Jaro, léto, jeseň a zíma.

Karel Alois Vinařický

Jaro, léto, jeseň a zíma.
Ej ledu kůra litá běhuté vody více nepoutá, Pádící dolinou pěnivý se potůček ozývá. Fijala, záliba má, libovůně potajmo vydává. Jívu odívá roucho nové; sady, louky osívá Máj oko vábící lepotou. Veselou si počíná Píseň oráč a malý na palouky pasáček uvádí Housata. Tóny milé echo rádo ve háji opáčí. Máj sady, háje na ráje mění. Jaro páše ty čáry. 64 Louka kosou sečená voňavé tady zápachy dýše; Žíto bělá se; lepou lakomá rosa růži napájí. Úpaly záhubivými nový tamo sádek umírá Nápoje žádoucí. Košatou sedají pode lípu Vázačové a hoví si, by sílu nabývaly oudy. Žíto žaté ze polí již oráči vozí. Nenadále Bouře divá rachotí; i valí se palouky hubící Líjavec údolinou. Luh i háj zotaví se po bouři. 65 Lány holé v okolí! Ze sadů jeseň úrodu dává; Víno rodící révě ubírá tíži opojnou. Roucho lesů měnavé, jako douha, nyní malováno. Líha novou nadějí se zasívá; sej se ujímá. Káně po háji volá; jelenů řičení se ozývá; Úhory málo zajíce tají a ve záloze rána Záhubivá ho čeká; ach, ubíhati dále nemůže! 66 Bouře hučí; ryšavé hájů odění opadává. Lítí Aeoloví synové sypají led a jíní. Bílé roucho šatí luhy, louky, rolí; tu se září Líha rubíny setá. Bujnou řeku zíma opíná Pouty tuhými ledů: i to mílo jarému jonáku. Ó veselí! tu sedá do saní; jako létaje línou Půdu tepá ledovou a jinému o závod ubíhá. Aj jaro, léto mizí, uletí jeseň, ujde i zíma! 67