Varyto a lyra (1843)

Básně a písně, Karel Alois Vinařický

VARITO A LYRA .
[Obrana zvuků českých ]
Věnování.
Varito.
Nápěvy.
Čechy .
U paty Řípa .
Na Labe.
U Šumavy.
Na Moravu.
U Dunaje.
Na Pováží.
Na Maďaromany.
Na Ilyry.
Na Zasáví .
Cizomilovi.
U potoka.
Růže.
Báje o Holubu a Sokolu.
Zežulice.
Čápi.
Vosy.
Hory a Bory .
Milina.
Hony.
Rybaření.
Kolo.
Dudy.
Popěvy*.
Podoby.
Pohyby.
Echo.
Jaro, léto, jeseň a zíma.
Měna časů.
Ráno.
Za večera.
Dítě umírající.
Na lyru.

VARITO A LYRA.
Básně a písně Karla Vinařického.
V Praze 1843. Tisk a papír synů Bohumila Háze.
[I]

[Obrana zvuků českých]
Ondy pravil mi Němec: „Česká tvrda, drsnata řeč jest, Zvučky samé hromadí; někde ni hlásky nemá.“ Češtinu já hájil: „„Rozlíčné má stroje hudba, Jedny měkce, druhé rázně a mocně zvučí. Příroda éžtéž hory má příkré i řečiště plynoucí, Barvy své líčí světle i temně duha. Mocně mluví hrom i bouře; tichý jen šepce větříčekvětříček, Chraplavě vrána krká: líbě slavíci pějí. Mé ucho rozličné zvuky po vší přírodě slýchá; V řeči naší je celá příroda obrazena. V ní se také s lahodou střídává drsnota někdy; Líný rozplývá se v samohlásky jazyk. Nezkažený cizotou vždy mluví Čech mužně a rázně; Slastiplná se rtů Češky, co med plyne řeč. Vlasti jen odcizený lopotí se po významu vhodném Svých myšlení; v ústech stále hatí se mu řeč; Češka samé jasné samohlásky zná, jako Vlaška; Temným ü neb ö usta si nestahuje. [III] I měkké spoluhlásky tvoří, jíchž Němkyně nezná; Ty v řeči poskytují proměnu rozmanitou. Než jaková zvuček a samohlásek v češtině vládne Míra; tu, sousede, viz důkazy předložené. Zde vždy jenom jediná se střídá zvučka po hláskách; Viz to a nemluv nám, že tvrda řeč je naše. Chcešli zahanbiti nás, poukaž nám písně podobné V němčině své: a hned palmu podáme my jí.““ [IV] VARITO A LYRA.
[V]

Věnování.
Vy, co na Labi a na MoravěMoravě, Váhu, Dunaji a na Opavě Dědiny pokojné obýváte, A se rádi nazýváte Syny jediného původu, Rozenými syny Mateře té jediné – Země děděné, [VII] I vy děvyděvy, Co si libujete milé Řeči mateřiny Půvaby a lahodu, Nachylujte ucho čilé Nápěvům i mého Varita nového. [VIII]

Varito.
Musa Ariona pěti vyučila, Lyru mu sama ladívala: A ta-li tónů vydala, Moře se tišilo, Lesy nešuměly, Řeky neječely, Kamení ožilo. Ó by mě učila ta bohyně Po umělé Helady míře Dušejímavé té lyře! Ruka by má její dutině [1] Tóny vyloudila citobudivé, Nápěvy jí by vyloudila Lahodovábivé. Než, ó žele! Musy Nebytují více Na zemi kamenité! Kamo zaměřiti chůzí? – Nekali se moje líce; Tamo na lípě věkovité Visí Lumírovo varito; To, se suku vypiato, Rokotavými tónů dechy Samo vybudí Čechy! 2

Nápěvy.
Vesele řeka hučí, Vesele lesy šumí; Jaro vyměnilo Podobu luk a polí. Cokoli žije, Cokoli čije, Se veselí. I ty raduj se, Děvo i jinochu, Vesele pěj, Jako za jara nového Raduje a veselí se Pěvec operutěný. 3 Na poli, na sadě, Na luhu, louce Leželo jínoví; Zářilo nebes Oko na ty ledy, A ty se býti viděly Duhami a bohatými Zaposeté rubíny. Aj ta záře líčená, Záře zimy – cizoty Ze severa ledového – Mámila oko Mé, to dítěcí; Sahala i ruka má Po mamu zářivém: Ale ucítila onu Povahu ledovatou. – Nebe se zakalilo, Po poli, háji Hučela a vyla 4 Bouře severová. – Minulo mámení; Minula zíma, Minuly ledy její. Severovi synové Zaletěli zase Na moře oleděné. Vesele řeka hučí, Vesele lesy šumí; Jaro vyměňuje Podobu luk a polí. Cokoli žije, Cokoli čije, Se veselí. Jaro budí Duše jaré. Na poli, po luhu Děvy pějí. Nápěvů těch 5 Echo tě, Čechu, budí. Upamatuj se Na jaro života: Nápěvy takovými Pěla ti máti Tebe kolébajíc! I tebe dařilo Nebe duší jarou, Dalo ti ucho čilé, Jazyk i medotoký! Pěj, raduj se, Jako za jara nového Raduje a veselí se Pěvec operutěný. – Vesele řeka hučí, Vesele lesy šumí. Cokoli žije, Cokoli čije, Se veselí. 6

