] Ze sněmu křidlatců král přímo letěl na svou horu, a spořádav věci dvoru k obloze zavesloval, jiskrnému, železnému nejsa nepodoben draku. – Letí po obloze jasné, až ve výsosti úžásné mizne pozemčanů zraku. Letí, letí dál a dále, přímo stále přes hory a spády vod. V pozápětí země pod ním ubíhá, moře před ním zamihá, vzduchem nad vodami pluje, jako povětrná loď, až i moře převesluje. Naposledy napnuv křídla k Atlasu se blíží, tam pak, kdež u Lvova sídla vytýčené znaky zračí, [85] k zemi s oblohy se níží. Perutě orlí zachvěly, brky o půdu zazněly; a vstříc hostu kráčí ze svého paláce čtveronožců samovládce. Vítají se mocnářové oba; shody žádoucí to doba! Deset honů od jezkyně Lvovy údolí se táhne hluboké; nad ně skály pnou se vysoké, dole stele chlad les kokosový. V určitý den sem položen byl sněm. Od bílého rána ze všech koutů země sem se hrne, valí, tlačí starších zvířat plémě, div, že dolská brána zástupům těm stačí. Zaplápolá korouhev, za ní kráčí Lev; jemu v zápětí Orel přiletí. K přivítání panovníků slyšeti pokřik sněmovníků: „Sláva moci Vaší, mocnářové naši!“ – Orel má ve stínu palmy čísto připravené místo; 86 Lev si na trůn sedne, odkud celý sněm přehledne. S trůnu mocnářovo ozve se pak slovo: „Nebudiž Vás tajno, věrní naši, proč my Vás sem povolali. Válka sice nás nestraší, jížbychom se báli, po celém teď světě blahý pokoj kvete; sejítí našeho jediná ta jest příčina: přišel k nám z daleka host – Oraň-Utan, našinec, z Paříže slovutný umělec. Jeho zkušenost přinesla nám novin mnoho, ze všech dotknu toho, cvičený že pán důvtipný vymyslil plán, jakby celé zvířat pokolení dospělo k vyššímu zvelebení; pročež jasného já ptactva krále požádal, by k nám naschvále najíti se dal, a svou mocí nás podporoval. Nuže pane Pařížane, zamýšlené plány námnám, líboli, vyložte sám.“ 87 Přívětivě na to Lev na Oraň-Utana kývá. Celý sněm se na tribunu dívá; Opičák vystoupí v jev, a hned dvorně a pln důvěry, vykládá své záměry: „S úctou díky skládám, nejprvé Vaší mocnosti, i věhlasným Vašim radám, že mně neznámému hosti přáno zde hlas pozdvihnouti a svůj záměr rozvinouti. Rodiny Oraň-Utanské pravý potomek – a však pastorek, z mládí z pouště Afrikánské do Evropy zavlečen, byl jsem v pověstné menažerii v tanci vycvičen. Sjezdil jsem v tom zajetí celou Francii a Britanii, Vlachy, Spaňhely a Turky, Rusy, Němce, Brandeburky – slovem celý slavný světa díl; mladý věk jsem tak prožil. Mistr jsem byl na provaze; kozelce jsem metal; jak mi veleno, se spletal do klubka i do obruče, skákal, tančil, hbitě, ruče. 88 Od všad mi zněla chvála od diváků i od principála. Malí, velicí našinci slynou v tomto zvířetinci. Vzdor své povaze Slon na provaze statně harcuje, Medvěd vážně tancuje. Tigr se Fenami, Chrti s Hyénami stolují, svorně se zabavují. Z děl a pušek střílí Zajíci, ano i výtylí Čiškové a Stehlíci stávají na stráži jako vojíni; druzi nelíní ze studně si vodu váží. Přírody my synové chápaví jsme tvorové; v nezkažené sile vynikáme v každém díle. V Anglicku provádí prý zvěř i divadelné hry. To mi vypravoval vrátný zvířetince Jan. Dobrák! vždy mne politoval, když mne skáral přísný pán, 89 že se nezdařil mi někdy skok, aneb zmotal v tanci krok. A když po domově roztoužen já se mrzel na bezděčné rejdy, on se vlídně usmíval a mne těšíval: „Pro tu řídkou pokoru nedávej se do vzdoru; nebuď pro to zarmoucen! Z dobré vůle vyšší tvor – člověk – zvířecí vyvádí šmejdy. Maře lidskou cenu zlata za odměnu, za ten duší mor, odívá se lhář ve zvířecí tvář – v Žábu i v Opici, v Medvěda, v Oslici. „Kilsching“, tuším, bylo jeho jmeno. A jak slavno! a jak ctěno bylo to falešné zvíře! Nepodobno k víře! Hlavní města, novot chtivá, tak se za ním fantila, jak by poprvé za živa žábu byla spatřila. Závistí herečky mdlely, a zpěvačky hořem mřely, že co jim nebylo přáno, přetvářené žábě dáno. 90 Ideál všech krás je divadlo, očí, uší, srdcí vábidlo. Mladá tanečnice, libohlasá zpěvkyně, útlotělá herkyně – světa teď jsou panovnice; královsky se odměnují, královsky se oslavují. Šviháci se pár po páru zapřahují do kočáru, a svou hlučíc po cestě vozí králku po městě; a ba kdesi tuto čest vytrženců šest vzdalo také té Lži-Žábě; voziliť ji s bujným vřeskem jako hřebci celým městem u vítězoslávě. Ty jsi v nepodobné míře pyšné, hrdé zvíře! Člověk hrává si na tebe, a ty – stydíš se za sebe! Nebuď pak citliv tak! Dělej všecko s chutí, i když tebe nouze nutí! Neškareď se, vesel buď, všecky vrtochy vypuď! Pracnější je lidská píle; tanec lidem kratochvíle. 91 Život tvůj je lehká hra: a ta byla by ti obtížna? Tance milci svrchovanou poctu vzdali požabilci: co by tobě udělali, kdyby jsi ty z opíčáka přestrojil se za šviháka? Zkus to! vezmi na se kalihoty ze skotinku strakatéhostrakatého, vestu z křiklavého karmazínu; s ostruhami boty ze žlutého marokýnu; límce škrobené, rukavice hlazené, zelený frak šosatý a cilindr baňatý. Vystup ve paruce, v oku skélko, bičík v ruce, cigaretku dýmaje, a posuňky dělaje po furiantsku; po švingulantsku na prknech si vyšlapuj, zdvořile se pokloňkuj, a pak dělej dál, jaký ideál vnukne tobě unešený duch tvůj rozjařený; 92 dělej všecko „con amore:“„con amore“: a sám uhlédáš, jakého furore na aréně uděláš!“ Tak můj vrátný pravil a mne najednou hoře všeho zbavil veselostí svou. Poděkovav za to odtušil jsem na to: „„Budiž můj, budu tvůj! Jestli mne osvobodíš, co dovedu, uvidíš; z círku známť já hejsků zvyky, pokusím se o ty cviky.