[Obrana zvuků českých]
Ondy pravil mi Němec: „Česká tvrda, drsnata řeč jest,
Zvučky samé hromadí; někde ni hlásky nemá.“
Češtinu já hájil: „„Rozlíčné má stroje hudba,
Jedny měkce, druhé rázně a mocně zvučí.
Příroda éžtéž hory má příkré i řečiště plynoucí,
Barvy své líčí světle i temně duha.
Mocně mluví hrom i bouře; tichý jen šepce větříčekvětříček,
Chraplavě vrána krká: líbě slavíci pějí.
Mé ucho rozličné zvuky po vší přírodě slýchá;
V řeči naší je celá příroda obrazena.
V ní se také s lahodou střídává drsnota někdy;
Líný rozplývá se v samohlásky jazyk.
Nezkažený cizotou vždy mluví Čech mužně a rázně;
Slastiplná se rtů Češky, co med plyne řeč.
Vlasti jen odcizený lopotí se po významu vhodném
Svých myšlení; v ústech stále hatí se mu řeč;
Češka samé jasné samohlásky zná, jako Vlaška;
Temným ü neb ö usta si nestahuje.
[III]
I měkké spoluhlásky tvoří, jíchž Němkyně nezná;
Ty v řeči poskytují proměnu rozmanitou.
Než jaková zvuček a samohlásek v češtině vládne
Míra; tu, sousede, viz důkazy předložené.
Zde vždy jenom jediná se střídá zvučka po hláskách;
Viz to a nemluv nám, že tvrda řeč je naše.
Chcešli zahanbiti nás, poukaž nám písně podobné
V němčině své: a hned palmu podáme my jí.““
[IV]
VARITO A LYRA.
[V]