CechyČechy.
Ó by visutě Rameno mé mělo Dedalovy perutě! Vysoko by vyletělo; Oko moje by se dívalo Na milenou dědů zemi, I na hory, šedé její lemy, Ozářené by se kochalo. Než i bez operutění Za jarého máje Oko mé i duše má Cítí potěšení, Vidouci čalouny polí, Lučinaté doly, 7 Vody zářivé, Vary vířivé, Sady, háje, bory, Luhy zelené, a siné hory. Ej dědina má Nemá-li podobu ráje? A co nejvíce mě těší: Ruce mají, A jich užívají Moji Češi. 8

U paty Řípa.
Řípe, horo šerá! Ode věku, co si Čechovu Patu líbala, Bouře tisícerá Na tebe se sypala: Neměnilas ale podobu; Posaváde čelo zářivé Se ti ve pýše Píná do výše, A neméně temena Pata zakořeněna Ve koře čedičové; 9 Měj utěchu, Milý Čechu! Ku Řípu pozírej, A se nezapírej! 10

Na Labe.
Naše Labe vody valí Do ciziny daleké: Za mezemi líce kalí; Nese viny nějaké? „Jaká za horami tíhota Tebe, řeko, souží?“ Labe řeka touží: „„Zavedena pýchou Kydá tady cizota Na národ u mého Pořičí rovinatého Hanu lichou. 11 Hana mého národu Mou kalí vodu.““ „Nezakaluj, řeko, líce, Jedinou cizí vinou Národové nehynou. Hana maní Nikoho neuráží; Původa samého raní: Národové ale Bijí sebe sami, Ano hynou nenadále, Sami-li se neváží!neváží!“ 12

U Šumavy.
Ze Šumavy, lemující Čechy, Šepotavé vějí dechy. „Šumivé vy lesiny, Jaké šepotáte noviny?“ „„Novinami nešumíme, Ale víme, a ti vyjevíme, Co se věky minulými Událo za horami našimi. U Dunaje i na Sále, Za Labem i dále U moře obývalo Několiko národů; Milé pouto jazyka i původu Se Čechy je vázalo. 13 Mejtívali lesiny, Bory, dubiny. Ve vyduté báni Kopávali rudu; Ze železa, ze mědi Kuli kosy a k orání Nářadí. Neradi Do divoké seče Hotovili meče: Raději Pokojnou orali půdu. Na dole i hoře Budovali chyše; Veselými Jeky Za koráby jejich a lodími Pěnilo se moře, Pěnily se řeky. 14 Žili tíše; Na luhu, i na poli, Na horách i v údolí Pěli vesele; I žele Pěním ukojili. – Časové se vyměnili. Ze severu ode moře Na naše rodáky Řítilo se hoře; Železem i ocelí Odění cizáci, Porénáci, Zalabáci, Násilím i položenou léčí Napadali na naše jonáky. Po tisíceré na poli seči Lidé tiší unaveni, Do poroby uvedeni. Na poli a luhu zanikalo Veselé pění; 15 Mezi horami se ozívalo Úpění. Ze paměti lidu mizí Věci minuté. Nyní, jako cizí, Rození dědiny této synové Nevědí, co byli dědové, Nemajíce ani péči, Aby rozuměli dědů řeči Zapomenuté. Dědů jazyk uchovaly Vody jen a hory, a my šumy, Sypané mohyly, valy A obytů rumy.““ „Šumavo, netouži Na věky minoucí, Více se nesouži! Nové září nebe, 16 Doba tebe Potěší budoucí. Moc a losy liché Uvalily nehody Na ty tiché Národy. Věkem ale ochabuje Síla těla surová: Síla nyní duchová Lidi, časy, losy vyměnuje. Jazykohubivý Gero Nevévodí více. Věziž, obě i Lužice Nová zoře budí. – Ocelivé věku péro K účinu i Čechy pudí. Zaniká utišené Echo nářeku a žele Na zavilé hubitele Řeči naší děděné. 17 Ajta vesele se zas ozívá Na poli i na besedě, I vysoké vědě Jará niva se zasívá. Divých Asiatů na Dunaji Dílo se nepodaří. Naši Povážané, Naši Posávané Dědů jazyk uchovajíuchovají, Násilí je nepomaďaří. Lež i pověra i lichá Luzy učené pomine pýcha. Věku minoucího vada Jazyků a návyků Mezera mizí, A pomálu hyne. Národy si nebudou cizí. Čáka utěšená pučí, I na řece Siné Vítězila Denisova rada 18 A našemu jazyku Veliký se národ učí. Týž u Haboly a u Olavy Nové žáky bávíbaví.“ „Šumavo, netouži Na věky minoucí, Více se nesouži! Nové září nebe, Doba tebe Potěší budoucí!“ 19