““ Došla smlouva Janu mému, pán můj daroval mne jemu za výsluhu. Sproštěn trápení vyšel jsem bez prodlení s Janem z Pařížského zvířetince. Podle rady svého dobrodince odešli jsme do Spaňhel; pas náš v onu stranu zněl. V Barceloně od hlavy do paty Jan ušíti dal mi nové šaty. S rozkoší dle jeho rady hodil jsem se do parády; 93 vzal jsem na se kalihoty ze skotinku strakatého, vestu z křiklavého karmazínu, s ostruhami boty ze žlutého marokýnu, límce škrobené, rukavice hlazené, zelený frak šosatý, a cilindr baňatý. Vystoupil jsem ve paruce, v oku skélko, bičík v ruce – švihák hotový novomodový. Ledva jsem se ukázal, lid se do tleskání dal. Bylo radování, bylo podivání na ten novokrojný div. A když já po švingulantsku vtipně se posuňkoval, a po furiantsku skélkem zalornětoval, a cigarku zapáliv dýmaje jsem zakouřil: vše diváky, i šviháky k vytržení jsem vybouřil; nebylo konce tleskotu, nebylo konce jásotu. 94 A když na poděkování za uznání mého umění klobouk sundav dvorně, jsem se v prostřed hlučení na vše strany skloňoval pokorně, tolary a reály doň i vedle k nohám padaly. Výsledkem tím potěšen pravil Jan mi v druhý den: „Hle, co již vyvádíš! Napodobuj ještě pantomínou dámy s krinolínou, uč se kroutit, vzdychat a se rmoutit, kdy se líbí padat v mdlobu, křeče dostat každou dobu: a pak bude čas, abys došel na Atlas a vybídnul druhy své k veselo- i činohře. Hledej v horách Afriky způsobilé dobrovolníky a zarazme pravidelný spolek divadelný. Spojte se a cvičte zvířata, srstnatá i pernatá: krkem svojím za to stojím, 95 že jak mile vystoupíte, sláva herců člověčích uhasne, podivením svět užasne; vy se nad lid proslavíte. Básníci vidinoplodní, štěpno-rýmo-rodní jen za dárek, honorárek napíší vám celý krám geniálních bestiálních frašek a komédií, pantomín a tragedií, baletů a melodram, a pro štědrost vaši budete vy páni Mecenáši jmenováni.“ V Tangeru prodlévá Jan, volen býti našim pokladníkem, jednatelem, společníkem; čeká, přijme-li se plán. S jeho návodem vzděláme vtip; ať je na počátku něco chyb: časem závady vše překonáme, s člověkem se směle v zápas dáme v dramatickém umění. Zbývá jenom Vaše, 96 hlavy naše, příznivého svolení.“ – Tím host obšírnou řeč dokončil svou. Zvířat samovládce odpověděl krátce: „Lahodná jest Vaše zpráva, vábivá budoucí sláva: věc je však důležitá; k vyzralému rozhodnutí rada nestačí okamžitá. Vážná příčina ta nutí na dva dni odročit sněm, aby každý mezi tím rozmlouváním společným seznámil se s věci povahou, a pak s dobrou rozvahou projevil o ní své zdání. Po všestranném rokování dozraje pak úsudek. Doufám, že to všem bude vhod a vděk. Zatím, pane hosti, po libosti mezi námi odpočiňte, a se v besedách přičiňte, 97 co za dobré zdá se Vám, pověditi nám. Třetí den po září ranní počne sněmování.“ Dí a s Orlem vážně odchází; dvořanů jej řada provází. Za ním provoláno ze sněmu: „„Sláva králi moudrému!““ 98 Kapitola osmá.
Beseda dvorská.
[99] Osnova.
Tabule dvorská. Zábava. Čtení ze staré kroniky o královských brylech. Raddové dvorští zkoumají na besedách Oraň-Utana a přední sněmovníky.
[100] Týž den v dobu podvečerní u Lva krále byla tabule; pozvaní k ní jeho věrní hodovali do vůle. V pravo se Lvem spolu seděl Orel v čele stolu; po nich co host nejblíže Oraň-Utan z Paříže; podle něho dvorské rady: Slon a Rys a Nosorožec, Medvěd, Lis a Kozorožec. Zvěře valné řady níže stolovaly. Dříve málo rozmlouvali, až pak ukojena byla chuť, slova z úst se lila jako rtuť. Oraň-Utan dělal rýmy, a prováděl vtipné šprýmy, jimiž Lev i Orel král srdečně se rozesmál. Po tabuli Jezovec, královský dějepisec, jal se čísti dle zvyku starou dvorskou kroniku. [101] Před lety byl valný sněm a starosty zvířat v něm. Moudře rokovali; než ale dokonali, po straně kdos rozpráví: „„Mocný zvířat král Lev nám činí bezpráví; kamkoliv on nohou tlápne, hejno mravenců zašlápne.““ Mravenec tak bědoval, a za chvíli zas siptěl jeho hlas: „Králi Lve, tys velké zvíře, a my ovšem malá zvířata: a však živi jsme v té víře, a nás blaží pravda ta, že jak tebe stvořilo nás také dobré nebe, a to přeje také nám, abychom se radovali a života užívali. Nezašlapuj červy malé; dávej pozor na svůj skok, a na pádný krok, a ta láska k nám bude tobě ku pochvale.“ Na ten stesk odpověděv pravil velkoduchý Lev: „Nevidím tě, 102 neslyším tě, mravenečku můj; slabý hlas je tvůj: tvá však teta Múcha, sednuvši do mého ucha, zjevila mi bědování a tvé přání. Než vy srstnatá, velká zvířata, suďte mezi mnou a mravenců rodinou, pravda-li, co se povídá? Zdažli za to mohu, že já nebožátek malých těch zvířátek usmrcuji, jich ve skoku, ani v kroku nevida? Poraďte mi, jak pomohu? UčintežUčiňtež, bych kráčeje viděl malých vás, a mé šlápěje neublíží nejmenšímu z vás!“ Na královo vlidné slovo ještě téhož léta mravenci z celého světa slezli se, a Lvovi králi zvětšovací brejle 103 z vosku a z kadidla udělali, a těch na nos jemu dali, a pravili směle: „Ejhle, podívej se na nás, králi!“ A Lev na mravence pohleděv spatřil zvíře, jak sám Lev. Tohoť veledušný král sám se nenadál, a byl tomu rád, řka: „Ty nové bryle budou mi vždy milé, chci jich nosit napořád.“ A Lev pán ušlechtilý nekráčel pak bez brylí; vyhýbal se mravenčíkům, broukům a červíkům. – Dokud čas byl zimavý, deštivý a sychravý, Lev chodíval volným krokem, vyrážel se bodrým skokem; háj i pole prázdno bylo; vše co živo, v jámy se ukrylo. Než jak jarní slunce zasvitlo, plno mravenčíků, brouků a červíků po zemi se zakmitlo. A Lev, dobrý král, nemohl pak z místa; kam šlápnouti chtěl, 104 zvíře veliké viděl, s brejlema na nose stál; chůze nebyla již jista. Vlídně volal: „Moji milí, ustupte na chvíli; nemohuť kročiti dále.