Na Moravu.
Morava se do Dunaje lije, A Opavu řeka jiná pije; Ku severu ta se uchyluje, Onano ku jíhu zaměřuje. Lučinatá Moravo, I ty milá Opavo, Co do Labe neběžíteneběžíte, Toky jeho nesílíte? Závidí-li tomu hory, Nebo-li na mezi bory? Za jakými ale nehodami Jarými vodami 20 Posaváde nešumíte? Zima-li vás otužila, Pouty ledu uvězila? Na věky-li oněmíte? – Bujaří Moravy synové, Chutě vysekejte Kůry ledové; Aby vaše řeky Nové, jaré daly jeky, Sami vesele zapějte. 21

U Dunaje.
Dunaji, Dunaji, Pýcha tobě velikáveliká, Nepychej, nepychej, Že si voda široká; Řeky a potoci, Co do tebe padají, Ty tebe velikou Dělati pomáhají. 22

Na Pováží.
Ráda a nelíná Za rumy Děvína Ku Váhu putuje Duše má. Operutěná Zaletuje Na vysokou Babíhůru, Na Roháč a na Magůru: Netušený jí se jeví ráj: Tater aj tu holé výše, Jezera a vodopády, Úbočí, salaše, doly, Živé dědiny, a rolí Se zelenavými sady; 23 Holého tu zalíbený háj, Na Dunaji Kolárova chyše! Žíte věky, tiší vy geniové, Váhu podaření synové, Lyrou vyluzujte Dušejímající tóny; Ku životu vybuzujte Duší miliony! 24

Na Maďaromany.
Maďaři, Maďaři, Ej co počínáte, Že lidu našemu Jazyky řezáte? Toho ani Tataři Nedělali lítí: Žádáte-li Tatarů Divočejší býti? 25

Na Ilyry.
Ilyři, Ilyři, Rekové bujaří, Vašimi ranami Padali Tataři. Vy se nebojíte Ani Mahomedů: Vy též uhájíte Sobě řeči dědů. Dokaváde lodě Nese moře siné, Jazyk i rodina Vaše nezahyne. 26

Na Zasáví.
Sáva teče do Dunaje, A Dunaj do moře: Duše má za ně zalétá A ji žere hoře. Oko zírá pole, háje, Roviny a výše: Aj tu leží Dušanova Zahynulá říše! Široké Kosovo pole Žele moje budí, A mou duši žalovati A upěti budípudí. 27 A co moje porosené Vůkol oko vidí? Pány divochy, a tiché Ve porobě lidi! Mohamedovi tu zuří Dosaváde kati: A věku vybuzenému Duchu meze hatí. Loupeživí tu padouši Panují a káží, Panen a rodičů city Zavile uráží. Běda, běda, čí to vina, Že Zasáví touží, Lítí že je celé věky Biřicové souží! 28 Mouřenínů lituješ, ó Věku lidomilý! Dokavad upěti budou Tady lidé bílí? Nevěří na soudy Boží Lidé nevěřící: Nenadále nebe metá Šípy kárající. Ač i noví Janičáři Jinochy ti dáví, Ubohý nezoufej lide, Lide na Zasáví! Co věk ulíčený říká, Že nyní nemůže, Nečekaná, netušená Doba ti pomůže! 29

Cizomilovi.
Cizina jediná Mila je tobě, Ó ty vyrozené Dědiny robě! Komu se nechutí Dědina – máti, Ej cizí macechou Bude se káti. Duše ta zavilá, Co si neváží Národu, jazyka, Národ uráží. 30 Dej, lichý cizáku, Dědině vále, Za hory, za moře Poputuj dále. Zanechej děděné Pole a háje: Za moři, horami Najdi si ráje. Utěchy nedá ti Země ni moře; Dojdiž i do ráje, Čeká tě hoře! 31

U potoka.
Po dolině Potok utíká. Toky jeho Ani zima líná Ledy neupíná. Ze dutého Země lůna vyniká; Hojně se řine, Jaře se vine, Toky ručí Lívá po lučině. O kameny Hází pěny. Na nebi-li bouře hučí, 32 Kalí se, kypí, duje; Běhutý, Nadutý Vody šíří, Ječí, víří, Luhy a palouky ruje, Tarasy, násepy boří, Lidu se nepokoří. Bouře mine, Minou, Hynou,Hynou Pěny, šumy, jeky. Potok utišený Padá do řeky. Potoku-li se nepodobá Vášeň i jinochová? 33

Růže.
Růže u mé chyše Libou vůní dýše. Zefyrové létaví Líbajíce Její líce Jí ovívají. Rádo mé se dívá Oko na ni, Na tu sadu paní. Rosa napájí Potěšení mého oka, A rosa-li bývá Lakomá, Zalívá ji ruka má. 34 Běda tobě ale, Divoká-li nenadále Bouře zahučí! A co tebe potom ohájí? Samo-liž i nebe Horoucí na tebe Šípy vylučí? 35

Báje o Holubu a Sokolu.
„Sokole, sokole, Pozírej do pole, Motýli bělaví Po ladě létají; Letouni měnaví Po luhu těkají. Ty sobě pochycuj, Jimi se nasycuj: Mou ale lubici Sivou holubici Nezadavuj!“ 36 „„Sousede můj, Siváku holube, Dám i já ti radu, Milá-li ti bude. Nejídej semena Na rolí hozená: Raději nachytej Sobě žab a hadů, Chutě je polykej!““ Holoubek opáčí: „Hadi se nechutí, Žáby mi po chuti Býti neráčí.“ Sokol ozývá se: „„Co je mi do tebe, Hubený holube, I do holubice: Péči veď o sebe. 37 Co mi libo bude, To budu chytati; To teď i po čase Budu požívati. Nyní hybej: sice Ve malé době Veta po tobě!““ 38

Zežulice.
Zežulice zakukala: Zapěla-li vesele, Anebo-li ze žele Sobě naříkala? Aj, na koho žaluje? – Ó ta zavilá Za celé živobytí Žele necítí! Ze cizího žije, Ze cizího tyje; Něco zas udávila, A nyní se raduje. 39

Čápi.
Čápu čáp u zápětí Za moře letí. „Čápi nohatí, Bařiny-li naše zanecháte? Víceli nenalezáte, Čeho tady zobati? Či vás uživiti nemůže Vysušená kaluže?“ 40 „Déle pobývejte, I za zímy času Najdete na zoby Hojné tu zásoby: Lezavou po zemi chasu, Naše hady žíhovaté, Žáby jedovaté, Po chuti Do chuti Požírejte.“ 41

Vosy.
„Vosy, vosy, málo medu, Více žihavého jedu Ve zobáku nosíváte: Ej co nesedáte Na mozoly Utužilé, Ale kůži čilé Raději děláte boly?“ Vosy zahučely: „Oudy nemající mozolů Nevídají o bolu: 42 Aby něco zakoušely, A se také čeho bály, Aby věděly, co pálí, Vosy jich upomínáme, A na to žíháky máme.“ 43

Hory a Bory.
Hory, hory, Čemu vy se vypínáte? „Ku nebi se my díváme, Na zeminu nicotu, A na lidí lichotu Ve výši zapomínáme.“ Bory, bory Čemu vy se zelenáte? „Ve zímy i léta době Neměníme líce: Kážeme naději tobě: Nenaříkej více!“ 44

Milina.
Letěla do pole, Letěla do lesa Holubice: Ničeho na polipoli, Ničeho po lese Nezobala. Holuba volala, A ho neviděci Žalovala, A lidi vinila, Že ho poranili A zabili. 45 I děva Milina Utěchy neměla Doma sama. Po poli běhala, Po lese těkala Semo tamo. Nedochodila si Pokoje na poli Ni po lese: U sadu, u chyše Nyje, hořekuje A běduje. „Co je ti Milino, Že tobě s oka se Rosa lije? Co tě zabolelo, A co zakalilo Tobě duši?“ 46 „„Vy-li neviděli Do pole Kochana Reka jeti? Sasi ho ve boji Zuřivě ranili A zabili. Po choti Kochanu Duše moje tady Hořekuje; Po reku Kochanu Tato mi s oka se Rosa lije.““ – 47

Hony.
Do pole, háje, Muži, jonáci; Honiti naše je Vyražení! Lada i pasekypaseky, Pole a louky Ku honu ráno Mile zovou. Do pole, háje, MužiMuži, jonáci; Honiti naše je Vyražení! 48 U lesa tenata Pozaložíme, A uvidíme, Co se lapí. Do pole, háje, Muži, jonáci; Honiti naše je Vyražení! Na laně, jeleny Si počekáme; Běhy zajíci Nepomohou. Do polepole, háje, Muži, jonáci; Honiti naše je Vyražení! 49 U meze na luhu Se vyčekáme, A pojecháme,pojecháme Zase domů. Do pole, háje, Muži, jonáci; Honiti naše je Vyražení! 50

Rybaření.
Po lese honívej, Komu les a háj; Pole si osívej, Komu pole ráj! Jedino rybaření Je moje vyražení; Ne pole, ne háj, Voda je mi ráj! Řeky, moře a potoky, Jezera a vodotoky Ryby chovají, Raky mi dají. 51 Po lese honívej, Komu les a háj; Pole si osívej, Komu pole ráj! Jedino rybaření Je moje vyražení; Ne pole, ne háj, Voda je mi ráj! Saky, čeřeny, lodice, Nevody, keser, udice Mi pomáhají, Ryby lapají. Po lese honívejhonívej, Komu les a háj; Pole si osívej, Komu pole ráj! 52 Jedino rybaření Je moje vyražení; Ne pole, ne háj, Voda je mi ráj! Živa ryba je ve vodě, Voda je mi ku pohodě; Rybě užilá Voda mi milá! Po lese honívej, Komu les a háj; Pole si osívej, Komu pole ráj. Jedino rybaření,rybaření Je moje vyražení; Ne pole, ne háj, Voda je mi ráj! 53 Tiše, jako voda teče, Tak i mi život uteče, Po rybaření, Po potěšení! Po lese honívej, Komu les a háj; Pole si osívej, Komu pole ráj. Jedino rybaření Je moje vyražení! Ne pole, ne háj, Voda je mi ráj! 54