“ Nikdo neposlouchal krále; marně hluchým kázal: „Šetřte práva mého, jako práv druhého!“ Němí mravenci naň hledí. A Lev zařval a se tázal: „Chcete mne zabíti?“ Nikdo nedal odpovědi, a Lev hladem počal mříti. Ač ačA ač moha bryle střásti a ujíti kruté strasti, neučinil toho král; přísahu svou zachoval; a však než den pátý pominul, velduchý Lev zahynul. Zvířata nechtěla dále dědičného míti krále. Nastal zmatekzmatek, neřádů počátek. Celá říše zvířat zbouřena; každý ze šílenství vypověděl poslušenství. 105 V zmatku zmocnili se vlády Tigr, Medvěd, Hyéna; jedenjeden, druhý i třetí skla nechali ležeti panujíce bez porady. By však zachovali práva barvu, chytrou na své líce vzali larvu, toto vydavše ohlášení: „Svobody k obhájení obci jsme se postavili v čelo. Poroby čas pominul, despot zahynul. My tři dole napsaní nejsme zvířat panovníci; k jejich ale zastání hotoví jsme služebníci. Veškerému zvířat národu ohlašujem svobodu. Aby právo průchod mělo, nikdo neměj práva výhradního: každý dle zákona přírodního čiň, co pud a zvůle káže; k ničemu nás svoboda neváže.“ – Dole podepsáni triumviři: Tigr, a Hyéna s Medvědem, a pod nimi sekretáři čtyři: Krokodýl, Vlk, Kuna s Šákalem. 106 Jak mile ten statut vyšel, kdo ho četl, nebo slyšel, každý splesal: „Svoboda buď zdráva! Tigru, Medvědu, Hyéně sláva!“ I sám Osel slyšeti se dal, roznícen: „I já“,já,“ zvolal, „blahoslavím ten triumvirát; osvobodil zvířat stát!“ Dlouho netrvalo radování; místo radosti a plesu od polí a lesů ozvalo se naříkání. Hle tam z kratochvíle honě Tigr uchvacoval koně. Medvěd včelám med vybíral, a mravence napořád požíral. A Hyéna zavilá všecko vesměs dávila. Vlkové a Šákali na bravy se sápali; a podobně, ač se skryl, páchal zlosti Krokodýl. Paní Kuna beze studu dávila dle svého pudu. Množily se loupeže a vraždy, svou jen činil vůli každý. Násilníci byli páni, slabší loupeni a mordováni. 107 Kdo se cítil silnějším, o to stal se zpurnějším. Ze zoufalství útočiště braly u člověka ovce, kozy, krávy, i koně se jemu poddali, aby zachovali zdraví. Netušili mravencové nebozí, jaká strasť jim zahrozí. Pošlapáni, požíráni pozdě pykali a naříkali: „Ach, jak byli jsme zaslepeni a brylemi mámeni! Zákon býval naší ochranou, zákona Lev obranou! bezbranných byl on mstitel; krále bál se práva rušitel. Kam nás pýcha vedla! Kam nás vůle slepá svedla! Lvovo ach zahynutí mstí teď tyrané krutí!“ – Pozdní bylo to poznání, zpozdilé to bědování. Stále tenčila se zvířat říše; nouze vstupovala výše, až konečně slabá zvěř upěnlivě žádala jarého 108 vnuka lvova šlechetného, aby zahnal tříhlavou tu zběř, slibujíc, že jej co krále ctíti budou stále. Od té doby vládne Lvovo plémě na oboru země, a pod stejným zákonem zahájeno právo všem. * * * Po tom letopisném líčení krátké nastalo pomlčení, až pak z hrdel hostů najednou hlučně znělo: „Sláva! Sláva králi Lvu; onť obranou obecného zákona a práva!“ Vážně pak se měli k odchodu králové ve slavném průvodu. A když králové po tabuli poodešli do komnat, dva ze dvorských rad k Oraň-Utanu se přitulí a jej podtají na Jana vrátného se poptávají, „lze-li bezpečiti se na něho?“ 109 Oraň-Utan chválil jeho ctnost, jeho se zvířaty útrpnost, a pak líčil ještě zvlášť jeho proti lidstvu zášť. Z jeho úst jsem slýchávalslýchával, jak se často hněvával: „Mamon vládne světem, ctnosti pohrdá svět květem. Jindy starý slavíval se rod: teď se nikdo neptá na původ; otázka jen zní: „„Má jich? a jak mnoho? milion?““ a když pochlebník to zví, hrbatí se před milionářem, hrdopyšným před lichvářem. Bez diplomu ledakomu titul dává podlá luza: „„Milost pan baron!““baron!““ “ Jednou hruď se mu pobouřila; ústa jakojeho zuřilazuřila, že mne sama jala hrůza: „Svobodou se lidstvo chvastá a zajímá otroky; v rozkoších pot jejich chlastá a z nich čítá úroky. 110 Hle svobodný pán, jižný ten Amerikán, svobody nepřeje lidské tváři. Negra k pluhu zapřahá, a když slunce líce skvaří, unavený otrok k zemi padá: tyran bič naň napřahá, bije, až se krví zardí záda. A vlídnější nejsou věru svobodníci na Severu; hubí, vraždí Indiány, dědin oněch pány; z lad a lesů honí je, feny líté štvou na ně. Amerika k vůli hospodářství zuří proti černochům: Evropané horšího barbarství páší proti bělochům. Turek, sveřepý křesťanstva ras, vzteká se jak z pekla ďas; a Evropa blbě naň se dívá, sama odpadlá od víry, ctnosti, shnilá nemravem jen zívá, patříc na ty hanebnosti; a podkupných novinářů smrad pochlebuje sveřepé té láji, panské právo Turků hájí, aby získal – moslemínský řád!“ 111 Touto zprávou spokojen pozval k sobě Slon na druhý den předních řečníků ze sněmovníků. V jeho salóně se radili novot náchylníci: než i odporníci na strany se řadili. Slon malého, bystrého však oka, na každou se stranu ohlédal; poznav věci příznivce i soka, kolik bilo, předvídal. K podobnému cíli vystrojila Liška svačinu a na večer Nosorožec hostinu, aby shlédli sněmu střed i díly. 112 Kapitola devátá.
Rokování.
[113] Osnova.
Sněmovníci v centru. Pravice i Levice. Přivítání králů Lva i Orla. Předseda rady přednáší návrh o zřízení spolku divadelního. Jej podporuje celý střed. Odporují Vlk, KunaKuna, Zubr, Žirava, Zebra, Hyéna, Tigr. Míří Jelen, souhlasí Daněk a Srnec. Odporují: Jezovec, Lenochod, Tchoř, Rosomák a Pižmák. Přimlouvají se: Zajíc, Skřeček, Ježek, Vepř a Morčata. Zdráhá se Veveřice. Nabízí se Medvěd. Jemu odporuje Velbloud a Sob. Přihlašuje se Bobr co stavitel, a Potkan co bořitel. Lenochod navrhuje, aby se usnešení koneční na zejtřek odročilo. Návrh přijat.
[114] Sotva na den svítalo, vše se v dole hýbalo; do sněmu se valí velicí a malí. Každý místo si vyhlíží, k soudruhu se přítel blíží. Hosta Pařížského strýcové, čiperní Oraň-Utanové, a podobní jim rodáci, mnohodružní opičáci: Gibboni, Makoka, Paviáni, Lesní Mužíci a Kočkodani, sebravše se v počtu velikém, první hrnuli se v sněm, a zasedli luhu prostředek. Na pravo k nim přisednuli přede všemi pan Skřeček, vedle něho Bobr vzácnosrstý, Svišt a Krtek ostroprstý, Sob a Velbloud krkatý, dál Jelen parohatý, i Veverka s Jezovcem, Zajíc, Daněk se Srncem. [115] Za ně lhostejně si lehla zvířecí nemehla Lenochod a Rosomák. Nejdále se pošinuli Morče, Smrdoš a Pižmák. Ježek umístil se mezi nimi jako – mezi svými. Na levici lehnul Tigr, Pard, Medvěd, Zubr, Vlk a Leopard, Kuna, Zebra, Vepř a Žirava, Lesní Kočka, Hyéna dravá. Sněmovníků bylo, neli více – nejméň půltisíce. Kdo chce znáti jich všech ze jmena, najde je ve knihách vyčtěná, které Savectvo popisují, a mrav jejich vyobrazují. Ve sněmovny lůně naproti tribuně stánky měla rada královská. V čele všech tvář Slona obrovská, k boku jeho v pravo Nosoroh, a druh ostrozraký Rys, v levo štíhlý Kozoroh, a pak obmyslný Lis. Vlaje korouhev, za ní kráčí Lev, a Lvu králi v zápětí host král Orel přiletí. K přivítání panovníků 116 hlučí hlasy sněmovníků: „Sláva moci Vaší, mocnářové naši!“ Panovníci za tou příčinou vděčně hlavou pokynou. Orel v stínu palmy vzhlédne k zasednutí místo připravené čisto; na trůn Lev zasedne. Počne sněm. Slon pod trůnem královským jednání zavádí slovem tím: „Známo všem, jaký nám navrhnul plán host náš pan Oraň-Utan: Abychom my zvířata sestavila pravidelný spolek divadelný; slibuje, že snaha ta nás nad lidi povnese, a že se podiví nám svět, až našeho vtipu spatří květ. On nám obětuje k tomu cíli vše své umění a všecku píli. Ku spolčení nás pobádá, o svolení jenom žádá. O to buď jednáno a svobodně rokováno!“ 117 Gibbon od sedadla svého pozdvihnuv se mluví bez okolku: „Hosta Pařížského líbí se mi plán; hodenť, aby byl podporován. Naprosto se hlásím k tomu spolku!“ „„Tak míníme, takže učiníme!““ hlučí hlasy ze středu. Vlk se tlačí ku předu, a s tribuny propoví: „Nedivím se panu předkovi, pochopuji ochotenství; neb jest Pana Pařížana přirozený strýc. Nač podnětů víc? A však já bez pochlebenství nový zavrhuji plán. Ačkoliv nemálo zkusil pán, mnoho sobě slibuje: ale skutek často chybuje. Mnohý mladý Archimed, maje hlavu plnou slávy, zedníkům nakreslil pěkný vzor; dle něho zedníci staví: než, nastojte, plánu vzdor, sotva mine neděl pět, 118 vylíčený dům padá v rum. Pročež nezadám svou víru plánům na papíru.“ Kuna dí: „I na růži roste trní; buďme opatrni! Kdož pak ví, není-li ten pravidelný spolek divadelný nalíčená pasť, z nížto na dověrné číhá strasť?“ Po ní zvolali Zubr, Žirava, Zebra, Hyéna dravá: „„I my spolku nevěříme; k němu se nepřipojíme!““ Tigr dokládá: „Ať vystoupí jako herec, kdo v šilenství upadá: já zůstanu starověrec, člověka vždy vrah, nevkročím na jeho prah, Nechci lidem ani v neděli na divadle sloužit k veselí. Já lid na věky nenávidím, a se prohlašuji bez okolku, že v hereckém spolku spásu zvířat nevidím.“ 119 Po nedůvěřivé Kuně a po Tigru hněvivém ukázav se Jelen na tribuně, promluvil ve smyslu smířlivém: „Nemyslím, jak mocná opposice, žeby Utanova proposice byla zle obmyšlena, na záhubu naší líčena. Jiná bývajíť na zvířata nastrojena tenata. V novém snaženství žádného já nevidím nebezpečenství, ale mnohou výhodu. Nevím, co by bylo na škodu spojiti se pospolu k témuž úkolu. Z české Prahy máme zprávy, jaké dobíhá tam koňstvo slávy. Kavalíří zlatem házejí, zlato na česť koní sázejí. Nám se dříve podaří, stejných zápasů zavésti, než divadlo své nové budou míti Čechové. Slavnější si dobudem pověsti. Břemena ať nosí Soumaři; my šlechetní jeleni k honbám jsme jen stvořeni. Přijímáme nový návod, 120 podnikneme závod. Spolek náš posud nevídanou světu poskytne podívanou.“ „„My se také pokusíme a ku spolku přistoupíme!““ Ozvali se Daněk a Srnec. Odporuje Jezovec: „Vy jste naproti mně bozi, páni rychlonozí! Malé kroky dělají mé nohy. Já o závod nepoběhnu; než bych na divadle měl se dátí od jiných vysmáti, v koutě své brlohy bezpečněji lehnu!“ Lenochod se nehnuv z místa zároveň se ozval s RosomákyRosomáky, Tchoří, a Pížmáky: „„Stejného jsme mínění; jistou záhubu si chystá, kdo pro slávy pudidlo lehkou myslí promění pokojné bydlo.““ – A hle Zajíc v tváři trůnu směle běží na tribunu, a to prohodí: „O mém rodu vkořeněno zdání, že jest plémě bázlivé, 121 nesmělé, choulostivé: noviny však dovodí, že to pouhé utrhání. Na divadle vřešťáci hrdinští jsme jonáci. Se psy jsme již bojovali, z pušek stříleli, a kdo jsou nás viděli, statečným zajícům chválu vzdali. Byťby sebe slabší síla byla, dobrá vůle bude spolku milá.“ Také Skřeček slyšeti se dává; chlubně s tribuny tak provolává: „Já jsem sice malé postavy; ale co z toho? Od malých se nežádá mnoho; a nezřídka trpaslíci vyvedou, čeho velikáni nesvedou. Stůj co stůj, i rod můj ku spolku se dostaví.“ Po starém Zajíci na mluvčí stolici Ježek vystoupí; na slov bodla neskoupý píchá řečí jako šíp: „Necítil jsem v sobě dosti 122 do té chvíle srdnatosti, abych na odiv se postavil: po přímluvě Skřečíka, a milého pana strýce bodrého Zajíce, náhle rozkvítá můj vtip, a mé srdce touhou větší prahne a vřelostí přetýká, abych já se také proslavil. Se Skřečkem a Zajícem ke všemu já hotov jsem. Ovšem jabka s větví srážet, a v ně ostré jehly vrážet, to jsou ježkům věci sprosté, těch dovede každý pacholík: nyní vtip již holobrádkům roste, ano našinec bodlinatý od kolébky má vtip vousatý, a jej ostří stálý cvik. Mistrovský vyvedu kus; soudný úřad sobě osvojím; k hercům já se připojím jako divadelný kritikus. O všech budu psáti kritiky, feuilletony o Skřečících, o statných Zajících celé kroniky. Hercům našim nechci dávat rady; toho nesnesla by pýcha ani marnost jejich lichá: 123 za ctnost vydám jejich vady, jako krejčí, zkazíli skroj fraku, modu z toho dělá bez rozpaku. Všecko pěkně vylíčím, pánové, hádejte: čím? Jamby teď oblíbenými, kde předrážky: a a ia a i, „ten, ta, to“ a „tentononc“ s blahozvučným „onononc“ za sebou se střídají. Prosím, by mne pan Skřeček přijal ve spolek!