Kolo.
Co to hučí, Co to volá? Zahučela basa, rohy a kejdy, Huboje a šalamaje duté. Basa hučí, Basa volá! Co za novou Notu hudou? Hoši a děvy se pozatočíte; 55 Vesele muzika pozahudá! Nota nová Se zahudá! Koho těší Kolo živé? Do řady, do kola, hoši, jonáci, Do řady, do kola, děvy jaré! Jako laní Noha děví! Co to dupá, Zemi tepá? Vesele zadupali si jonáci, Řady se do kola živě točí. Nota nová Čileživá! 56 Co to hučí, Co to volá? Zahučela basa, rohy a kejdy, Huboje a šalamaje duté; Basa hučí, Basa volá! 57

Dudy.
Dudy dují se, nafukují, A nenadále zadudují, Dují! dují! dují! Milý: ,Vesele kejdy zahudají; Ty mě samého nenechají: Milá! milá! milá!‘ Milá: „Noha bolí mě, ruka také: Chuti do díla mi nijaké. Milý! milý! milý!“ 58 „Ty, pane táto, se nelekej: Nohu chorou mi hojiti dej! Bolí! bolí! bolí!“ „Do kola máti měmně dovolí; Noha hojí se a nebolí. Hojí! hojí! hojí!“ Milý: ,A ty dudáku mi zadudej, Tuto novou mi notu dudej! Dudej! dudej! dudej!‘ 59

Popěvy*.
Pivo. Pívo, hoši, pívo píme; Víme, víme; a co víme? Ryba že němá, Voda to dělá. Víno. Píme, hoši, píme víno; Voda ať utíká mimo! ——— * Podlé slovenských zpěvánek. 60 Vína se napijeme, A vodou – A vodou? Ruce si umyjeme. Voda. Voda pouhá málo umí; Víno vydává rozumy; Rozumy-li matou řeči, Voda zase je vyléči. 61

Podoby.
Koně-li ve běhu Kopyty dupotají: Čemu se dupoty Podobají? Dupoty, Cupoty Na zem a půdu Tepotu cepů se Podobají. 62

Pohyby.
Loudání nejlínější se jeví tou chůzí: Rouče letí, a živou hýbe ta míra nohou.

Echo.
Hájem a údolinou naše líbě se píseň ozývá; Píseň opáčí háj: Aj, echo rýmy dělá! 63

Jaro, léto, jeseň a zíma.
Ej ledu kůra litá běhuté vody více nepoutá, Pádící dolinou pěnivý se potůček ozývá. Fijala, záliba má, libovůně potajmo vydává. Jívu odívá roucho nové; sady, louky osívá Máj oko vábící lepotou. Veselou si počíná Píseň oráč a malý na palouky pasáček uvádí Housata. Tóny milé echo rádo ve háji opáčí. Máj sady, háje na ráje mění. Jaro páše ty čáry. 64 Louka kosou sečená voňavé tady zápachy dýše; Žíto bělá se; lepou lakomá rosa růži napájí. Úpaly záhubivými nový tamo sádek umírá Nápoje žádoucí. Košatou sedají pode lípu Vázačové a hoví si, by sílu nabývaly oudy. Žíto žaté ze polí již oráči vozí. Nenadále Bouře divá rachotí; i valí se palouky hubící Líjavec údolinou. Luh i háj zotaví se po bouři. 65 Lány holé v okolí! Ze sadů jeseň úrodu dává; Víno rodící révě ubírá tíži opojnou. Roucho lesů měnavé, jako douha, nyní malováno. Líha novou nadějí se zasívá; sej se ujímá. Káně po háji volá; jelenů řičení se ozývá; Úhory málo zajíce tají a ve záloze rána Záhubivá ho čeká; ach, ubíhati dále nemůže! 66 Bouře hučí; ryšavé hájů odění opadává. Lítí Aeoloví synové sypají led a jíní. Bílé roucho šatí luhy, louky, rolí; tu se září Líha rubíny setá. Bujnou řeku zíma opíná Pouty tuhými ledů: i to mílo jarému jonáku. Ó veselí! tu sedá do saní; jako létaje línou Půdu tepá ledovou a jinému o závod ubíhá. Aj jaro, léto mizí, uletí jeseň, ujde i zíma! 67