“ „„Ano, ano! buďte zvířat kritikem!““ rozveselen zvolal celý sněm. Divoký jen Vepř Prohodilprohodil pak: „Jako pepř, pane Ježku, čpí to slovo vaše, ale nevím, co z něho si vzíti; zdá se vždy mi obojetným býti. Má pochoutka z mláta kaše, rozkoš má je bláto; to cením nad zlato: mají-li ho vydlážděná města, do nichž vede spolku cesta, vydám se i já na cestu třebas k Babilonu městu.“ 124 Veveřice na tribunu skočí, jak mile ji prázdnou zočí. Počne naivně: „To bych nevěděla, proč bych bláhová já měla opustit domácí bydlo milé a nevinné kratochvíle! k vůli slávě? a ba právě! milejší mi stromů listí, a mé nelíčená krása dědiny, než barevné kortiny. I kdož mne ujistí, že mé skoky dojdou obliby na divadle u lidí? Komu herčení se zalíbí, ve svůj vtip kdo doufá, kdo si více, než já troufá: ať provésti zkusí umělecké kusy; mne lesk slávy té neošidí.“ Medvěd na lešení teď se valí, a své vtipné plémčplémě chválí: „Dávno, jak to všickni vědí, provozujem my Medvědi vážné, ušlechtilé tance. Upírati nám schopnosti směl by jenom drzý hánce. Ochotně můj rod přidá se k té společnosti. Snaha naše buď jí v hod!“ 125 Velbloud vzhůru se ubírá, a hned Medvědu odpírá: „Na světě má píle nejsou kratochvíle: Moje povolání jest jen putování. Než já předce raději po ladech a pustinách, po neschůdných pisčinách raziti chci šlépeješlápěje, než po tvrdém silnic dláždění. K herectví necítím puzení.“ Podobně Sob praví; „Ve krajinách sněhu, ledu živobytí vedu; mně tam svědčí zdraví; po rozkoších já netoužím. Že chudému lidu sloužím, kdož mi k haně předhodí? Lépe prací užitečným býti, nežli v herně prkna tříti.“ Bobr po něm mluví: „Co škodí? Komu nejsou hry ty po chuti, k nim se nenutí. K práci všickni nejsme stvořeni; kdožby provozoval umění? Básník ku příkladu 126 nevěděl by, proč je na světě? Co se na zemi tu rodí, k něčemu se přece hodí, jeden k jídlu, druhý k hladu, lampář k osvětě. Já znám také práci svou: chceli spolek užíti mé snahy, v stavitelství bez rozvahy obětuji službu ochotnou.“ „A já“já,“ vece Potkan, na„na mou věruvěchu, spolku tomu ku prospěchu lidské herny prací snadnou podryjí, až se rozpadnou. Zvířetinců vlastních ušetříme, a lid přinutíme do divadla chodit k nám. Já svůj hlas pro spolek dám.“ Za Potkanem žádný řečník více na tribunu nevystoupil; jeden cítil slabé plíce, druhý bál se, aby neprohloupil. Taktak-Páni obyčejní jsou i na Atlase stejní. ——— 127 Rokování nad nadání se prodloužilo. Tu dle práva domácího podle řádu jednacího návrh učinil pan Lenochod: „Usnešení by se na zejtřek k sedmé hodině odročilo.“ Slovo přišlo v hod: „„Ano, ano!““ ze všad provoláno; všem to bylo vděk. 128 Kapitola desátá.
Usnešení.
[129] Osnova.
Tajné usnešení v klubech. Nové svolání sněmu. Výstraha Rysova. Přímluva Kozorohova a Lišákova. Nosorohovy pochybnosti. Slon vyhražuje svobodný přístup k hereckému spolku. Hlasování obojetné. Lev rozhodne pro volný přístup ku spolku za účelem vyotročení zvířat, Negrů a Indiánů. Jednohlasná pochvala. Přemožená opposice. Díky Oraň-Utana. Král Orel připovídá sestavení ptačího zboru zpěváckého.
[130] Blaze sněmu, jenž má vůdce také povážlivé lenochůdce, kteří, tuší-li porážku svou, debatu přetnouti dovedou; prudké nátury by všecko strhly, faetonský vůz by svrhly. Ježek získal již všech veselých, Potkan hněvivých, Vepř kyselých; odporníci všemu cviku, oddaní starému zvyku, čili se poraženými, když na štěstí Lenochod ochablým již hlásil příjemné všem návěští – návrh onen k odkladu – lhůtu k přemlouvání tajnému. V noci měly kluby poradu. Ráno ve sněmu obnovil debatu Rys. Složiv tistěnýtištěný před sebe spis praví: „Vidím mnohé výhody, při novém předsevzetí, [131] a však také nehody, kterých s oka nelze pouštěti. Z časopisu toho, jejž mi půjčil pan Pařížan, nového jsem poznal mnoho. Tištěné té básně slova kvetou krásně, sladnou jako med, ale páchne z nich i jed. Zde šeredná nepravost, stejnou, jako ctnost, ulíčena barvou; zde cikánská pověra, jinde drzá nevěra osvěty se chlubí larvou. Vášní svých otrokové svatyním se rouhají; vyšeptalí hejskové v kalužích se vybrodivše, srdce, smyslů potrativše na konci vždy zoufají, a ti, kteří světlem světu svítí, sypají na hroby jejich kvítí; mrzkosti okrašlují, zločiny oslavují. Jiní hrnou se do tribunálutribunálu, aby novým obrazem škandálů oživili snů svých pustotu. – 132 V panských domech mnohoctěná k soudu pohání se žena – travička – pro krádež klenotů. Soudní síň jest otevřena, lidmi natlačena; boháč místo zlatem zakupuje, mládež mříže osazuje, ve předsíni chatry dav. Chytrým advokátů výtáčkám věje chválu vějíř dám. Páni se usmívají a si chutnat dávají. – Co že? – Ve svatyni práva se prodává – paštika! Hle to Pařížská romantika! toť evropský mrav! – Co dobrého z hereckého spolku pojde nám? Vyhne-li se zvěř těm úhonám? – Nechť se tedy mnohým vidí spolčení herecké vděčné: mně se pro nemravy lidí zdá vždy nebezpečné.“ Kozoroh pak nelenínelení, vyběhne na lešení a dokládá. „Není z cela nedůvodná 133 kolegy ctěného bázeň; nákaza jest ovšem svodná; proti ní však dobrá rada – zvířat lepší kázeň. – Mimo to věz ale sněm, že jak mladí praktikanti, tak i herci a komedianti pod rovným, jak lidé sprostí, nestávají zákonem. Těm dobrého světa srdce vlídné s nepřebernou laskavostí hříchy všeliké prohlídne. Přejme tedy, by náš mladý květ také zkusil svět.“ Po něm Lišák mluví: „Souhlasím s hovorným předchůdcem svým. Paříž bezpochyby jest nejvtipnější ze všech měst. Odtud ondy květ Evropy kupoval si paruky a copy, dámy pak rukávy měchaté, a teď krinolíny baňaté. Umdlený vtip křejčíchkrejčů sám od nás tam již béře krojů rám. Na krk ozdobu à la Giraf’, a vousíska opičáků oblíbil si dav světových šviháků. Na mody a na parádu 134 my si jisté přisvojíme právo výhradné a vládu, jak mile v divadle vystoupíme. Učiňme to bez debat! Známe přísloví, člověka že dělá šat. Turek, Hotentot a Indián oblekni jen frak: a kdož odepře mu pak, že jest hotový civilisovaný Evropan. Nebuďme na věky starověrci; staňme se, jak lidé, herci!“ Nosoroh na horu kráčí, oko se nevolně mračí, vážně si počíná; připomíná: „Znám-li dobře povahu pana Lisa, svého přítele, umělectva ctitele, ironií on rád užívá: zde však věc jest důtklivá, a přísnější žádá úvahu. Víme, jaký posavád v lidských školách vládne řád. Slabých žáků namahavý trud ve tmách tápá; z těžka chápá cizá slova kulturní, 135 a folšrifty monturní; krutá napomáhá cviku nemotorných kulturníků metla, rákoska a prut. Zdaří-li se nové cvičení bez bití a mučení? – A budou-li státi za muky herecké ty nauky?“ Nejmoudřejší ze vší zvěře Slon se na tribunu béře, a to pronáší: „Sněm se v zdáních nesnáší; spolek herců jednotným líbí se, jiným protiví se, A snada snad pravda v středu stojí. Nelichoťme sobě mnoho – pýcha sama pokoru si strojí – ani nebojme se spolku toho. Celé schablé není člověčenstvo; nikoliv z hanoby jeho, ale ze vlastního snažení, ze zápasu vzájemného vykvete nám důstojenstvo. Prostě zjevím náhled svůj: Vzdáleno buď každé nucení, přístup každému na vůli stůj. Každý v této době ještě rozvaž sobě: čije-li k vyměřenému cíli dosti v sobě síly. 136 Nikdo nepřehlížej na váze výhody a nesnáze, aby pozdní žel z mysli lehké nepošel.“ Posléz doložil co president: „Nyní ale dozrál čas, aby prohlásil se parlament. Každý tedy vydej hlas: Má-li zříditi se spolek pravidelný gymnastický, divadelný? kdož to podniknutí chválí, vstaň – komu nelibo, ležet zůstaň!“ Po Slonově vážném slově, vstavše hlasovaly středy sněmu pro spolek: ale skoro oba boky jako žoky ležet ostaly. Podivný byl výsledek; sněm se dělil v stejné díly. Slon pak ohlašuje: „Sněm se rozděluje; hlasy stran se rozpoltily v stejné polovice, tu i tam, ne míň ne více. Není spolek potvrzen, není zavržen. 137 V této případnosti, královské moudrosti patří rozhodnutí.“ V sněmu ticho, ani hnutí. S trůnu čtveronožců král slyšet pak se dal: „Sněm se dělí na dvě rovné půle. Uváživ té věci povahu nechci, by má vůle jedné straně dala převahu. Kdyby vůle jedné půle v říši stávala se zákonem, vláda většiny byla by pak tyranem málo slabší menšiny. Uživ tedy svého práva pravím: Zamýšlený hostův plán nebudiž považován za věc státní, ale za privátní. Komu libo, bez odporu dej se k hereckému zboru.“ A to Lvovo moudré slovo líbilo se všem; jednohlasně zvolal sněm: „„Sláva králi! Sláva!““ 138 Povolán pan Oraň-Utan vstoupil do sněmusněmu, Lev pak promluvil k němu: „Předložení Vaše, pane Pařižane, sněmem není zavrženo ani potvrzeno. Věc ta nemohoucí býti státní bude jen privátní. Bez nucení, bez odporu, komu libo, dá se k tomu zboru. Spolku hereckého zřízení řádně já povoluji; k jeho pak upevnění, sám z vlastního rodu lvího plodu náčelníka ustanovím. Přísně však přikazuji jednotníkům novým, by svou kázní zachovali čest. Kázeň, zvířat ctnost popřední jest. Zisk jen člověku buď podnětem, mamon nevládni však zvířetem. Sbor k lepšímu směřuj cíli. Přední ukládám mu píli: kdež u lidí úpí našinec, toho výdělkem svým vymění spolčený zvířetinec,zvířetinec. 139 Zbytek na vykoupení Negrů se vynaloží, jichž bezdušní lidé – křesťané i židé pokládají za zboží. Až pak spolek sám se zmůže, Americkým ať pomůže rudým Indiánům, Negrům a osmáhlým Kabilanům v zemích, kde se zavádějí harce na ženy, děti a starce. O mstu volá cezená tam krev!“ Tak důrazně prohlásil se Lev. Sněm volá u velkém pohnutí: „„Sláva králi velduchému! Sláva! Mdlých a nebohých zastává práva!““ A sám Tigr všem k užásnutí, hněvivou rozdrážděn žlučížlučí, strašlivě zakňučí: „Proti dětí, žen a starců vrahům přiblížím se k lidským prahům. Dovol, králi, ať se dostavím; v této výpravě se proslavím.“ Podobně se hlásil Pard, Vlk, Hyéna, Leopard. Lev k té pomstonosné oběti kruté pochválil předzevzetí. 140 A zas k hostu Pařískému se obrátiv, mluvil k němu: „Vy pak jsouce věci zkušenec a na slovo vzatý umělec, s Janem řiďte dramatický sbor; druzí dostavte se na výbor.“ Oraň-Utan poklonil se trůnu, a vystoupiv na tribunu vlídné Lvovo přejal slovo: „Díky vzdávám Vaší mohutnosti za propůjčené milosti. Díky také slavnému věnují sněmu za tu ke mně důvěru. S Janem čekat budu v Tangeru, tam se spolku sejdou údové, a započnou cvičení nové. Odtud krátkou nastoupíme cestu ku Kadixu, spaňhelskému městu; odtamtud se naše umění rozhlásí a dále proslaví.“ Sotva řeč tu vypraví, obrátí své vzezření k sídlu Orla krále, a pokorně mluví dále; „Mohuli se u Vaší Vysosti 141 podobné nadíti účastnosti a těšit se rovnou důvěrou? Slavný byl by nový počinek, a naší jednoty účinek, kdybychom komédii, balet a tragédii mohli spojit s operou.“ Orel ptactva samovládce odpověděl krátce: „Já též vybídnu své plémě, by se přidalo ku spolku tomu. Komu bude libo, komu vděk, a koho namane chuť, prohlížeti kraje země, a v opeře zpívatí a hráti, ptáku každému to volno buď! Svolení neváhám dáti. Na výšině Pyrenejských hor dobrovolný naleznete zbor.“ Oraň-Utan slušné díky vzdal. Králové se zdvihli, s nimi dvůr, a sněm jako jednohlasný kůr: „„Sláva moudrým králům!““ zaplesal. 142 Kapitola jedenáctá.
Školní plán.
[143] Osnova.
Sněm na Ptačí Hoře. Tajná úmluva. Sedmihláština státní řeč. Odpor ve sněmovně. Pych Sedmihlásků. Poselství královské. Zřízování ptačí opery. Sedmihlásků školní plán. Ustanovení mistrů zpěváckých.