Měna časů.
Časové se mění; Co bylobylo, zachází: S utěchou dočekej Doby veselé. Růže, oku milá, Za den opadá; Jako voda běhutá Mine veselí. Co těší a kojí, Co tě tady vábí: To i tebe zahubí Morana divá. 68 Jaro, co tě veselilo, Na peruti uletělo: Ale tak i pominuly Ledy se zimou. Nežaluj, neběduj, Ani si nezoufej, Veselou nadějí Se tu potěšuj! Léto ubíhalo, Jeseně ubývalo: Ani se nenadějeme, Zimy pominou. Ujdou, pominou Děsiví časové; Bývala, bude zase Doba veselá. 69 Bouře i zuřivá Utišena míjí; Na nebi se ukazuje Duha těšivá. Časové se mění; Co bylo, zachází: S utěchou dočekej Doby veselé! 70

Ráno.
Žádané šeří a bělá se ráno! Záře růžová za horou se míhá. Háj budí se: pěj duše má, nové to Ráno uvítej! Mílo zářivé oko Páně zírá; Háj šumí; rosou lupení se září; Vůkolí celé se pěním ozývá; Díky to Pánu. V údolí hudou veselí pasáci; Úrodou rolí živení oráči Bílých úhorův orajíce Půdě poroučí 71 Símě nádějné. Bože, dej mi síly! Kéž i dílo mé se daří po vůli! Kéž i žádoucí konané po pouti Ráno mi vítá! 72

Za večera.
Ženou domů pasákovépasákové, Od úhorů, luhů, lesů Ozývají se bekoty Oveček a beranů. Rolí, palouky, háje Utišují se, oněmují. Šedé mění se Nebe na západě. Viziž, Ej zapálené ty růže Jako uhel uhasínají! Rudé a kadeřavé To líčení mizí. Do roucha noci šerého Roviny, hory a údolí Se zahalují. 73 Ve září míhavé Jeví se luna tichá; Po bání putuje Po vysoké, A na zemi ve vodě Myje si líce. Já také po dolině Putuji míhavé Ku výši zářivé: Ej, budeli pouť i má Do mého večera Tako tichá? 74

Dítě umírající.
Ponocuje chudá žena; Ku dítěti nachýlena U lože po tichu sedí, A co asi tuší Ve bolavé duši, City její vědí. „Běda, máti!“ Volá choré dítě, „Milá máti, Oko moje nevidí tě: 75 Ale vidí, vidí Samé divé lesy A nijaké lidi! Běda, máti, Milá máti, Oko moje nevidí tě! Duše má se děsí.“ Na to máti ku milému Pacholíkovi chorému Ukojivě dí: „„Sen, ubohé dítě, Maně tebe děsí. Upokoj se A neboj se! Nejsou tuto lesy; Máti u tebe sedí. I ve šeré noci době Není se co báti tobě. 76 Bůh o tebe vede péči, Pomoc udělí a tě uléčí.““ Ponocuje chudá žena; Ku dítěti nachýlena U lože potichu sedí, A co asi tuší Ve bolavé duši, Její city vědí. „Máti! milá máti! Nebudu se báti. Viz, ej, pacholíka tady; Na peruti letí, Kyne mi a ukazuje Utěšené sady A zelené háje, Jako ráje. Duše moje veselí se.“ Pacholíček utíší se. 77 Máti se dítěti Do náručí vine; – Rosa z oka jí se line – Líbá, rosí bílé čelo, Líbá fialové líce: Ledovité ale tělo Líbání necítí více. 78