[144] Rychlé peruti má lidský duch; přelétá mil tisíc ve mžiku: nuže opustíce Afriku přes temena Abyly a Kalpy leťme zpět na ptačí Alpy, pohledněme na zelený luh. Tam jsou opět v radě ptáci pohromadě. Z větších plemen slítlo se tam málo; Sedmihlásků ale silný pluk působil štěbetný hluk. Vypravíme, co a jak se dálo. Sedmihlásek místovládce první mluvit jal se hladce: „Vítejte mi, páni, k valnému sedání! – Má-li pak kdo v tu dobu co přednésti, neb zavésti na někoho žalobu?“ Na první ni na druhou otázku neozval se žádný křídlatec. Náměstníku Sedmihlásku [145] divná nebyla ta věc; podtají se dověděl, ptactva klub že uzavřel varovati se vší kyselosti za čas Orlovy nepřítomnosti, aby Sedmihláskům na vzdory vyhnuli se studu pokory. Vládař otázku opakoval; – nikdo se neohlašoval, nikdo nestanul před jeho soud; mlčel vešken luhu kout. Nechtěje však dáti zlučžluč na sobě znáti místovládce pravil sladce: „Z té duše jsem potěšen, že se ptačí říše chová tiše; k trestání že nejsem přinucen. Abychom však nesešli se marně a hned domů nešli v denním parně, pana kmotra svého jsem požádal, aby sněmu projevil, co vzácného důvtip jeho ondy objevil.“ Jmenem kmotra poctěný, Sedmihlásek učený stoupiv na tribunu hned vykládal: 146 „Jindy tvrdívali učení, že jest Sedmihlásků řeč ze sedmi jazyků směš, Babilonská věž. Křivo to je domnění; pravda praví naopak: Sedmihlásků řeč sedmi jazyků jest máti. Tak to jest a nejinak! přísně to lze dokázati. – Jak sluneční paprslek v barev sedmero se rozděluje; jako Dunaj, kníže řek, sedmi rameny do moře pluje: tak z našeho jazyka sedm samohlásek vyniká. V řeči Slavíků slyšet jich jen patero: a, e, i, o, u, – nic více; v našem ale jazyku známe samohlásek sedmero; ö a ü jen naše plodí plíce, a my z nich skládáme celé básně líboznělé. – A jakť mužný řeči naší ráz! Našinec-li zazlořečí – děti krečekřeče popadají, dámy omdlévají, oněmují, trnou diplomati; na rtech slova jim se hatí, 147 v kostech mozkem chvěje mráz. – A bohactví řeči naší! Perle slov Slavíkům my jsme dali: pečeni, stůl, oběd, kaši – a vše jiné umění, vzdělanosti znamení.“ Ve sněmovně nastal hluk; Sedmihlásků pluk dal se náhle do křiku: „„Všickni ptáci zpěvcové i nezpěváci našemu se učte jazyku!““ A hned vládař Sedmihlásek káže: „Jako dříve latině, k zisku civlizaci učte se teď křídlatci Sedmihláštině. V ní se zvelebuj umění a všech věd kruh: za matný se považuj jiné řeči druh! A ten zákon všecky váže, a se hned napíše do desk říše.“ „„Ne to! Veto!““ ve všech koncích zní, a staršinstvo ptactva odletí. 148 Kromě sedmihlásků a jich břichopásků, pochlebníků, Cacorek, Střízlíků, odpor kladli jinoplemeníci; i Slavíci odletěli přes dubový les. Nastal Sedmihlásků ples: „„Nyní my jsme většinou! pohrdejme menšinou!““ – Novou klade náměstek otázku: „Zdali kromě Sedmihlásků na světě ku sněmování jiný pták jest povolán?“ A hned bez rozpakování dle známého přísloví centrum Sedmihlásků odpoví: „„Tak jest! Tak! Sedmihlásek jest jen pták!““ A hned v desky říše zákon ten se vpíše. Násilím obklíčeni, pychem opovrženi truchlivě Cacorky hledí, i Střizlíci němí sedí; cit bolestný v srdci tají: „„Což pak my jsme nebožátka? Ovšem jen ptáčátka!““ Samým Vrabcům péří 149 zlostí tajenou se ježí, a Pěnice v této tísni nemá chuti ani k písni. V luhu bylo těsno, nad obyčej děsno: vtom pak nenadále větší křídlatec, Orla krále od Atlasa vyslanec, Havran, k luhovému houští s oblohy se spouští, a odpíná bez okolku s krku poselskou tobolku, a list vládci odevzdává. Ten políbiv pečeť Orlovu obsah v jevo dává: „List zavírá vůli královu, již má ctíti celé ptačí plémě. Rychlí poslové se rozletí, a oznámí po všech krajích země, že list pod královskou pečetí zde od dneška v sedmý den ptactvu bude ohlášen. Mocí královského poručenství naději se poslušenství.“ Poslové se rozletí, ptáci ostatní jim v zápětí. 150 Z jitra v ranní hodinu svolal vládař rodinu, a ta podtají dle rozkazu stoupí s ním do potazu. Tajně vespolek se radí – oč – nikomu nevyzradí. Sedmé po tom slunce vzešlo, staršinstvo se v luhu sešlo. Vladař Sedmihlásek letí přes dubový les, přibočí se k vladařskému dubu. Ani Vrabec ani Konopásek k přivítání neotevřel hubu; ze všech sněmovníků, kmotrů pochlebníků skrovný ho přivítal ples. Vládař pýchou nadutý patrně byl mrzutý, a však pokrytec ten bez nesnáze chladně slova odměřil na váze: „Slyšte, páni, slova královského psaní!“ A hned počíná: „„Mnohá, věrní moji, posud zdržuje mne příčina u mocného krále Lva. V lásce a v pokoji 151 rokujeme, oba dva, co by spíše posloužilo blahu naší říše. Podle lidských vzorů čtveronožci pravidelný zřízují zde spolek divadelný, a zovou nás ptáky – přede vším zpěváky – k hudebnímu zboru. Veselohrou, smutnohrou, ano ptačí operou v Evropě se proslaviti chtí. Komu tedy libo, komu chuť s nimi na cestu se dáti a v opeře hráti, každému to volno buď! Než nastane výprava, cviku počni příprava. Ať se tedy našinci zpěváci, a i druzí dle libosti ptáci ku cvičení dostaví. Snaha ta mi bude vděk; o přípravu péčuj náměstek.““ – Po malé přestávce dodal ptáků zprávce: „Slyšeli jste, k čemu král naše plémě povolal, a jak věku tomu v hod doufá oslaviti ptačí rod. 152 Slyšeli jste, co mi svěřeno, a Milostí králem veleno. K vyvedení Vám plán svůj tedy předkládám. – Jako slavná Vlaška, paní Catalani, Slavík uč se bas, Bukač proměň hlas v sopránový ton, Pěnkava pěj bariton, Kanárek buď tenoristou, Skřivánek altistou. Hrdlička truchlivě lkej, Hejl se směj, ku bravůře Vrána buď pozvána! Straka –“ Vládař chtěl mluvití dáledále, ale smích se strhnul nenadále. „Co ten chechtot znamená?“ zvolá rozhorlený náměstek; ježí se a pojímá ho vztek. Komu„Komu nelíbí se návrh můj, k odpovědi hned mi stůj!“ Opět mlčí sněm, jako něm; bouře jest utišena. A zas po přestávce mluví ptáků zprávce: 153 „Abych učinil za dosti vládní povinnosti, cvičitele vypravím a jim návod sestavím. Než novaměsíce naplní se líce, zkouška žáků zavede se přísná, od výsledku pak závisná bude česť nebo trest. Mocí svého důstojenství naději se poslušenství.“ Mlčky vyslechli jej ptáci – pěvcové i nezpěváci, nevědouce, čemu by se spíše divili – hlouposti nebo pýše. Mrtvé ticho v luhu vládci nešlo k duhu; ještě něco nařizovat chtěl: ale jitření v sněmovně čil, a sedání ledva odročil, s družinou svou domů odletěl. 154 Kapitola dvanáctá.
Cvičení a Výprava.
[155] Osnova.
Učitelé Papouškové a Sedmihlásci. Škola. Zkouška. Tresty. OreOrel mstí muky malých ptáků. Slavík sestaví zpěvácký zbor. Serenáda. Pochvala. Vyslání na Pyrenéy. Výprava i sláva umělecké karavány Oraň-Utanovy.