Na lyru.
Utíchuje tón a umírá; Šepotavě, tíše Se do duchů říše Ubírá, Doba času upomíná; Naše loučení počíná, Lyro má! Citu mého vědoma Dělilas utěchy moje, Žele, toužení a boje. 79 Nyní na luze Oviji tě olívou, A zavěsím ovitou Mezi lípy haluze. Utichuje tón a umírá; Šepotavě, tiše Se do duchů říše Ubírá. 80 Vysvětlení.
Strana 1.
Varito, nástroj hudební, kterým Čechové své písně provázívali.
Musa, u starých Řeků bohyně umění vůbec, a zpěvu básnického zvláště.
Lyra, hudební nástroj Řeků.
Arion, slavný básník a zpěvák, žil roku 625 před N. P.
Helada, řecká země, v níž kvetlo od pradávna všeliké pěkné umění.
[81] Strana 2.
Lumír, slavný český zpěvec, o němž rukopis Kralodvorský svědčí, že „slovy i pěním pohýbal Vyšehrad i vše vlasti.“vlasti“.
Strana 7.
Dedal (Daidalos), nejstarší známý sochař, vystavěl králi Kretenskému Minosovi pověstný labyrint. Uvězen vysvobodil se na ten způsob, že udělav sobě i svému synu Ikarovi křídla z brků voskem slepených, z Kréty přes moře uletěl.
Strana 9.
Řip, vlastně Hrib; hrbovitý vrch v Rakovnicku, o němž národní pověst vypravuje, že s něho se díval vévoda Čech na krajiny své nové vlasti.
Strana 13.
Památku slovanských kmenů, obývavších na Sale, za Labem, na Dunaji a RéněRéně, oslavil náš výtečný Kolár ve své básni: „Slávy dcera.“
82 Strana 15.
Porenáci, Frankové, směsice Norských a Skandinavských dobrodruhů s dolními Germany a Belgy.
Zalabáci, Sasi, Juti a Danové.
Strana 16.
Dědů jazyk uchovaly vody, hory a. t. d. Že před Němci v celé bývalé Germanii kmenové Slovanského původu obývali, svědčí veliký počet hor, vod, lesů, krajů, měst a vsí, nesoucích posavád jména slovanskáslovanská, ačkoliv již v poněmčilých krajinách.
Strana 18.
Denis, deputovaný z ostrovů Hierejských, znatel slovanských literatur, mocně přispěl svou přímluvou ku zřízení stolice slovanské v Paříži. Nyní tam literaturu slovanskou přednáší Mickiewicz, na universitě Vratislavské učí Čelakovský, na lyceum Berlinském Cibulský.
Posávané, Ilyři, na řece Savě.
83 Strana 23.
Babíhůra, Roháč a Magůra, vrchy v Tatrech Slovenských.
Strana 27.
Zasávím rozumí se zde Bosnie, Hercegovina a dále Bulhary.
Dušan, slavný cár Srbský.
Kosovo pole, veliká rovina, kde Srbové a Uhři r. 1389 a 1447 od Turků poraženi byli.
Připomenutí. Čteny aj, ej, oj, uj považují se zde za dvojhlásky, protože se jako dvojhlásky vyslovují.
Opravy. Na stránce 7. řádek 1. místo Cechy čti Čechy. “ “ 19. “ 4. “ báví čti baví. “ “ 27. “ 20.13. “ budí čti pudí.
84 Ukazadlo.
Strana Obrana zvuků českýchIII
VěnováníVII
Varito1 Nápěvy3 Čechy7 U paty Řípa9 Na Labe11 U Šumavy13 Na Moravu20 U Dunaje22 Na Pováží23 Na Maďaromany25 Na Ilyry26 Na Zasáví27 Cizomilovi30 U potoka32
[85] Strana Růže34 Báje o Holubu a Sokolu36 Zežulice39 Čápi40 Vosy42 Hory a bory44 Milina45 Hony48 Rybaření51 Kolo55 Dudy58 Popěvy60 Podoby62 Pohyby – Echo63 Jaro, léto, jeseň a zíma64 Měna časů68 Ráno71 Za večera73 Dítě umírající75 Na lyru79
E: av; 2004 [86]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Haase, Bohumil
(Tisk a papír synů Bohumila Háze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+87

Kniha je svázána v pevné nepůvodní vazbě. Desky jsou polepeny žluto-hnědým vzorovaným papírem se stopami červené a zelené barvy (v levém horním rohu předních desek je umístěn štítek se signaturou psanou černým inkoustem). Rohy desek a slepý hřbet svazku pokrývá černé voskované plátno. Ořízka je zdobena modře. Předsádku tvoří listy zeleného papíru; v levém horním rohu přední předsádky se nachází opět štítek se signaturou a přípis a)8589/925.26. Tato vazba obsahuje výtisk Vinařického sbírky, včetně kompletní původní obálky. Přední i zadní část nese na střed umístěný, bohatě zdobený obdélníkový rám, vyražený červeně. Na přední obálce je uprostřed rámu vysazen modrými, dekorativními verzálami název sbírky, za ním následuje drobná okrasná zarážka. Na zadní obálce je střed rámu vyplněn vyobrazením lyry a dvou zkřížených větévek, rovněž modře tištěným. Titulní list (strana [I]) je vysazen černě a zarovnán na osu. V horní polovině strany po sobě následují: název knihy (verzály výrazného typu), jednoduchá rovná zarážka, podtitul a autorovo jméno (oba údaje minuskami). Přibližně na střed titulního listu je situována ilustrace znázorňující dva strunné hudební nástroje ve tvaru lyry, navzájem spojené věncem se stuhou. V patě strany je umístěna minuskami vyražená tiráž. V pravém horním rohu této strany je otištěno modré kulaté razítko Veř. a univers. knihovna v Praze (verzály). Strana [II] představuje vakát. Na straně [III] začíná tučně tištěnou iniciálou veršovaný prolog, na straně [IV] jej uzavírá okrasná zarážka. Strana [V] nese uprostřed dekorativními verzálami provedený název sbírky, strana [VI] je opět vakát. Strany [VII] a [VIII] lemuje květinový věnec oválného tvaru; do jeho středu je vloženo veršované věnování. Jednotlivé básně mají nadpisy vyražené tučnými minuskami; rovněž první sloku vždy otevírá tučná iniciála. Skladby graficky zakončuje buď ornamentální zarážka, nebo ilustrace, která se svým námětem váže k obsahu básně. Ke zvýraznění některých slov v textu se užívá kurzivy. Paginace svazku, umístěná v hlavě stran na ose, je vysazena arabskými číslicemi vsazenými mezi dva malé, zrcadlově položené ornamenty. Závěrečná strana [87], která již není součástí našeho dokumentu, obsahuje seznam dalších vydaných prací K. A. Vinařického. Výtisk zařazený do fondu Národní knihovny ČR v Praze pod signaturou 60 F 66 postrádá strany [II] a [III]; chybějící text doplňujeme podle exempláře z Knihovny Národního muzea v Praze, uloženého pod signaturou 66 H 61.

Formát: 132x98 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 60 F 66

Ve formalizovaném zápisu názvu díla aktualizujeme pravopis slova varito na varyto, pro správné fungování nástojů aplikace uvádíme v Údajích o knize informaci o nakladateli ve formalizované podobě. Grafém -w- převádíme na -v-, stejně tak znak uvozovek »«, užívaný výhradně v básnickém textu, nahrazujeme znakem „“. Na straně 60 pro přehlednost doplňujeme linku nad poznámkou pod čarou. Verše a nadpisy, přesahující v knize na nový řádek, kvůli přesnosti veršové statistiky zatahujeme. Dodržujeme však verzálu na začátku všech veršů. V místech, kde nejsou zcela jasné hranice slok na rozhraní stran, se přidržujeme druhého vydání Varyta a lyry (vyšlo roku 1875 v nakladatelství I. L. Kober v rámci druhého svazku Vinařického Sebraných spisů v Národní bibliotéce za redakce Františka Zákrejse). Vysvětlivky, otištěné na stranách [81]-84, vkládáme v již edičně upravené podobě na místa prvního výskytu daného slova v textu. V přítomné sbírce zachováváme všechny odchylky od současného jazyka, způsobené jednak stářím textu, jednak autorským stylem a snahou o libozvučnost. V oblasti hláskoslovné šetříme pro tyto básně charakteristickou často kolísající kvantitu samohlásek (usta - ústech, pivo - pívo, tiše - tíše, zima - zíma, žíto, líjavec, nádějné, utěchu, chyše), hláskovou kvalitu (bařiny, zežulice; vyměnuje, měnavé - vyměňuje), náslovné ou- místo ú- (oudy), skupinu hlásek -ej- (mejtívali), vkladné hlásky, včetně hiátového -j- (šalamaje; fijala - fialové), přesmyky (Mahomedů - Mohamedovi), hláskové výpustky přibližující jazyk sbírky mluvenému projevu (píme, žíte) i další hláskové alternace (duha - douha, huboje) a hojně užívané vokalizované předložky (pode lípu, ve háji, ze paměti, ode věku). V pravopisu ponecháváme psaní -i- ve slově varito nebo ozívalo se vedle ozývá se; grafickou podobu šetříme rovněž ve slově vypiato a ve jménech antických mytických postav: Musa, Dedalovy (perutě). Zájmeno mě v dativu opravujeme na správné mně (s. 59, ř. 4). Velká začáteční písmena v názvech básní (Báje o Holubu a Sokolu, Hory a Bory), v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Norských, Slovanského - slovanské) nebo v dalších případech (Janičáři) zachováváme. Respektujeme nejednotné hranice slov v písmu: příslovce po tichu - potichu a spojku -li objevující se několikrát bez spojovníku: budeli, chcešli - nemá-li, žádáte-li ad. Na rovině tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv genitiv singuláru Řípa, nominativ plurálu národové, časové, genitiv plurálu úhorův, instrumentál plurálu za lodími; jmenné tvary adjektiv: tvrda, drsnata, posun přivlastňovacích adjektiv k tvrdému vzoru: vášeň jinochová, Aeoloví synové; slovesný tvar indikativu prézentu: utíchuje - utichuje, knižní: dýše, páše, přechodník: neviděci, imperativ: dojdiž, věziž, viziž - viz; slova utvořená příponami v daných případech odlišnými od současného jazyka: dítěcí (= dětský) nebo uvězila (= uvěznila); básnické výrazy: jeseň, zoře, nyje, lubici, pojecháme a pro Vinařického charakteristická kompozita: citobudivé, medotoký, lahodovábivé, čileživá ad. V interpunkci necháváme čárku před spojkou a (s. 10, ř. 2-1 zdola: Ku Řípu pozírej, / A se nezapírej!), oddělování vokativu nebo komparace uvozené výrazy jako, co (s. 77, ř. 5-3 zdola: Utěšené sady / A zelené háje, / Jako ráje.). Vkládáme však čárku opomenutou například v několikanásobném větném členu (srov. s. 49, ř. 4 zdola) nebo mezi větami v souvětí (srov. s. 18, ř. 9); znaménko, jež vzhledem k významu věty považujeme za tiskovou chybu, odstraňujeme (srov. s. 53, ř. 4 zdola). Malé začáteční písmeno po vykřičníku, který neukončuje větu, neopravujeme (s. 67, ř. 6: Ó veselí! tu sedá do saní;). Neměníme umístění uvozovek (např. na s. 40-41 nebo 59 jde zřejmě vždy o jedinou promluvu, formálně ukončenou a znovu započatou), a nerušíme ani rozlišování mluvčích v dialogu střídáním různých znaků uvozovek (srov. strany 36-38 se stranami 58-59).