[156] Doma vládař velebystrý za zpěvné školmistry zvolil Papoušky a Sedmihlásky. Ti se do všech krajů rozletěli a vykázaných došedše míst tasili s hrdými čely svůj dekretní list. Kde a koho z lásky bez odměny učili, jak školáky – nebožáky – ba i sebe samých mučili, jak jim vůbec dílo kvetlo: na počátku zakrývala rouška, až pak nastala školáků zkouška. Z ponenáhla rostlo luny světlo. Na zeleném luhu kol do kola křovím lískovým ohražena nová zřídila se škola. Tam se za úplňku toho učitelů slítlo mnoho, [157] žáků málo najíti se dalo. Mocná ptactva plemena pohrdala Sedmihlásků lichou moudrostí a pýchou. Několik jen Cacorek, a SťřízlíkůStřízlíků výborek sešly se z důvěrné přízně, netušíc budoucí trýzně. Sám nejvyšší školní ředitel na stolici sednul náměstek, a na dané znamení započalo zkoušení. „Pozor! zazpívejte abecedu!“ Normální tak učitel velel Papoušek. Žák jeden hned á a druhý bé, třetí há a čtvrtý vé,vé jednou dobou vyslovoval. Mistr plný jedu metlou vyhrožoval. Platno nic; ještě více bylo motanic. Ředitele popadala zlost; zuřivě vykříknul: „Dost!“ a potrestal chyby žáčků. Jednomu spial do skřipce nohy, 158 až bolestí upěl nebohý, druhému špejl strčil do zobáčku. Nemotorce, bázlivé Cacorce, že ni k ö ni k ü nedovedla ústa stouliti, zobáček ohnouti dal, by se papušímu podobal. Z novu ozvalo se slovo náměstkovo: „Vy tam slabikujte!“ Polekáni počínali žáci: „„EsEs, jez, cé, há, er, e, i, jez – hrej!““ Vzorní učitel na ně hned se rozkřičel: „Co říkáte, prahlupáci? Slyšte, takto slabikujte, Es, cé, háhá, er, é, ypsilon – šraj!“ Žáček jeden: jez Čech hrách! druhý po něm: pes jez prach! třetí skládal: ryps a lán; čtvrtý: ryj pse plán! „Toth nem ember!“ zaklel náměstek; „já znám dobrý prostředek, jak si vtip zostříte, a svou paměť oživíte!“ A hned jazejčky jim podřezával, 159 jedněm vyřezoval, druhým do huby je cpal a péřím přivazoval. Bylo krve prolévání, bylo lkání, bylo naříkání. Smál se rásek Sedmihlásek, a ukrutné jeho smání mísilo se v bědování. V tom se na obloze jasné nenadále Orel zamíhal, a s nim Sokoli a Pávi i většího ptactva hlavy. Vítr vzhůru nářeky donáší: „„Pomoz králi! ochraň naše zdraví! Tyran rozlévá krev naši.““ Sedmihlásek žasne ve své duši; pomstu tuší. A král Orel na luh střelí, vida, co se tuto děje.děje, rychle ku pomoci spěje; žáky muk bolestných zbaví, a vyšetřiv vinu náměstníka, ukrutného násilníka Výrům rozsápati velí řka: „Strestejte krutý pych za krev nevinných!“ 160 I na učitele, ptáků mučitele, rozhorlen se oboří: „Bídní kantoři, tak-li mistrujete přírodu podle kulturních svých návodů? Krutí dříči, nazýváteli uměním, co se příčí schopnostem přirozeným? Na vás bič a skřipec! Oko vaše zakrývá noc hustá! Sami vlastní sejmete si tipec! Svou si papouškujte a zbožňujte sedmihláštinu; jiným nestrkejte drze v ústa bábelskou smíšeninu. Nechte písklatům, jaké Tvůrce dal jim zvuky. Svéhlavé neploďte muky stejnoprávným zvířatům! „„Sedmihlásek jest jen pták!““ říkáte! dokavad těch slov neodvoláte: z počtu ptactva, hrdí páni, sami zůstaňte vyobcováni. Nyní páchněte mi s očí, ať se na vás metla nezatočí!“ 161 A když Sokoli a Pávi Orlu králi holdovali, a na Sedmihlásky žalovali, že nemohše snésti jejich pych zdrželi se hromad obecních, Orel spravedlivý král panstvu ptactva domlouval: „Vaše mysl spozdilá, závist, pýcha marnivá,marnivá byly příčinou, že zlostník ten ptactva vladařem byl učiněn. Chceteli vy šlechtou ptactva slouti, utlačených hleďte se ujmouti; bez té ctnosti není šlechetnosti.“ Zapýřeni Pávi stáli neceknouce; neb se Orla báli, a jen s němou poklonou důtku přijali zaslouženou. Po tom v první volné době Orel Slavíka obeslal k sobě. Slavík dostavil se ke dvoru; král se pustil s ním do hovoru: „Sta čítáme rodáků způsobilých zpěváků; každý však svůj hude zpěv. Není-li pak možná, aby noty líbezné spojíce do jednoty vyvedli jste celou operu?“ 162 Slavík na to odpoví: „Úkol ovšem jest nový, oň se ale pokusíme; pokud ptačí vtip jen stačí, o možnost se zasadíme.“ Za královské vůle příčinou Slavík poradiv se s rodinou, ku zpěvákům putuje, o jednotu rokuje, a nachází náchylného sluchu, a bez prodlení počne cvičení. Chvíle se nemaří, zkouška se podaří. Slavík pléše v duchu. Plná luna po obloze pluje: hle kdo z večera se zastavuje před Orlovým skalním dvorem? – Slavík se zpěváckým sborem. Sonáta počíná hlučná – harmonie plnozvučná. Po té za sebou se střídaly nejprvé Slavíkova arie bravúrová; dále následovaly dvouzpěvy rozmanité v souzvuk zavité. 163 Zpěvci svorně přizvukují, pišťcové jich sesilují; vešken účinkuje sbor a vyvede slavný chór. A král plyna v rozkoši zvolá: „Výborně, hoši!“ a Slavíka povýší za kapelníka. Podle přání Orla krále Slavíkův zpěvácký sbor letí k Pyrenejských výši hor. Odtud vyšle posla dále s návěstím ku pánu Oraňu Utanu do krásné Hispanie, kdež ten s vybranými tovaryši svými hrá již frašky, komedie, truchlohry a balety – neslýcháno před léty! – Spaňhel zapomíná na své strasti, na mnoholetý plen vlasti, na vojenskou sporou kasu, a posledním dolarem, dobrovolným podarem, odměnuje hravou chasu. 164 Ode města k městu koná cestu karavána Atlantidů přímo do Madridu. V čaprak nádherných parádě, hýbe se v nesmírné řadě zvířat mnohotvárná tlupa švarná. Napřed Utan jede na soumaru drže jako z milé denní kratochvíle Sokolíka v pravici a Papouška v levici. Za ním kráčí vážně Lev, po něm putují pak pár po páru Sloni, Nosorozi, Medvědi, a početní jiní nohsledi. Množství Opic na velbloudech sedí dvě tři za sebou, lehkou laškujíce hrou. S podivem lid na ně hledí oděné je vida v šaty děv. Nevídáno takové dívání, neslýcháno lidu to plesání! Vidno také, jak se spolku daří; v bednách nesou dromedáři drahocenné náklady, zlata, stříbra poklady a sváteční ozdobu skvostnou gardrobu. 165 Posléz na Oslu Jan jede, pokladník, jenž karavánu vede. Před ním – příteli netěžek – Oslu na hlavě sedí Ježek, a ten píše kroniku o té výpravě Atlantských gymnastiků. * * * Měj se na pozoru, Evropo přeumělá, aby skvělá hvězda tvá nevybledla na obzoru krásných umění a věd! Věnce slávy tvé jsou již uvadlé; s tebou zápasí hle na divadle vtipu zvířecího květ! Zvířatům již herny stavíš a jich, jak umělců, slavíš! Hleď se, by tě svou nepřemohli hrou! nad tebou-li nezvítězejí dříve čili později? Konec.
166

Básně v knize Sněmy zvířat:

Soku mému, po prvním vydání „Sněmů Zvířat“ r. 1841.
Někomu.
Třetímu.
Laskavým čtenářům vydavatelé.
báseň bez názvu
Soud.